Příze osudu

40. Cela

„Žrádlo podvraťáci!" Bylo první co Severuse vytrhlo, ze spánku druhý den. Lehce zamžoural do šera cely a zapřel se na loktech. Na druhé straně místnosti, kam byly umístěny těžké dveře, se ozval rachot, následně se malá dvířka posazená nízko u země, zabudovaná ve dveřích otevřela a dovnitř byla prostrčená miska se psím žrádlem a pohár s vodou, která se z velké části rozlila po špinavé zemi. „Na, jez ty zablešenče, ať máš sílu, dnes tě čeká první výslech," ozval se za dveřmi žalářníkův škodolibý hlas.

Severus neměl potřebu se do zbytečné konverzace zapojovat a tak čekal, až muž odejde.

Ozvala se ještě jedna prudká rána do dveří, a pak byly slyšet šoupavé kroky doprovázeny nadávkami.

Severus rozlámaně spustil nohy z postele, která při změně polohy nepříjemně zavrzala, a posadil se na matraci, jež zřejmě bývala domovem myší.

V cele se kromě postele, hořící louče a díry v zemi, za dveřmi nenacházelo vůbec nic.

Severus si protřel obličej. S těch pachů všude kolem se mu nedělalo zrovna nejlíp a malý stísněný prostor tomu také moc nepomáhal. Odmítl se tomu, však podat a proto vstal a vydal se ke dvířkům. Misku se psím žrádlem nechal ležet a sehnul se pro tu kapku vody, co v poháru ještě zbyla a žíznivě ji vypil. Teprve potom si uvědomil, že by možná měl vodou šetřit. Pokrčil rameny, tak nějak neměl sílu sám sobě vynadat do hlupáků. Poté položil pohár zpět na zem a vrátil se k posteli, do které se sotva vešel. Sednul si a upřel pohled na plápolající pochodeň. Od chvíle kdy ho sem zavřeli se, z vteřin staly minuty a z minut hodiny. Co bylo však nejhorší, že tohle drásající čekání už jednou zažil. Tenkrát, když zabil Johna nastal podobný scénář, tehdy byl ale skutečně na vinně a ven ho dostaly pouze strýčkovi konexe. Kdo mu pomůže nyní? Když se ničím neprovinil. Věděl, že je na to sám a při pouhé představě, že tu bude zavřený měsíc, než nadejde další úplněk, při kterém mu budou pravděpodobně prověřeny drápy, a zuby se mu dělalo zle. K tomu ještě ten podivný výslech. Chtějí snad ten případ skutečně prověřit? To by bylo ve vlkodlačí historii poprvé.

Netušil, kolik času uplynulo, ale náhle v zámku zarachotil klíč. Vstal, když se těžké dveře otevřely a dovnitř si to vkráčeli tři Bystrozoři s hůlkami v pohotovosti.

Jeden z nich odkopl misku, která se s řinčením odkutálela do protějšího rohu. Její obsah se rozlil po podlaze. Štiplavý zápach se Severusovi dostal do nosu. Dosud nesnesitelný puch v místnosti nabral novou úroveň. Sevřel ruce v pest, avšak honem rychle je uvolnil připraven na všechno.

„Pánové, zdá se, že mu naše jídlo příliš nevoní," ušklíbl se ten, co byl za nepořádek zodpovědný.

Severus si je pořádně prohlédl a nestačil se divit. Vždyť to byli kluci, jen o málo starší než on sám! Jeden z nich dokonce šilhal.

„Nemáme počkat na Kingsley?" ozval se roztřeseně prostřední a nespouštěl ze Severuse pohled.

„Ty jsi taková padavka, vždyť je to jen vlkodlak," pronesl šilhající a zavřel dveře. „A navíc tyhle cely jsou zvukotěsný, nikdo nezjistí, co se tady děje."

Severusovy svaly se při zaznění mladíkových slov napjaly. „Měli byste odejít," ozval se nízko posazeným hlasem, jeho bystrým očím neušlo, jak se ten stojící uprostřed zachvěl.

„Paul má pravdu, Cyrile, jsi padavka, poplácal chvějícího mladíka po rameni, třetí z nich a odhodlaně udělal krok vpřed.

„Vy vlkodlaci si o sobě hodně myslíte," přikročil těsně k Severusovi, „ale když se dostanete sem, stanou se z vás jen ukňučená štěňata prosící o milost."

