Příze osudu

46. Zoufalství

Neville Longbottom se po Vánocích vrátil do školy a nestačil se divit. Jeho nejlepší přítel byl už víc jak měsíc uvězněn v Azkabanu, za vraždu, kterou nespáchal. Ze slavného Harryho Pottera se mezitím stala plahočící duše, která pořád dokola opakovala: Udělal jsem správnou věc. To byla taky jediná věta, kterou ze sebe dokázal dostat, jinak odpovídal jednoslovně, nebo vůbec. Vést s ním rozhovor se stalo takřka nemožné. Přesto to Neville prvních pár týdnů zkusil. Mluvil k němu klidně a racionálně, ale brzy zjistil, že se s tímto přístupem nikam nedostane, zvolil tedy radikálnější řešení, které odstartovala rána pěstí do Potterova obličeje. V den, kdy si přečetl denního věštce, který hlásal:

Obávaný Vlkodlak Severus Snape byl shledán vinným, na základě vzájemné korespondence s obávaným pánem Zla a bude dne 2. 4. Popraven.

Neville, zůstal v šoku a nebyl jediný. Celá škola z toho byla vedle. Jediný koho se to zdá nedotklo, byl ředitel a Harry. Proto na něj Neville hned ten den uhodil, a když se mu Potter přiznal, že našel zmíněnou korespondenci a odevzdal ji Brumbálovi. Nevillovi se udělalo černo před očima a jeho pěst vystřelila do Potterova obličeje. Ještě nikdy nedal nikomu ránu, poněvadž násilí ze zásady nepodporoval, ale po tom co si vyslechl, musel vztek, který mu vybuchl v žilách dostat ven, a pěst byla nejlepší možnost. Následovalo hodně křiku. Nikdo ze spolužáků nechápal, co se stalo, Neville však nemínil nic vysvětlovat, prostě se tehdy otočil a se zatnutými pěstmi vydupal ze skleníku. Chvíli trvalo, než si postupně pospojoval všechny souvislosti, ale když konečně věděl vše podstatné, nepřestával do Pottera hučet ve snaze ho přivést k rozumu. Vedli společně nespočet rozhovorů, a všechny dopadly stejně. Neville vypěnil a Potter zíral do prázdna.

Proto si na dnešek vzal, jako posilu Hermionu a Rona, společně se jim snad podaří přivést Nebelvíra k rozumu.

„Řekni to ještě jednou, Pottere, a já tě zadupu do země!"

Neville Longbottom byl známí svou plachostí, takže když už na někoho zvýšil hlas, bylo to hodno pozornosti.

Několik málo studentů, kteří zůstali po půlnoci ve společenské společnosti, věnovali čtveřici překvapený pohled.

„Ztište se, kluci, nejste tu sami!" napomenula je se syknutím Hermina a vyčarovala pro jistotu kolem nich proti od poslouchající barieru.

Harry seděl v jednom z křesel, a opět jako tělo bez duše zíral do plamenů. „Byla to správná věc," ozval se monotónně, tvář prázdnou bez emocí.

„Merline, pomoz mi!" přiskočil Neville k Nebelvírovi a prudce s ním zacloumal. „Vždyť se na sebe podívej! Ničí tě to!" třásl s ním, ale mladík nehnul ani brvou. „Tohle že je správná věc!" křičel do jeho obličeje.

Harry se na svého spolužáka ani nepodíval a znova zopakoval: „Byla to správná věc."

Neville jen okrajově vnímal Hermionin křik, když se napřáhl a jednu brýlatému Nebelvírovi vrazil. Rána nebyla velká a na mladíka, jak se zdálo, neměla žádný účinek.

„Vráž mu, ještě jednu, ale větší," ozval se Ron doprovázeným šokovaným výkřikem vlastního jména od Hermiony.

Neville věnoval zrzkovi varovný pohled, ale poslechl. Na to se ozvaly další dvě ostré plácnutí po tváři. Následně se konečně dočkali Potterovy reakce, který Nevilla s hlasitým výkřikem od sebe odstrčil.

„Au, to bolí, nech toho!"

Neville s úlevným vydechnutím zacouval do protějšího křesla a zřítil se do něj. „Sláva, konečně vnímáš."