𝓩𝓻𝓸𝔃𝓮𝓷𝓪́ 𝓹𝓻𝓸 𝓐𝓵𝓯𝓾 ✓

33.kapitola ✓

Rebecca

Uběhly skoro čtyři měsíce a mě už zbývá necelý týden do porodu. Už ani nikam nechodím. S tím břichem se to prostě nedá a když přeci jen musím tak vždy někdo jde se mnou. Nathaniel bývá doma víc než v práci. Většinu věcí teď za něj obstarává můj otec. Když tu se mnou není on tak tu je buď moje tchýně, má mamka, Ell, Lisa a už mi dělává společnost i Angelina. Malý chlupáč už není malý. Většinu času leží u mé postele a prohlíží si mě. Ven může kdykoliv se mu zachce, protože jsme si nechali udělat dveře s otvorem, kterým kdykoliv může projít do domu. Dveře jsou, ale zabezpečeny tím, že pokud jimi projde někdo cizí a bude se sem chtít vloupat tak se spustí alarm. Od svatby se toho hodně změnilo. Náš dům stále někdo hlídá. Přeci tu bydlí alfa a ten potřebuje ochranu. Už i po schodech dolů do jídelny nebo kuchyně nechodím. Samozřejmě na záchod když musím tak jdu, ale jinak skoro nikam a když ano vždy mi někdo pomáhá.

Je odpoledne a já s Nathaniel, Ell a Lisou sedíme v obýváku a díváme se na nějaký film. Jelikož ven nemůžeme, protože je zima a nikdo se nechce brodit ve sněhu. Myslím, že se mnou by to ani nešlo.

Film skončil a já dostala na něco chuť.„Miláčku mohl by jsi mi pro něco dojít?"
„Zase máš hlad?" Řekl pobaveně. V poslední době si ze mě utahoval. Přibrala jsem snad dvacet kilo, ale i tak mu to nevadilo. Vstal, políbil mě a odešel do kuchyně. Lisa s Ell se na mě dívaly jako kdybych je já chtěla sníst.
„Na co koukneme teď?" zeptala se Ell. Lisa už začala přehrabávat DVDčka a poté jedno vytáhla. Byl to Underworld. Ten mám ráda.
„Tenhle?" řekla a ukázala na DVD.
„Jasně." Řekli jsme s Ell zároveň. Lis ho dala do DVD přehrávače a za chvíli film začal. Dívali jsme se a já cítila jako kdyby ze mě něco teklo. A sakra! Voda! Křikla jsem sama na sebe.
„Voda!" křikla jsem. Obě se na mě podívaly a nevěděly co myslím.
„Chceš donést vodu?" Zeptala se Ell. Cože? To jako vážně? Ona se mě ptá jestli chci donést vodu? Hmmm.. Počkat. Né. Mě praskla voda. Zanadávala jsem si v duchu.
„Né Ellinko. Mě praskla voda."
„Nathanieli!" Rozkřikla se Lis.

Nathaniel

Byl jsem v kuchyni a chystal něco pro moji "baculku". Zase měla na něco chuť. V tom jsem uslyšel jak někdo křičí moje jméno. Vyběhl jsem proto z kuchyně rovnou do obýváku. Podíval jsem se co děje, ale vše bylo v pořádku až na ten mokrej flek na pohovce a koberci. Voda! Praskla jí voda! Okřikl jsem se a rychle vyběhl pryč. Ještě jsem za sebou slyšel volat mé jméno a něco jako "Kam to zase jde?". Musel jsem rychle do ložnice pro tašku do porodnice a čisté tepláky pro Beccu. Ona už měla vše nachystané, protože věděla, že to každým dnem přijde. Rozrazil jsem dveře, ale bohužel jsem je rozbil. V tu chvíli mě to nezajímalo. Popadl jsem tašku ze šatny a tepláky a rychle seběhl schody a směr obývák. Podal jsem jí tepláky a ona je vděčně přijala. Pomohl jsem jí vstát. Holky jí sundaly tepláky a vzápětí nasadily čisté. „Klíče. Sakra. Jsou v pracovně." Ell se zvedla a běžela pro klíče. Za dvě minuty byla zpět. To my už s "baculkou" stáli u hlavních dveří. Bohužel jsme se museli k autu belhat pomalu. Ell odemkla auto a já otevřel zadní dveře. Lisa si sedla do zadu k ní a Ell vedle mě. Nasedl, nastartoval a rychle ujížděl směr porodnice.

