Příze osudu

28. pečeť

Severus by rád řekl, že se po té noci něco změnilo, ale Potter se choval pořád stejně. Stejně arogantně. Jednou večer dokonce odvedl jednu chichotající se šesťačku nahoru do chlapeckých ložnic. Nezapomněl přitom Severuse obdařit významným pohledem typu zkus mě zastavit. Severus neudělal nic, jen protočil očima a vrátil se zpět k učení. Navenek zůstal úplně v klidu, avšak jeho vnitřní boj bylo něco, co málem nezvládl. Udržet vlkodlaka, jenž se všemožně drápal ven, aby těm dvěma mohl rozsápat hrdlo, to bylo setsakramentsky těžké. Pokud se ho Potter již nabažil, prosím, žádný problém, ale ať od něj neočekává, že bude prosit.

„Je to troll," vytrhl ho z myšlenek Hermionin hlas.

„Nemohu jinak, než souhlasit," přikývl a zadíval se na dívku, jež se skláněla nad učebnicemi. „A já bohužel taky," dodal ponuře.

„Harry dokáže lidi zklamat," povzdechla si Hermiona smutně, „ale ještě horší je, že stejně nutí člověka, aby při něm stál."

Grangerová mu mluvila přímo z duše. Proto ten večer v chlapeckých ložnicích nespal.

***

Brzy však na Pottera tak trochu pozapomněl, jelikož mu jednoho nedělního odpoledne u oběda přišel prazvláštní dopis. Sova, která jej doručila, byla naprosto vyčerpaná a samotný dopis musel být poslán zřejmě z velké dálky, poněvadž stav obálky byl víc než žalostný. Brzy však Severus zjistil, jak se mýlil. Dopis nepocházel z velké dálky, ale od samotného satana. Pečeť na obálce mu byla až chorobně známá. Na čele mu vyrazil nepříjemný, studený pot a po zádech přejel ledový mráz, když tu obálku otáčel v ruce. Nenacházelo se na ní nic, kromě samotné pečetě. Dostal chuť se hystericky zasmát při představě, že by Pán zla měl na obálce vlastní adresu.

„Je všechno v pořádku?" ozvala se Hermiona ustaraně. Zřejmě musel v té chvíli vypadat jako naprostý šílenec.

„Ano, jen nečekané psaní," přeložil dopis napůl a pod Hermioniným bedlivým pohledem si ho zastrčil do kapsy. Srdce mu přitom bušilo do žeber tak silně, až měl dojem, že mu každým okamžikem přestane tlouct.

Po zbytek dne se stal takřka nepoužitelným. Neustále totiž musel myslet na onu pečeť, kterou viděl pouze jednou v životě, a která částečně mohla za to, že se mu převrátil život vzhůru nohama. A teď tu ta pečeť byla zas. Kvůli ní nic kolem sebe nevnímal, a to ani Pottera, který se všemožnými způsoby snažil upoutat jeho pozornost. Přál si mít po svém boku Nevilla, ten by věděl co dělat, a i kdyby ne, tak by dokázal uklidnit jeho pocuchané nervy. Bohužel pro něj, Neville dorazí do Bradavic až po Vánocích.

K večeru se dlouho nezdržoval ve společenské místnosti. Potřeboval si ten zpropadený dopis přečíst v soukromí a neustálé nervy z neznámého ho celkem i unavily. Zaklapl proto razantně knihy a vstal. Neušel mu přitom lítostivý pohled od Grangerové, která zřejmě došla k chybným závěrům. A to, že odcházel kvůli Potterovi, jenž se opět předváděl v plné parádě. Severus si ho ale ten večer pokoušel všímat co nejméně. Blížil se úplněk a vlk byl neklidný, což platilo zejména v Potterově přítomnosti. Severus poměrně brzy pochopil, o co jde, a jeho krev se měnila při tom pomyšlení v chladný led. Vyhýbaní se Nebelvírovi bylo to nejlepší, co mohl v dané chvíli udělat. To by mu to ale Potter nesměl ztěžovat svým idiotstvím.

„Snape!" zakřičel na něj přes celou místnost a chechtal se u toho, jako by právě řekl největší vtip roku. „Kam jdeš?"

Severus protočil očima a na okamžik zauvažoval, že bude dělat, že jej neslyší. Pak si to však rozmyslel, otočil se na podpatku a ušklíbl se přímo na Pottera, který seděl na pohovce, jako král v obležení svých fanoušků.

„Mám schůzku, tak mě laskavě omluv." Nebylo to jeho nejlepší vystoupení, ale za ty výrazy a šokované ticho to rozhodně stálo. Sebevědomým krokem se poté vydal po schodech nahoru.

