Příze osudu

22. Po boji

Severusovy léčitelské schopnosti nedosahovaly takové úrovně, aby dokázal rozpoznat kletbu, kterou byl jeho přítel zasažen. Jediné, co v té chvíli mohl udělat, bylo jej do jisté míry stabilizovat a čekat na lékouzelníka.

Klečel společně s Lenkou u bezvědomého Nevilla a pokaždé, když se někdo přemístil do místnosti a nebyl to léčitel, zaskřípal vztekle zubama. Proč tu ještě nejsou? Vždyť přeci musejí už dávno vědět, co se tu stalo!

Všude se to hemžilo Bystrozory a zvědavými kouzelníky, ale lékouzelníci žádní. Severus to celé sledoval s čím dál větším rozčílením. Sám ředitel se raději natřásal před Blackem a Lupinem, než aby věci popohnal.

„Severusi, zdá se mi, že je Nevillovi hůř, špatně dýchá!"

Severus toho měl právě dost, Neville potřeboval co nejdřív do nemocnice. „Zůstaň u něj!" nakázal Lence, zvedl se na nohy a rázným krokem zamířil přímo k řediteli.

„Brumbále," oslovil starého muže hlasitě a přerušil tak rozhovor, který ředitel vedl s vysokým mužem s tmavou pletí.

„Pane Snape..." otočil se k němu Brumbál značně neochotně.

„Omlouvám se, pane, ale Neville potřebuje okamžitě ke Svatému Mungovi," nedal mu Severus žádný prostor k diskuzím a šel rovnou k věci.

Brumbálova zamračená tvář se v tu ránu změnila ve starostlivou. „Je to vážné?"

Severus měl chuť protočit netrpělivě oči. „Ano, je, pane. Zasáhla ho neznámá kletba, a přestože jsme se ho pokoušeli probudit, je stále v bezvědomí a zdá se, že jeho stav se nadále horší."

„Zařídím to, chlapče!"

Za dalších deset minut byl Neville Longbottom skutečně na cestě ke svatému Mungovi, který jak se Severus později dozvěděl, byl také napaden Smrtijedy.

Ze Severuse, když byl Neville společně s Lenkou pryč, opadlo napětí, stejně tak i adrenalin. Jeho tělo se tak začínalo bolestivě ozývat. Zejména hruď, kterou měl jako v rozžhavené výhni. Srdce si, zdá se, vybíralo svou daň. Tohle nebylo vůbec dobré. V jednu chvíli si byl dokonce nucen sednout, poněvadž se jeho hlava proměnila v točící se kolotoč.

Severusův odpočinek přerušil až bolestný výkřik. Poplašeně zvedl hlavu a rozhlédl se kolem sebe. Příčinu hluku našel skoro okamžitě. Sirius Black se držel za nohu a u toho nadával jako dlaždič.

„Pro Merlina, Tonksová, ty už se toho radši nedotýkej!" skučel, „to tu nikdo nemá něco proti tý zatracený bolesti!"

Severusovi to bědování pomalu ale jistě lezlo na nervy. Jistě, Black měl poměrně důvod ke znepokojení. Otevřená zlomenina nebyla právě malý škrábanec, ale musel být u toho tak hlučný? Nebyl tady jediný těžce raněný! V místnosti se nacházeli i další lidé, kteří na tom nebyli právě dobře, a nenadělali přitom tolik hluku jako on. Severus na okamžik zauvažoval, že by jim mohl pomoci, jenže pořád byl evidovaný vlkodlak, špína společnosti, a když se těm lidem něco stane, ostatní nebudou váhat a svalí to na něj. On pak bude pykat za něco, co neudělal.

Sedět na dřevěné židli a dívat se, jak lidé trpí a prosí a někteří i umírají, bylo pro Severuse peklo, přesto se však nezvedl, jen se modlil, aby co nejdřív dorazila pomoc. Kdyby jenom ten Black tak hrozně hlasitě neskučel!

„No tak, Siriusi, vydrž, madam Pomfreyová určitě brzy dorazí," domlouval Harry tiše svému kmotrovi.

To, co Black odpověděl, Severus bohužel nezaslechl, poněvadž se v té chvíli otočil Nebelvírův pohled jeho směrem a Severus čelil němé prosbě o pomoc. Neměl tušení, jak, ale najednou stál na nohách a kráčel k jejich hloučku. Všechno ho bolelo, nedal to však na sobě znát a pevně držel svou tvář bez výrazu. Hořce zalitoval, že s sebou nemá některé ze svých lektvarů, zejména ten proti bolesti by teď přišel vhod.

Zastavil se za Potterovými zády dobře si vědom ticha, jež se kolem sneslo. S hlubokým nádechem položil ruku na Nebelvírovo rameno. „Dokážu mu pomoct," zašeptal tiše, ale pevně.

Potter se na něj překvapeně otočil. „Severusi, to není nutný, krvácení jsme zastavili a s tím ostatním počkáme na madam Pomfreyovou. Ty sám nevypadáš nejlíp a madam tu bude co nevidět." Následně bez varování vzal Severuse kolem pasu a podepřel jej. Ozvalo se několikanásobné zalapání po dechu a špitání. Severus byl také jeho chováním zmatený, avšak pomoc přijal, přestože kdykoli jindy by k tomu měl své výhrady. Teď byl však tak unavený, že mu bylo všechno jedno.

Jak minuty ubíhaly, Blackovo bědování se stávalo zoufalejším a Madam Pomfreyová stále nikde. Brumbál nakonec poslal Tonksovou, aby ji přivedla.

Léčitelé od Svatého Munga brali s sebou jen velmi vážné případy a k těm zřejmě otevřená zlomenina nohy nepatřila.

Místnost se pomalu vyprazdňovala, až zůstala jen malá skupina lidi.

„Madam Pomfreyová nedorazí. Má plné ruce práce," sdělila jim Tonksová, poté co se objevila zpět v místnosti.

„Co budeme dělat, Albusi?" otočí se Kingsley Pastorek k řediteli.

Není to však Brumbál, kdo mu nabídne odpověď.

„Na nosítkách ho přeneseme do Bradavic."

Všichni zůstanou na Severuse zírat.

„Pane Snape, nevím, jestli je to rozumné řešení," vyjádřil se Brumbál pochybovačně.

„Rozumný, nerozumný, souhlasím tady se Snapem," ozval se Sirius vyčerpaně.

Hermiona Grangerová neváhala a vedle Blacka z kusu špinavého hadru, který ležel nedaleko, vyčarovala nosítka, zatímco Severus, Harry, Kingsley a Remus přistoupili ze všech stran k ležícímu muži.

„Tak na tři," vyzval je Harry, „jedna, dva, tři!"

V momentě, kdy Siriuse zvedli, se z jeho rtů ozval bolestivý výkřik.

Severus společně s ostatními položil křičícího Blacka na nosítka a už, už se chystal poodstoupit, když do něj plnou silou narazilo Lupinovo tělo.

Muž nad sebou ztratil veškerou kontrolu a sápal se po mladíkově hrdle za jediným účelem – rozsápat mu ho, poněvadž způsobil bolest jeho milovanému druhovi.

///

„Doufala jsem, že se to nestane," vzlykla Klóthó

„Přízi osudu nelze zastavit, pouze změnit, proto doufej v zázrak, milá Klóthó."

Dvě smutné ženy objímající se okolo ramen se otočily ke třetí, která pevně držela nůžky, zatímco druhou volnou rukou soustředěně mnula mezi prsty niť a čekala na správný čas.

Pomalu nám jde do tuhého...

Všem moc děkuju za podporu a přeju hezký zbytek večera.