Vypravěč

Dojeli před porodnici a Ell vběhla dovnitř. Za chvíli tu byla i s kolečkovým křeslem a zdravotním bratrem. Pomohli jí posadit se na křeslo a zdravotní bratr se s ní vydal do porodnice. Šli mlčky za ním. Její manžel jí držel za ruku a utěšoval jí. Když byli před porodním sálem došla k nim žena v bílém. „Tak voda odtekla paní Wicková?" Dívka jen přikývla. „Tatínek je tu?" Zvedl ruku. „Chcete být u porodu?"
„Ano."
„Tak pojďte za mnou." Obě dívky ještě popřály kamarádce hodně štěstí. Žena otevřela dveře a najednou byli pryč. Dívky se posadily a teď už zbývalo jen čekat.

---

Vešli dovnitř a tam pomohli dívce položit se na postel. Ta žena, která je dovedla na sál jí pomohla z tepláků a začala jí prohlížet. Po chvíli dodala. „Tak maminko. Děti chtějí na svět. Budete rodit." Mladík se podíval na doktorku a dívka mu pevně stiskla ruku.
„Neboj se to zvládneme. Teda ty to zvládneš. Jsi silná." Řekl dívce. Dívka se na něj zamračila, ale zároveň mu věnovala jeden ze svých krásných úsměvů.

Místnost se začala plnit různými doktory a sestrami. Doktorka co jí prohlížela přišla blíže. „Teď vám sestra nasadí jeden přístroj podle, kterého poznáme vaše kontrakce. Jakmile přijde budete tlačit." Dívka jen přikývla. Mladík jí stále držel za ruku a hladil po vlasech. Sestra jí nasadila přístroj a dívala se na monitor. Blondýnka cítila nepříjemnou bolest. „Tak maminko teď tlačte."

Po pár minutách se rozléhal po sále dětský pláč. Doktorka ho podala jedné ze sester, která jej následně umyla a oblékla. Blondýnka, ale nebyla zdaleka u konce. Čekali jí ještě tři děti.

---

Procházely se okolo dveří do sálu sem a tam. Najednou uslyšely dětský pláč. Jedno dítě už bylo na světě. Obě dívky se zastavily a usmály se na sebe.

Chodily sem a tam už dobrou půl hodinu. Už zbýval jen jeden dětský pláč a bude to mít jejích kamarádka za sebou. Když tam tak netrpělivě chodily dostaly hlad. Hnědovláska se proto rozhodla dojít do kantýny pro něco k jídlu a pití. Samozřejmě nesmělo chybět kafe.

Když se vrátila už na ni netrpělivě čekala černovláska. „Už to má za sebou!" Křikla na ní. Hnědovláska radostí malém vše pustila na zem, ale rychle si to uvědomila a přestala jásat. Podala černovlásce kávu, bagetu a něco k pití. Společně se posadily a usrkávaly kávu.

---

Po chvíli se otevřely dveře od sálu a z nich vyšel hrdý tatínek. Obě dívky zpozorněly. Asi hodinu jím vyprávěl jak to probíhalo, jak byla blondýnka statečná a taky básnil o čtyřčatech. Taky mluvil o tom, že blondýnka neměla tolik sil, aby děti pojmenovala.

Když jím mladík vše pověděl, omluvil se a vytáhl z kapsy od džínů telefon. Musel zavolat jak svým rodičům a tak i jejích. Jejím rodičům ani vlastně volat nemusel, protože ti byli s jeho matkou.

Za půl hodiny tu byli všichni. Čekali stále před sálem a o něčem debatovali. V tom je vyrušila sestřička. „Můžete jít za maminkou a dětma. Běžte touhle chodbou a jejích pokoj je sto třináct."
„Děkujeme." Odpověděl mladík a jako na povel ho všichni následovali do pokoje kde ležela unavená blondýnka.

Tak a další kapitola je za námi. Doufám, že se líbila.
Pokud se vám můj příběh líbí tak můžete dát vote nebo comment.

Vaše
Misenka_H