Příze osudu

23. Monstrum

Severuse tímto činem Lupin upřímně zaskočil. Proto mu několik vteřin trvalo, než se začal skutečně bránit. Bohužel i těch pár nečinných vteřin Severusovi pořádně zatopilo. Muž ho takřka celého zalehl, čímž mu odřízl přísun kyslíku, a rukama se horečně začal sápat po jeho krku. Severus musel použít veškerou svou zbývající sílu, aby muže, který mu vrčel přímo do tváře, odstrčil. Rychle se poté odkutálel na stranou, hltavě popadaje dech. Vlkodlak jeden stará! To se neumí ovládat!? Běželo Severusovi hlavou, když se vyhoupl na nohy, aby čelil rozběsněnému vlkodlakovi.

Koutkem oka si všimnul, jak Brumbál pohybem ruky zastavil několik kouzelníků, kteří se chystali vlkodlaka zřejmě zpacifikovat. Na rtech se mu vytvořil ironický úšklebek. Samozřejmě, nic jiného se od Albuse Brumbála čekat nedalo. Na další rozhlížení a úvahy nezbýval čas, poněvadž Lupin po něm doslova skočil. Severus stačil jen tak tak uhnout. Měl jasný v plán, a to zachovat se jako kouzelník, a ne jako ten hlupák, který podlehl vlastním pudům. Při další otočce, kdy se po něm vlkodlak pokoušel chňapnout, vytáhl hůlku a namířil jí směrem k muži. Nepočítal však s tím, že by se Lupin opět chystal skočit a povalit ho znovu k zemi. Když se tak skutečně stalo, hůlka mu při pádu vypadla z ruky a kamsi se odkutálela.

„Nenuť mě k tomu!" zasyčel Severus skrz zaťaté zuby a ze všech sil se pokoušel muže zbavit, jenže ten se ho odmítal pustit. Do nosu ho náhle zasáhl čerstvý pach jeho vlastní krve. Vlkodlak ho trhal pod sebou na kusy. Musel zřejmě při návalu adrenalinu získat drápy. V tom okamžiku se Severusova mysl v pudu sebezáchovy oddělila od těla, které se svíjelo v naprosté agonii. Nevnímat bolest byl v tuto chvíli skoro zázrak, ale ne výhoda. Marně se snažil rukama zvíře ze sebe shodit, jenže neměl dost sil a ztráta krve ho za pár chvil na tolik ochromí, že se nezmůže už na nic. Nezachrání ani sebe, natož ty hlupáky, co pár kroků od nich kulili strachy oči. Severus si skoro přál, aby poznali, jaké monstrum dokáže vlkodlak být. To by tu ale nesměl být slib, který dal Jonovi. Přísahal, že bude lidi před monstry jako je on chránit. Obraz Jonovi usměvavé tváře se mu náhle zjevil před očima.

„Vždycky splním, co slíbím, Jone!"

Vlkodlak, byl zcela bez sebe, okouzlen voňavou krví, která potřísnila jeho ruce. Teprve až hluboké zvířecí vrčení ho donutilo se z toho opojení probudit, to však bylo již pozdě a on byl nucen čelit divokým žlutým očím, stejným jako měl on sám.

„Podřiď se!" přikazoval Severus a upřeně zíral do vlkodlačích očí. „PŘIKAZUJI TI, PODŘIĎ SE!" zařval zplna hradla, když vlkodlak začal vyceňovat zuby. Následek to mělo takřka okamžitý. Lupinovy oči se změnily zpět na svou přirozenou barvu a divoký výraz z jeho tváře zmizel a nahradila ho čirá hrůza. Poslední, co Severus spatřil v mužových očích, než ho oklopila tma, byla vina.

***

Severus tak úplně vědomí neztratil. I když byl ve stavu, kdy si to z celého srdce přál. Temnota ho však ne a ne úplně pohltit. Neustále kolem sebe slyšel různé hlasy. Nejčastěji to byl hlas Madam Pomfreyové a Albuse Brumbála.

„To, o co mě žádáš, Poppy, je proti veškeré etice a klidně bych tě za to mohl nahlásit na ministerstvo."

„Tak to udělej, Albusi, ale pro Merlina tě prosím, pomoz tomu dítěti!"

Severusovi se příčilo, že tak, hrdá žena, jakou byla madam Pomfreyová, se musela doprošovat takového namyšlence, jakým byl ředitel.

„Je mi líto, Poppy, ale ode mě pomoc nečekej. Jako ředitel Bradavic nemůžu..."

„Právě proto, že jsi ředitelem, máš za toho chlapce zodpovědnost!"

Severus měl chuť si pohrdavě odfrknout, poněvadž tušil, jaká bude starcova reakce.