Příze osudu

26. Mylné domněnky

Uběhlo pár dnů a Severus byl propuštěn z ošetřovny. Ještě než se tak stalo, byl Potterem ujištěn, že kromě Fénixova řádu nikdo netuší, že je ve skutečnosti vlkodlak. Skoro usmrcený Remusem Lupinem.

Remus Lupin, to byla tragická kapitola sama o sobě. Severus se s ním nechtěl setkat, alespoň do té doby, než si to sám v sobě urovná. Bohužel muž měl jiný názor.

Navštívil Severuse ještě na ošetřovně a už vlkodlakův fyzický zjev Severusovi připomněl jeho samotného před pár lety. Výčitky svědomí dokážou jednoho sežrat zaživa. Proto také odmítl veškeré omluvy, které k němu vlkodlak blekotal.

„Nechte toho," mávnul rukou, „jdete mi s tím akorát na nervy. Radši mi řekněte, uděláte to znovu?"

Muž viditelně zbledl, následně však začal zběsile kroutit hlavou. „Ne! Už nikdy bych..."

„Dobře," přerušil ho Severus klidně. „Protože jinak bych tě musel zabít." Nahrbil se a Lupin poněkud zmateně odhalil své hrdlo. Z úst mu přitom vyšlo tiché sotva slyšitelné rozumím. Ve skutečnosti nerozuměl, alespoň ne tak docela.

„Řekni mi, Lupine, je tvůj vlkodlak teď klidnější?" vyptával se Severus a s rukama za zády začal chodit sem a tam před Lupinem.

„Ano, je zřejmě unavený, ještě nikdy jsem nad ním neztratil kontrolu mimo úplněk."

„Tak to můžeš mluvit o štěstí," uchechtl se Severus. „Musím tě ale vyvést z omylu, tvůj vlkodlak není unavený, je klidný a šťastný, protože má novou alfu. Našel rovnováhu."

Trvalo pak poměrně dlouho vysvětlit Lupinovi hierarchii smečky, což bylo pro Severuse přinejmenším překvapivé. Ten chlap byl vlkodlakem od dětství, a přitom o nich skoro nic nevěděl. Dokonce ani to, že jeho první alfou byl Šedohřbet. Vždyť to bylo logické, pro Merlina! Lupin se podle všeho domníval, že se stal alfou, když se sblížil se svým druhem a získal do péče Harryho. Nebyla to úplně zcestná myšlenka, ale ve skutečnosti neproveditelná.

„Lupine, chceš být alfou?"

Odpověď byla okamžitá: „Ne!"

Na mužův zaskočený výraz se Severus rozhodl některé věci vysvětlit. „Tvůj vlk nikdy neměl podstatu alfy, a pokud by mu toto postavení někdo vnutil, neustál by to.

„Já jsem silný!" protestoval Lupin, neznělo to však tak přesvědčivě, jak by mělo.

„Jistě, ale ne na postavení alfy. Nedokážeš být nelítostný, když si to situace žádá. Neustále ve všem hledáš kompromisy. To alfa nikdy nedělá, její prioritou je a bude vždy smečka, ne lidé okolo ní."

„Neznáš mě!" vykřikl na svou obranu vlk.

„Ne, ale tvůj kmotřenec ano."

Remus tehdy odešel s mnoha myšlenkami k přemýšlení a Severus mohl jen doufat, že to přijme, tak jak to je. Stejně na tom nelze nic změnit. Co však Severus opravdu nečekal, že s tím Lupin poběží za zbytkem smečky. A už vůbec nečekal, že s tím bude Potter víc než v pohodě. Tedy, jestli se dá říct v pohodě, když za ním neustále běhal a v okamžicích, kdy se nikdo nedíval, mu do ucha šeptal: Můj alfo. Severus sám sebe už několikrát napomínal, aby na to nijak nereagoval. Vždyť to bylo přinejmenším trapné. Jenže pokaždé se jeho tělo rozechvělo, a co bylo nejhorší, ten malý skřet to poznal!

Když už je řeč o něm, vysvětlil tomu tupohlavovi někdo, že koště se používá k létání, a ne k destrukci sebe sama? Severus nyní seděl na nebelvírské tribuně a od úst mu šla horká pára, když se díval nahoru k nebi, kde právě probíhal boj o zlatonku, jež si nepřála být ještě lapena, a proto všemožně chytačům uhýbala.

„Harry se dneska nějak předvádí," zamumlal Ron Weasley, který stál vedle Severuse s dalekohledem v ruce.

