𝓩𝓻𝓸𝔃𝓮𝓷𝓪́ 𝓹𝓻𝓸 𝓐𝓵𝓯𝓾 ✓

60.kapitola ✓

Ještě jsme si s Rebeccou chvíli povídali a pak se tu ukázala ona. Dívka do, které jsem totálně zamilovaný a ona o tom nemá ani tušení. „Můžeme jít?" zeptala se.
„Ano." Vstal jsem, rozloučil se s Beccou a šel s Ell ven na procházku. Vím sice, že je venku zima, ale chci jí to říct o samotě a né když u toho bude půlka baráku. Rebecca to sice už ví, ale i tak jsem jí to chtěl říct bez čumilů. Vyšli jsme ven z domu zadním vchodem, přes zahradu až k lesní cestičce. Všude bylo bílo. Chvíli jsme jen tak šli.
„Nechtěl jsi mi náhodou něco říct?" zeptala se mě. Váhal jsem jestli jí to mám vůbec říkat, ale musel jsem. Nechtěl jsem chodit kolem horké kaše.
„Víš Elly. Nevím jak ti to mám říct."
„Tak to řekni normálně. Tak jak to máš na srdci."
„Jak víš, že to mám na srdci?"
„Nevím, ale to se jen tak říká."
„Aha. No chtěl jsem ti říct, že se mi strašně moc líbíš a mám tě rád. Teda né jako kamarádku. Víc než jen rád." Chvíli se na mě dívala a asi nevěděla co mi má říct. Začala se i červenat. V tu chvíli mi to došlo. Ona to určitě cítí stejně. Čekal jsem, ale na to až mi to řekne ona sama.
„Erneste. Já k tobě cítím to samé, ale bála jsem se ti to říct, protože jsem nevěděla jestli cítíš to samé."
„Taky jsem se bál, ale jak vidíš něco se s tím dělat musí. Pokud bych s tím nic nedělal tak bych nezjistil, že ty to cítíš stejně."
„To je fakt." odpověděla. Popošla blíž ke mně a stoupla si na špičky. Naklonil jsem se k ní a políbil jí. Polibek mi oplácela. Líbali jsme se dokud nám nedošel kyslík a my se od sebe odtrhli a rychle se nadechovali. Chytl jsem jí za ruku a procházeli jsme se spolu ruku v ruce po lesní cestičce. Byl to krásný pocit vědět, že mě miluje. Měl jsem se odhodlat dřív a nečekat půl roku až posbírám odvahu. Nemusel jsem se tak dlouho trápit. Nevím, ale jak dlouho to samé cítí ona ke mně. Jsem, ale rád za to, že jsem se konečně odhodlal. Nikdy jsem nikoho takhle jak jí nemiloval.

Když jsme došli zpět do domu už byla venku tma. Rebecca chodila po obýváku a byla dost nervózní. Nevěděl jsem proč. Musel jsem to, ale zjistit. Přišel jsem k ní. Hned jak mě uviděla jsem dostal facku. Tak to by mě zajímalo za co to bylo? „Za co?" zeptal jsem se. Ona zase začala chodit sem a tam. Pak se zastavila, podívala na mě a řekla.
„Tak pán chce vědět za co dostal facku jo?"
„Ano. Jenom co přijdu mě mlátíš. Tohle je normální?"
„Kde jste byli tak dlouho? Víš kolik je hodin?"
„Vím. Však jsme byli venku jen dvě hodiny."
„Moc dobře víš, že na takovou dobu ven nesmíme pokud o tom neví Nathaniel."
„Promiň. Ztratili jsme pojem o čase. Už se to nestane."
„To máš pravdu. Nestane se to, protože kvůli tobě od teď bez jeho souhlasu nesmíš z domu."
„A to jako proč?"
„Volala jsem ti i Elle, ale ani jeden jste to nebrali. Co jako čekáš? Že to nechá jen tak? Chtěla jsem vás varovat, ale nezvedali jste to."
„No to je teda super." řekl jsem když jsem vytáhl mobil z kapsy. Měl jsem tam kolem třiceti zmeškaných hovorů. Některé byli od Rebeccy a některé přímo od alfy. Myslím, že Ella bude mít též hodně zmeškaných hovorů, ale když mě s ní bylo tak dobře a nechtěl jsem být nikým rušený. „Promiň. Neměl jsem si vypínat zvuky. Už se to nikdy nestane."
„Tak to se neomlouvej mě, ale Nathanielovi. Chce vás oba vidět. Je u sebe v pracovně."
„Tady nebo v domě rodičů?" zeptal jsem se.
„Tady. Máte tam okamžitě jít. Takže najdi Ellu a jděte za ním." řekla a odešla. Šel jsem tedy pro Ellu. Hledal jsem jí v kuchyni i v jídelně, ale tu nebyla takže zbýval pokoj dětí a její pokoj. Prvně jsem prohledal pokoje dětí, ale tam nebyla takže zbýval už jen její pokoj. Zaklepal jsem a nečekal ani až mě pozve dál. Rovnou jsem otevřel dveře.
„Ell nerad tě ruším, ale dívala jsi se na svůj mobil?"
„Né. Proč? Já si ho zapomněla doma."
„No tak máme průšvih. Máme jít za Nathanielem do pracovny."
„Co se stalo?"
„Naše procházka. To se stalo. Máme jít na kobereček." Ella se rychle převlékla a mohli jsme jít.

