𝓩𝓻𝓸𝔃𝓮𝓷𝓪́ 𝓹𝓻𝓸 𝓐𝓵𝓯𝓾 ✓

75.kapitola ✓

Probudil jsem se v obýváku na sedačce. Vytáhl jsem telefon z kapsy a podíval se na hodiny. Bylo šest ráno. Nechápal jsem jak jsem mohl takhle usnout když je Rebecca v bezvědomí. Vstal jsem a šel jsem rovnou do ložnice. Tam v křesle seděl Alfréd a hlídal Rebeccu. Sedl jsem si na postel vedle Rebeccy a chytl jí za ruku. Seděl jsem tam dobrou hodinu. Pak se probudil Alfréd. „Dobré ráno." řekl jsem.
„Dobré ráno. Žádná změna přes noc, ale neboj se. Je to jen dočasné. Určitě se brzo vzbudí jen to chce čas."
„Spíše by mě zajímalo kolik času. Už jsem ztratil tolik času když mi jí unesli poprvé a pak i podruhé. Tohle by už na mě bylo moc."
„Tak tohle ti neřeknu. To já sám nevím. Bojím se, ale toho, že by to mohlo být na delší dobu. Budu sem muset dovést nějaké přístroje a napojit jí na ně. Musíme jí hlídat i když je v bezvědomí a obávám se, že když se ještě neprobudila tak spadla do kómatu."
„Dobře. Tak dovez vše co bude potřeba. Vše klidně zaplatím." řekl jsem a vyprovodil Alfréda ven z domu.

Nevěřil jsem tomu, že moje Rebecca je v kómatu. Bohužel, ale vše nasvědčuje tomu, že to tak je a neprobudí se tak brzo jak jsem doufal. Musel jsem to jít vstřebat.

Rebecca

Ležela jsem asi v posteli a slyšela nějaké hlasy. Jeden byl jistě Nathanielův. Vůbec jsem, ale nechápala o čem to mluví. Slyšela jsem je jakoby z dálky. Nemohla jsem, ale vůbec otevřít oči ani nic říct. Vážně jsem nevěděla co se děje. Přeci jsem jen použila jedno kouzlo a pak jsem upadla na zem a... Teď už to chápu. Buď jsem v bezvědomí a nebo jsem v kómatu. Tohle se nemělo stát. Pokud budu v kómatu tak se z něj taky nemusím probudit a obávám se, že mě takhle dlouhou dobu nenechají.

Nathaniel

Po třech měsících..
S

eděl jsem vedle Rebeccy a hladil jí po ruce. Za ty tři měsíce jí strašně narostlo bříško a když jsme s Alfrédem řešili co se s ní děje tak si donesl další přístroje a začal jí prohlížet. Zjistil, ale to, že je Becca zase těhotná a čeká další čtyřčata. Vůbec jsem tohle nechápal. Kdy se tohle vůbec stalo? V poslední době před válkou jsme spolu nic neměli. Tedy až na jeden den. To bylo fakt žhavé. Možná zrovna tahle noc byla ta osudná. Doufám, že do porodu se Rebecca vzbudí. Nevím jestli bych měl na to starat se o další čtyři děti. Stačí mi ty první čtyři. Mám své děti rád, teda miluji je nadevše a budu milovat i další čtyři, ale abych je zase vychovával sám tak na to bych asi vážně neměl. Nevím jestli bych to zvládl. Spousta lidí by mi jistě pomohla, ale co Rebecca? Už tak naše první čtyřčata maminku moc neznají a vlastně v poslední době jsem za nimi nebyl ani já. Jsem stále u ní a nebo řeším něco okolo smečky a nebo firmy.  Měl bych si najít čas a zajít za dětma. Tak strašně rád bych je viděl. Ještě jsem o tom nikomu neřekl. Málo kdo se přijde podívat na Rebeccu a o jejích rodičích ani nemluvím. Sice jsem jím volal, že je jejích dcera v kómatu, ale neměli asi odvahu na to, aby se za ní přijeli podívat. Nechápal jsem je ani trochu. Mamce a taťkovi jsem zatím o jejím těhotenství neřekl. Otec sice odjel se svojí smečkou a strejdou, ale mamka tu zůstala, aby mohla Lise pomoct s dětma. I na mě je toho teď moc.