„Tohle normálně nedělá?" nadzvedl Severus obočí a napjal se, když Potter předvedl další svůj sebevražedný kousek.

„Ne, tedy ne tak docela. Co blbne? Takhle může ztratit možnost chytit zlatonku. Angelina ho zabije."

Nikdo mu na to neodpověděl, jenom Hermiona se významně zadívala Severusovým směrem.

Konečně byl zápas u konce. Severus měl pocit, že má místo žaludku scvrklou hopsa kouli. Sem už ho nikdy nikdo nedotáhne! Za ty pocuchané nervy a dřevěné nohy mu to opravdu nestojí. Navíc by byl nerad svědkem, jak si ten šílenec na koštěti zlomí vaz.

Proto když se jásající Nebelvír vyvalil z tribun směrem k famrpálovému hřišti, Severus si to bez zaváhání zamířil přímo do hradu. Přesto mu neuniklo, jak dvě Nebelvírky skočily po Potterovi. Vztekle zaskřípal zuby a přidal do kroku. „Nechutné divadlo!" zavrčel.

„Souhlasím," přikývl Malfoy a v zeleném dresu prošel kolem něj.

Zdá se, že nebyl dnes jediný, kdo si neužil zápas.

Severus poté zamířil do vypůjčené nepoužívané učebny ve sklepení, kterou mu z nějakého záhadného důvodu Brumbál zpřístupnil. Severus byl po tomto gestu vůči řediteli více než podezřívavý. Proč to udělal? Co ho k tomu vedlo? Každopádně mohl znovu pracovat na svých výzkumech, proto k tomu využíval každou volnou chvíli.

***

„Myslel jsem, že dorazíš na oslavu?" strčil Potter hlavu do dveří.

„Nemám rád oslavy, ani davy," zahuhlal Severus a napjatě sledoval směs v kotlíku, která několik vteřin nebezpečně bublala, než se uklidnila a přijala vhozenou ingredienci.

„Proč to tu smrdí, jako kdyby tady něco zdechlo?" nakrčil Nebelvír nos a protáhl se dovnitř.

„Špatná dávka," byla Severusova jednoduchá odpověď.

„Hmm, že mě to hned nenapadlo," ušklíbl se Potter a položil dvě vysoké skleničky a lahev šampaňského na nízký stolek, který tam před pár okamžiky ještě nebyl, stejně tak jako široká pohovka.

Severus to celé sledoval koutkem oka s viditelnou vráskou na čele. „Pokud se chystáš mít rande s některou ze svých fanynek, tak si najdi jiné místo." Severus se choval hrozně a dobře to věděl, nedokázal si však pomoc. Potter byl od té doby, co Severus opustil zdi ošetřovny, takřka neustále po jeho boku. Zpočátku mu to ani tak nevadilo, dokonce zkousl i jeho přátele, kteří se sem tam přidali. Co však nemohl rozdýchat, byla neustálá pozornost okolo Pottera, kterou si ten tupohlav zjevně plnými doušky vychutnával. Kdyby se alespoň nenechal každým ohmatávat a líbat! Severuse to přivádělo k šílenství, obzvlášť když se blížil úplněk.

„Mám rande... s tebou."

Severuse zprvu Potterova slova zmátla. „Proč?" vypadlo z něj, než se stačil zastavit.

„Co? Proč? Prostě chci s tebou trávit čas."

Proč mu jen Severus tak úplně nevěřil?

***

„Štíty Bradavic jsou velmi silné, pane, dopis se mi stále nepodařilo poslat." Frederik klečel u pánových nohou a ztěžka dýchal. Se sklopenou hlavou se pokoušel splynout se zemí.

„Crucio!" vykřikl chladný hlas mučivou kletbu, která se do muže nelítostně zakousla. „Frederiku, Frederiku," kroutil Pán zla hlavou, zatímco muž se na zemi zmítal v agonii. „Co s tebou? Tohle byl tvůj třetí nepovedený pokus, a mě pomalu dochází trpělivost," dřepnul si k muži a jakoby líně zastavil kletbu. „Jak se mají tvoje děti?" zeptal se téměř něžně.

„Další... pokus už neselže..., přísahám!"

„To rád slyším," usmál se lord Voldemort.

///

„Klóthó, tohle nemůžeš!"

„Proč ne? Jeden dopis přeci nic nezmění."

„Právě, že ano."   

Tak taková malá uklidňující kapitola na od dech  :)

Všem vám moc přeju hezký zbytek týdne.