Teprve v tiché chlapecké ložnici si dovolil uchechtnutí. Ty obličeje opravdu stály za to, hlavně ten Potterův. Dopis uložil bezpečně do nočního stolku, vzal si věci na převlečení a vydal se do koupelny.

Čas v koupelně strávil přemýšlením, zda ho Potter přijde zkontrolovat a přesvědčit se, jestli má opravdu společnost, nebo ne. Tak trochu očekával, že ho najde se škodolibým výrazem sedět na posteli. Byl proto se upřímně překvapený, když se vrátil zpět do ložnice a nikdo v ní nebyl. Stiskl pevně zuby a odmítal vzít na vědomí zklamání, které mu projelo tělem. Místo toho pověsil na dveře od skříně hábit a uklidil věci okolo postele. Dělal to všechno trhavými pohyby a s hlubokými nádechy. Touha do něčeho praštit se však nezmenšovala a mohl za to Potter, no, a tak trochu i on sám. Proč byl tak naivní a myslel si, že se něco změní? Nezměnilo se nic, akorát ho Potter odhodil jako smrdutou ponožku. Naložil s ním stejně, jako se všemi ostatními. Jediný rozdíl byl v tom, že Severus měl ještě dostatek hrdosti, aby se před ním neplazil. Dopis byl v tuto chvíli rozptýlením, ne vítaným, ale přesto rozptýlením.

Zatáhl nebesa kolem postele, vlezl pod deku a vytáhl obálku ze šuplíku. V žaludku se mu usadil těžký kámen a instinkty na něj poplašně křičely v plné síle. A jak ten dopis svíral pevně v prstech, napadla ho bláznivá myšlenka. Co ho takhle spálit? Hodit pro jednou všechno za hlavu, vždyť co by se stalo? Pak ale zavrtěl hlavou. „Přestaň se chovat jako Nebelvír, když jím nejsi," promluvil sám k sobě a roztřesenými prsty začal trhat obálku. Z obálky vytáhl přeložený, obyčejný, ničím nepoznamenaný kus pergamenu, jenž voněl pouze použitým inkoustem. Naposledy se pro uklidnění zhluboka nadechl, než dopis rozložil a pustil se do čtení.

Popravdě nevím, jak tě mám oslovit, a tak začnu na rovinu, co říkáš? Nač všechny ty řečičky okolo? Tím bych nás dva mohl akorát tak urazit. V prvé řadě bych se měl omluvit za tvého nevlastního otce. Vedl ty výzkumy na mou výslovnou žádost. Nikdy by mě však nenapadlo, že bude pokusy provádět na svém dítěti. Tu otřesnou pravdu jsem se bohužel dozvěděl teprve nedávno. A chtěl bych ti pomoci. Vím jaké to je, lišit se... Ne, neboj se, nežádám tě, aby ses přidal do mých řad. Na to jsi příliš dobrý. Přál bych si jen, abys někam zapadl, aby tě brali takového, jaký jsi. Netvrdím, že to bude právě po mém boku, avšak toužím se s tebou setkat. Jsi chytrý, mladý muž, určitě bychom si měli o čem popovídat. Co takhle příští víkend? U Prasečí hlavy? Budu se těšit.

Lord Voldemort

Severus odložil dopis. Hlavou mu v ten okamžik běželo tisíce myšlenek. Dvakrát za sebou byl nucen polknout, ve snaze zahnat kyselou žluč, která se mu hnala do krku. Nevěřil ani jedinému slovu z toho listu a při představě, že by měl sedět U Prasečí hlavy s Voldemortem, mu naskakovala husí kůže. Dopis nakonec schoval do kufru. Musí si pořádně promyslet, jak se tomu všemu vyhnout, a to co nejdřív. Nebude přeci Voldemortův otrok! Znovu zalezl do postele a s hůlkou v ruce se chystal zatáhnout kolem postele nebesa, když se dveře ložnice rozletěly a dovnitř vrazil rozesmátý Potter.

///

„Ten dopis všechno změní," povzdechla si mladá sudička, „je mi z toho do pláče.

„Nebuď citlivka, Klóthó, lidé si za své neštěstí z většiny můžou sami," ušklíbla se Atropos, „a jestli tenhle sejde z cesty, hold se nedá nic dělat, přestřihneme víc nití, než obvykle."

„Jsi necitlivá, Atropos!"

„To je můj úděl," pokrčila rameny a přestřihla sotva začínající vřeténko.

Tak jsem dala na vaše rady a Voldemort nám odjel na dovolenou :D Přesto ne na dlouho. Brumbál se nám však spírá a brzy se nám ukáže v plné parádě. 

Děkuju všem za podporu a přeju hezký zbytek týdne.