𝓩𝓻𝓸𝔃𝓮𝓷𝓪́ 𝓹𝓻𝓸 𝓐𝓵𝓯𝓾 ✓

43.kapitola ✓

3 dny do odjezdu..

Byl jsem s ní v tělocvičně a ona cvičila svoje ovládání. Pomáhal jí v tom jeden ze strážných se, kterým se za tu dobu co je hybridem spřátelila. Učil jí i sebeobranu a zacházení se zbraněmi. Ovládání už jí šlo za ty čtyři dny dobře. Zrovna ukázala, že je hodna postavení mého zástupce. Hybrid jehož jméno je Ernest jí napadal nejen slovně, ale i fyzicky a ona se nenechala rozházet a ustála to. Vyhnula se i jeho útoku. Nic mu neudělala. Byl překvapený stejně jako já. „Teď si vem nějakou zbraň se, kterou umíš nejlépe." řekl jí a on si ze stolu kousek od ní vzala meč. Už jsem jí několikrát viděl s ním bojovat a věděl jsem, že zrovna meč je tou nejlepší volbou. Uměla s ním za ty dny výborně. Ani jsem nevěděl jak to tak rychle zvládla. Byla hodně učenlivá a vše jí šlo od ruky. On si vzal tedy také meč. Zaujal bojové postavení a ona také. Čekala až zaútočí. Zaútočil a ona se útoku vyhnula a vykryla ho. Byla vážně úžasná. Nemohl jsem si vybrat líp. Celou dobu co jí znám tajně doufám, že z nás bude něco víc, ale zkazil mi to ten její Nathaniel, který jí zbouchnul a udělal jí čtyři děti. Teď si na něj, ale nepamatuje a já jsem konečně dostal šanci. Stále jí, ale hledají a proto jsem urychlil to stěhování.

Z ničeho nic jsem uslyšel křik v hlavním sále. Rebecca s Ernestem okamžitě přestali v půlce boje. Upíři rychlostí jsem se vydal do sálu. Bylo tu spousta vlkodlaků. Hybridi i upíři bojovali s vlkodlaky. Doběhla i Becca a spousta vlkodlaků přestala bojovat. Všichni se dívali právě na ní. Věděl jsem co se děje. Teď už každý ví kde je a přijdou si pro ní. Tohle přepadení musíme vyhrát. Blondýnka se vydala vstříc osudu. Nikde jsem, ale mezi vlkodlaky neviděl jejího manžela. Takže to nebyla jeho smečka. Becca se kolem sebe oháněla mečem, který si vzala s sebou. Na zem občas padla nějaká hlava. Některým pro změnu probodla srdce. Bylo tu spousta mrtvých těl. Jak jejích tak i našich. Díval jsem se a vůbec nic nedělal. Viděl jsem ale, že na Rebeccu jdou tři naráz a tak jsem se rozhodl, že jí pomůžu. Než jsem se k ní dostal byli všichni mrtvý. Rozhlédl jsem se kolem sebe a všichni vlkodlaci umřeli. Ona se procházela po sále a hledala nějaké známky života. Jednoho našla. Už jsem viděl jak se chystá ho zabit, ale musel jsem zasáhnout. Chtěl jsem vědět kdo stojí za tímhle útokem. „Becco nedělej to." okřikl jsem jí a ona se zastavila v půlce nápřahu.
"Proč?" zeptala se mě.
„Musím zjistit kdo stojí za tímhle útokem. Přece tohle nenechám jen tak. To by nešlo."
„Tak dobře." řekla a podívala se na vlkodlaka. „Máš štěstí. Dnes tě nezabiju."
„To mě radši zabij. Stejně vám nic neřeknu." usmála se a otočila se k němu zády. Šla rovnou za Ernestem.
„Jdeme pokračovat v tréninku?" On se podíval na mě a já přikývl.
„Tak pojď. Jdeme." řekl a oba dva odešli ze sálu.

Začal jsem rozkazovat co má kdo dělat. Museli se všechny těla odnést do zadní části zahrady a spálit. To bude zase vědět každý, protože ten dým z ohně bude vidět několik kilometrů daleko.

Po dvou hodinách bylo vše hotovo. Rebeccu jsem zahlédl jak šla do svého pokoje a nevypadala, že by jí to nějak sebralo. Byla klidná jako kdyby se nestalo vůbec nic. Chtěl jsem jít za ní, ale chtěl jsem jí dát prostor, aby mohla být i chvíli sama a odpočinout si. Né jen, že měla trénink, ale i boj měla za sebou. Byl to její první boj s vlkodlaky. Tomuhle riziku jsem jí nikdy nechtěl vystavit. Měla být v bezpečí.

Rebecca

Když trénink skončil šla jsem do pokoje a šla kolem sálu kde byla ta bitva. Už tam nebylo žádné tělo nikoho z vlkodlaků ani nikdo z našich. Zahlédla jsem jak se na mě Marcus dívá. Nešel, ale za mnou a já byla ráda. Neměla jsem na něj teď náladu.

Došla jsem do pokoje a zalezla do koupelny. Byla jsem v ní asi hodinu a pak jsem si lehla do postele jen v ručníku. Přemýšlela jsem nad tím jak jsem se cítila když jsem se vrhla mezi vlkodlaky a bojovala s nimi. Bohužel, ale neměli moc šancí když bojovali proti mě, protože já měla u sebe meč. Vzala jsem si ho s sebou když jsem trénovala s Ernestem. Chvíli jsem jen tak zírala do stropu kde svítili hvězdičky. Když jsem nakupovala s Marcusem tak jsem si tuhle lampičku koupila a udělala jsem dobře. Když jsem se nudila a nebo chtěla myslet na něco jiného než se třeba zrovna ten den stalo bo mi někdo řekl něco co se mi nelíbilo tak jsem si jí pustila a dívala se na strop.

Jak jsem se tak dívala na ty hvězdy, které svítili na stropě tak jsem začala přemýšlet nad tím jak jsem se cítila když jsem bojovala s mečem doopravdy. Byl to úžasný pocit někoho zabít. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela jaké to bude, ale teď jsem nad tím prostě přemýšlet musela. I když na mě šli tři naráz já to zvládla úplně bez problémů. Poté jsem se, ale procházela po sále a hledala někoho kdo by to přežil. Jeden vlkodlak to zvládl přežít a já se už chystala ho zabít, ale zastavil mě Marcus s tím, že ho mám nechat žít skrz nějaké informace o tom kdo je sem poslal a co vlastně chtěli. Vím, že se vlkodlaci s upíry nesnáší a naopak, ale to, že je napadnou přímo v jejích sídle jsem fakt nečekala. Co z nám z knih tak se boje vždy né přímo domlouvali, ale sešli se na nějaké louce nebo mýtině a tam spolu bojovali, ale tohle bylo fakt podlé a bez očekávání. Nikdo z nás na boj nebyl připravený.