Severus nadzvedl obočí. Mladík se mu očividně pokoušel nahnat hrůzu, jenže se to minulo účinkem a to hned z několika důvodů. Zaprvé mladíkův hlas zněl příliš pisklavě na to, aby někomu nahnal strach. Zadruhé mu scházela jistá aura nebezpečí, Severusův citlivý nos dokonce zachytil dětské mýdlo, takže o nějakém strachu nemohla být řeč. A konečně zatřetí. Mladík mu dosahoval sotva k ramenům a ani jeho tělo nevypadalo, že by bylo nijak zvlášť o svaleno. Kdyby situace nebyla nahraně, Severus by se smál. Takhle dostal jen tik do oka, jak se pokoušel potlačit pobavení. „Vypadám snad, jako někdo kdo žádá o milost?" Zvuk jeho zvučného hlasu zazněl prostorem jako rána bičem.

Ti dva vzadu, kteří svého kumpána kryli, sebou trhli. Mladík však zůstal úplně v klidu. Na rtech se mu objevil široký úsměv. „To přijde', vlkodlaku, to přijde." S tím o krok ustoupil a namířil na Severuse hůlku a vyslal první kletbu.

***

Harry seděl v tom samém křesle, jako včera a opět zíral na Brumbála. Tentokrát však ne v němé prosbě, ale se záští a zklamáním. Muž, který býval pro něj oporou, se stal největší překážkou pro osvobození člověka, na kterém mu v poslední době tolik záleželo. Nechápal ředitelovu nenávist vůči Severusovi a sám ředitel včera kličkoval ve slovech tak, že se v tom Harry ztratil. Dnes však tu byli Sirius a Remus společně se jim snad z Brumbála podaří vytáhnout pravdu.

„Harry, nebylo nutné sem zvát tvou rodinu, i když vás rád vidím," kývl na muže.

„Nechme si ty zbytečné řeči okolo a pojďme rovnou k věci." Sirius si dal nohu přes nohu a zamyšleně se na starce podíval. „Proč jste Severusovi odmítl pomoc? A předal ho Bystrozorům?"

V Brumbálových očích se zableskla zloba. „Viděl jsem to jako to nejlepší řešení, Siriusi."

„Ale nepovídejte," ušklíbl se Sirius, „není to spíš tak, že jste se ho chtěl zbavit?"

„Proč bych to dělal?"

Harry a Remus jen překvapeně sledovali tuto slovní přestřelku.

„Protože jeho otčím nepřivedl z mrtvých vaší milovanou sestru."

„Co?" hlesl Harry. Nikdo z přítomných mu však nevěnoval pozornost.

„To s tím nesouvisí!" odsekl Brumbál a silně se zatahal za vous.

„Já si právě myslím, že až moc. To vy jste před lety jistému Albertovi Princeovi prozradil, v jakých podmínkách jeho synovec žije. Proč jste to udělal, to jsem se bohužel nedopátral, ale od té doby neustále opakujete, že jste svůj dluh rodině splatil.

„Ne rodině, ale Albertovi!" Brumbál vypadal, že co nevidět vzteky vybuchne. „Jak ty vůbec tohle všechno víš!" vyprskl a prsty zatínal neklidně do pěsti.

Sirius pokrčil rameny. „Prověřím každého, kdo by měl patřit do mé rodiny a peníze dneska otevřou pusu skoro každému."

Harrymu přejel mráz po zádech, když se Brumbál najednou ze široka usmál a předklonil se v křesle.

„Pak jistě víš, že byl pozván do služeb pána Zla."

///

„Vidíte, kdybyste mě nezatavily, nic z toho by se nestalo!"

„Přestaň vyvádět, Atropos. Nemůžeš přece jen tak přestřihnout něčí niť. To prostě nejde!" Lachesis pomalu ale jistě začínala ztrácet trpělivost.

„A proč ne?! On si taky dělá, co chce! Copak sis nevšimla, jak Brumbálovi nahrává."

„Všimla, ale to nám ještě nedává právo přestřihnout něčí niť!"

Obě sudičky stály naproti sobě a vypadalo to, že si každou chvíli vjedou do vlasů.

„Přestaňte obě! Vám nedochází, že když se budeme hádat mezi sebou, tak se nám Severuse nikdy zachránit nepodaří!" Křik nejmladší sudičky, o které bylo známo, že velmi málokdy zvedne hlas, ženy skutečně v hádce zastavil, přestože napětí mezi nimi dál převládalo, obě uznaly, že na tom co řekla Klóthó je něco pravdy.

Tak se mi podařilo napsat další kapitolu na neteřiině notebooku, který mi zplať pánbůh pujčila :) Takže o povídku nepřijdete.   

Uvidíme se příští úterý. Zatím se mějte hezky :)