Sedím v pracovně a řeším záležitostí ohledně smečky a firmy. Budu se taky muset dostavit do firmy osobně, protože jsem tam dlouhou dobu nebyl a nevím co se tam děje. Otec tam sice občas zajede, ale já bych se tam měl ukázat taky a né stále jen sedět doma u Rebeccy. Stejně se její stav vůbec nezměnil, ale je dobře, že ani nezhoršil. Najednou někdo zaklepal na dveře pracovny. „Dále." řekl jsem. Dveře se otevřely a v nich stál Alfréd.
„Ahoj Nathanieli."
„Ahoj Alfréde."
„Byl jsem se podívat na Rebeccu a zkontrolovat druhé čtyřčata. Vážně jsi si jistý, že ty děti chceš?"
„Přeci jí ty děti nevezmem. Ona je určitě v sobě cítí i když je v kómatu. Tohle bych jí nemohl udělat. Sám bych tohle nezvládl. Už o těch dětech vím a rostou v ní."
„Budeš to zvládat když se neprobere?"
„Mám dost velkou rodinu a spousta členů ve smečce mi též pomůže. Je tu hodně vlčic co mi rádo s dětma pomůže."
„Tak to je dobře. Alespoň, že tak."
„Jen bych byl radši kdyby se moje žena probrala a nebyla v kómatu a mohla si užívat svoje těhotenství tak jak to bylo u toho prvního." Chvíli jsme si ještě povídali a já pak musel odjet do firmy.

Po půl roce..
C

hodil jsem po chodbě a čekal až se všechny čtyři děti narodí. Chodilo tu spoustu sestřiček a doktorů co pomáhali Alfrédovi. Musela porodit císařem. Jinak to bohužel nešlo. Byla stále v kómatu. Najednou jsem uslyšel křik dítěte. Konečně bylo jedno venku. V průběhu těhotenství se nic naštěstí nestalo a nenechal jsem si ani říct co to bude. Byl jsem s každou další minutou nervóznější. Co když se něco pokazí? Tak strašně jsem se bál. Nejen o děti, ale i o Rebeccu, která by to nemusela přežít. Nevím sice co budou naše děti zač, protože já jsem vlkodlak a ona je hybridka a čarodějka zároveň. Jsem zvědavý co z koho budou mít a na koho budou dětičky podobné.

Po půl hodině vyšel ven Alfréd a pogratuloval mi. „Gratuluji. Máš čtyři krásné děti. Zase dvě holky a dva kluky. Jak vy dva to děláte to fakt nechápu. Mít už podruhé čtyřčata. To jsem vážně ještě neviděl."
„Moc děkuji. Taky to sám nechápu jak se nám to povedlo. Ani nevím co po kom z nás budou mít a o jménech ani nemluvím. Ví o tom jen málo kdo. Musel jsem to říct svým rodičům. Mamka se totiž jednoho dne rozhodla nebo jestli jí přemluvila Elisabeth to nevím, ale byli se za ní podívat a mamka se mě pak vyptávala na její břicho a musel jsem jí to říct. Bylo to sice dost těžké, ale přijala to dobře."
„Tak to je dobře ne? Já osobně bych se už z toho zhroutil. Teď už, ale můžeš jít za dětmi a manželkou i když ta stále neví o světě. Ani po porodu se nic nezměnilo." řekl a vedl mě do ložnice. Byl jsem se podívat do postýlek na ty moje malé poklady, kteří mě teď budou hodně potřebovat když je jejích maminka mimo. Ve všech jsem viděl Rebeccu. Byli jí dost podobní. Jen teď vymyslet jména. Vůbec mě nic nenapadá.

Takže už nám zbývá jen jedna kapitola a poděkování.

Vaše
Misenka_H