Příze osudu

2. Zařazování

Severus postával osamoceně v ředitelně a překvapeně se kolem sebe rozhlížel. Ještě nikdy takovou místnost neviděl. Nejen že se lišila svým kulatým tvarem, ale těch udělátek! Už při prvním pohledu na ně měl hroznou chuť si některá z nich detailněji prohlédnout a zjistit k čemu přesně slouží. Portréty bývalých ředitelů ho od toho však odrazovaly. Přesto nevěděl kam dřív s očima, tolik se to lišilo od chladného spartánského Kruvalu.

„Dobrý večer, pane Snape, jsem rád, že jste dorazil," ozval se hluboký lehce nakřáplý hlas. Severus sebou nepatrně trhnul a zvedl pohled k nenápadnému schodišti, kde stál Albus Brumbál, jenž se na něj nedíval právě přátelsky. Tak trochu to i očekával, lidé, kteří věděli o jeho hendikepu, se na něj nikdy nedívali s úsměvem. Některé věci se zkrátka nikdy nezmění, problesklo Severusovi hlavou a nenápadně si otřel zpocené dlaně do hábitu. Stejně však někde ve skrytu duše doufal, že tenhle člověk bude jiný. Vždyť tvory, jako byl on, Albus Brumbál podporoval. Jenže ti se ničím neprovinili... Ta myšlenka byla hořká jako pelyněk a málem přinutila Severuse k úšklebku. Naštěstí si zavčas uvědomil, kde je a s kým. „Dobrý večer i vám, pane řediteli," pozdravil s mírnou úklonou.

Brumbál pomalu sešel schody a nespouštěl přitom pohled z mladého chlapce. „Přejdeme rovnou k zařazování, co říkáte?" Na odpověď však nečekal a rovnou si k sobě přivolal Moudrý klobouk. „Posaďte se," vybídl jej a mávnul rukou ke křeslům, která stála naproti ředitelskému stolu.

Severus prkenně usedl, byl příliš nervózní, aby se pokusil působit uvolněně.

„Připraven?" ozval se tázavě Brumbál a stoupl si před mladíka. Tentokrát počkal na přikývnutí a teprve pak nasadil na hlavu nového studenta klobouk.

Severusovy oči byly následně skryty pod krempou klobouku. Už se ji chystal nadzvednout, když se mu u ucha ozvalo: „Nech to tak, mladíku." Severus nedokázal přesně popsat ten hlas, ale líbilo se mu, že zněl klidně a nijak vtíravě, dokonce měl v sobě i jistou dávku moudrosti.

„Tak kohopak tu máme," zabručel Moudrý klobouk mladíkovi do ucha. „Hmm, zajímavé, velmi zajímavé. Máš předpoklady pro všechny čtyři koleje. Jsi sečtělý, dokážeš v pravé chvíli podat příteli pomocnou ruku, ale jsi i prohnaný, když si to situace žádá. Ve tvém srdci však bije... Á už to mám, Nebelvír!" vykřikl radostně na celou místnost, která v tom okamžiku upadla do šokovaného ticha.

„Tak tohle jsem opravdu nečekal," ozval se ředitel a v hlase mu bylo znát opravdu upřímné překvapení. Zjevně očekával zcela jinou kolej.

Severus, který na tom byl podobně, si sundal klobouk. „Popravdě, ani já ne," hlesl a věnoval mlčícímu klobouku nevěřícný pohled.

„Nedá se nic dělat, je to rozhodnutí Moudrého klobouku a jako takové jej musíme respektovat," prohlásil Brumbál a vzal si klobouk zpět.

Severusovi nezbývalo než mlčky souhlasit, přestože vnitřně s tím tak úplně spokojen nebyl. Neměl nic proti Nebelvíru, ale popravdě chtěl spíš do Zmijozelu.

„Na zahajující večeři dám vaší vedoucí koleje profesorce McGonnagalové vědět vše potřebné. Bude vždy vaším doprovodem na bezpečné místo." Brumbál mávl hůlkou a klobouk z jeho ruky zmizel. „Doufám, že pro teď všemu rozumíte. S případnými budoucími dotazy se můžete obrátit na profesorku McGonnagalovou."

„Rozumím, pane, a děkuju, že jste mi dal šanci." V Severusově tónu zazněla hluboká vděčnost. Nijak to však na ředitele nezapůsobilo, naopak, zamyšleně si mnul svůj dlouhý bílý plnovous a vypadal, že je myšlenkami jinde. Severus si proto nenápadně odkašlal a vstal.