Nathaniel

Čekal jsem v pracovně s Rebeccou. Přála si být u toho. Vím. Jsou to její přátelé a oba přišli s ní po jejích únosech, ale Ernest porušil moje pravidlo. Měl se mi hlásit když jde ven na delší dobu jak hodinu a on byl s Ellou venku dvě hodiny. Tohle nemohu nechat jen tak. Musí si za to odnést trest. Nebude to velký trest. Bude mít domácí vězení a třeba si uvědomí, že moje pravidla se nesmí porušovat. Najednou jsem uslyšel klepání. Rebecca se podívala na dveře a pak na mě. „Dále." řekl jsem a dveře se otevřely. Dovnitř vešla Ella s Ernestem. Postavili se před pracovní stůl. „Posaďte se." řekl jsem a oni se posadili. Dívali se na mě a pak na Rebeccu.
„Alfo co jste chtěl?" zeptala se mě Ella. Ona toho moc určitě nevěděla, protože jinak by se takhle neptala.
„Tak kde bych měl začít Ell? No myslím, že asi tím, že Ernest má dovolené vycházky jen na hodinu aniž by o tom musel někomu říct, ale když jde na dýl musí mi to hlásit. Bohužel se tak nestalo a ani jeden jste mě ani mé ženě nebrali telefon."
„Já se omlouvám, ale neměla jsem mobil u sebe. Zapomněla jsem si ho v pokoji a o tomhle jsem nevěděla. Nikdo mi to neřekl."
„Ty taky za nic nemůžeš, ale Ernest ano. Ello můžeš odejít. Erneste ty tu ještě zůstaň." řekl jsem a Ella odešla. Jakmile se za ní zavřeli dveře jsem se podíval na Ernesta. Ten jen netrpělivě čekal co se bude dít. „Erneste proč jsi nebral Rebecce mobil už vím. Řekla mi to. Proč jsi, ale neřekl když jsi odcházel alespoň jí, že se venku zdržíte? Teď ti, ale budu muset udělit trest. Budeš mít týden domácí vězení. To znamená, že budeš po celou tu dobu doma a pokud budeš potřebovat někam jít tak to řekneš mě a nebo mé ženě. Nepůjdeš, ale nikdy sám. Bude s tebou někdo muset jít."
„Pane beru to na vědomí. Chtěl bych se ještě jednou omluvit. Nečekal jsem, že se ta procházka tak protáhne. Chtěl jsem se s Ellou projít a zapomněl jsem si hlídat čas a měl jsem vyplé zvuky na mobilu."
„No dobře a doufám, že se to příště nebude opakovat."
„Slibuji pane."
„Teď můžeš odejít." Odešel. Bylo na něm vidět, že je naštvaný, ale né na mě nýbrž na sebe.

Zůstali jsme v pracovně s ženou sami. Byl už čas na večeři. Měl jsem docela hlad. „Půjdeme na večeři?" zeptal jsem se Rebbecy.
„Jistě. Tak pojď. Taky už mám docela hlad a nemluvím o dětech. Ty jistě padají hlady když to v celém domě tak krásně voní." řekla a odešli jsme do jídelny.