𝓩𝓻𝓸𝔃𝓮𝓷𝓪́ 𝓹𝓻𝓸 𝓐𝓵𝓯𝓾 ✓

45.kapitola ✓

Rebecca

Zbývali už jen dva dny do odletu do Česka. Bohužel mě se tam nějak nechtělo a neměla jsem na nikoho náladu tak jsem ještě ani nevylezla z pokoje. Byl se tu na mě podívat Ernest i Marcus. Chtěl, abych se šla podívat na nový přírůstek do klanu, ale já neměla chuť ani náladu řešit nějakého nového hybrida, kterého si udělal z toho vlkodlaka který přežil. Proč by mě to vlastně mělo zajímat? Sama jsem tu nová.

Byl večer a já nepozorovaně vylezla ven z pokoje. Šla jsem rovnou do kuchyně. Měla jsem už docela hlad. Prošla jsem sálem a naštěstí nikoho nepotkala. Když jsem procházela kuchyní zastavila jsem se u jednoho z boxů a vytáhla si z něj pytlíček s krví. Nalila jsem si trochu krve do sklenky a dala si do něj dvě kostky ledu. Posadila jsem se na barovou stoličku u ostrůvku a napila se ze sklenky. I když krev byla i tak studená led v ní byl super. Dělala jsem to od té bitvy v sále. Vždy jsem si vytipovala dobu kdy tu nikdo nebyl. Neměla jsem chuť jít lovit. I když pocit sladké teplé krve by byl lepší, ale tohle se tomu dalo docela vyrovnat. Nechtěla jsem nikoho zabít.

Bylo jedenáct hodin večer a já stále seděla v kuchyni a popíjela krev. Uslyšela jsem kroky. Neměla jsem chuť se otočit. Najednou jsem ucítila něčí ruce na mých bocích. Věděla jsem přesně kdo to byl. Nemohl to být nikdo jiný než Marcus. Nahnul se a políbil mě na tvář. Ucítila jsem lehké mrazení v zádech. Otočil si mě k sobě a podíval se na sklenku co jsem držela v ruce. Chtěl mě políbit, ale já si rychle dala sklenku ke rtům a napila se. Jelikož to byla poslední sklenka a já obsah pytlíčku už vypila tak jsem sklenku položila a vstala. Chtěla jsem odejít, ale Marcus mě chytil za ruku. Podívala jsem se na svojí ruku a on svůj stisk povolil. Chystala jsem se odejít, ale on mě stále držel za ruku i když už né tak pevně. Cukla jsem rukou a šla směr můj pokoj. Chvíli za mnou nikdo nešel, ale pak jsem ucítila jemný vánek a věděla, že je to zase on. Stále nic neříkal, jen šel vedle mě. Když už jsem byla u svého pokoje. Chytnul mě do náruče a upíři rychlostí si mě přenesl do své ložnice. Nechápala jsem co to zase provádí. Položil mě na postel a lehnul si vedle mě. Stále se na mě jen díval. Nechtěla jsem být v jeho blízkosti. Teď ne! Stále se mi přehrávaly myšlenky na to co se stalo. Chtěla jsem se dozvědět proč tu byli ti vlkodlaci a proč zrovna hledali právě mě. Nic mi nedávalo smysl.

Upír mě začal hladit po celém mém těle. Ani jsem si při mém přemýšlení nevšimla, že mě svlékl.

Když bylo po všem jsem se oblékla a chtěla odejít, ale upír si mě přitáhl zpět k sobě. Lehla jsem si zpět k němu do postele. On se podíval na moje kalhoty a já si je poslušně sundala. Přitulit se ke mně a já rezignovaně dala ruce na svoje prsa. Bylo mu to úplně jedno.

Marcus

Ráno jsem se probudil a ona už vedle mě neležela. Rozhlédl jsem se po pokoji, ale nikde jsem jí neviděl. Asi odešla do svého pokoje, ale nepamatuji si vůbec kdy. Asi jsem spal tvrdě. Vstal jsem a šel si do šatny pro čisté oblečení. Oblékl se a šel rovnou do tělocvičny, kde Ernest cvičil nového hybrida. Byl na chvíli odproštěn od svých povinností stráže a teď cvičil nové hybridy. Teda jen Rebeccu a toho jak se vlastně jmenuje? Ani nevím. Zapomněl jsem se zeptat, ale to je jedno. Většinu upírů a hybridů neznám jménem a je mi to jedno. Zítra už by jsme měli někteří sedět v letadle do Česka k mému strýci. Doufám, že se nic nestane a náš odlet nic nepokazí.

Nathaniel

Celou noc jsem nespal. Nemohl jsem. Stále jsem myslel jen na svojí Rebeccu a jak jí rád konečně uvidím a budu držet ve své náručí. Stále, ale nevím v jakém stavu vůbec je. Jestli si na mě bude vůbec pamatovat. Čtyřčata se na svojí maminku stále ptají a já už nevím co jím mám stále odpovídat. Ubíjí mě to. Už jen ta představa, že bych jim musel říct, že jejích matka je třeba mrtvá se mi hnusí.

Jsem v pracovně a stojím u okna. Dívám se na dům mých rodičů. Je tak opuštěný když tu teď můj otec není a matka všechen čas tráví zde s dětmi. Nastěhovala se do našeho domu. Byl jsem jí vděčný za to jak se mi snaží pomoct s dětmi. Teď, ale měl nastat čas kdy jsem si měl letět pro svojí milovanou. Nesmím to odkládat. Přes noc jsem obvolal několik Alfů a požádal je o pomoc. Vstřícně mojí žádost o pomoc přijali a přislíbili pomoc. Ještě dnes odpoledne odletíme do Kanady pro mojí sladkou Rebeccu. Musím jí získat zpět i za cenu mého života. Ten bych klidně položil za naši lásku i za ní.

Vypravěč

Mladý muž byl připravený položit život za záchranu ženy. Celá smečka byla. Bohužel to nebyli jen muži, ale i ženy museli přispět. Jediní kdo se toho nezúčastní jsou staří a mladší než osmnáct. Jinak všichni ostatní musí jít pomoct vůdci zachránit manželku. Tři ženy, ale zůstali doma se svojí ochrankou. Ti jediní zůstanou. Někdo se musí postarat o děti alfy.

Skoro celá smečka byla připravená na letišti kde už na ně čekala letadlo. Když uviděli auto jejích alfy jak jede k nim všichni se postavili do pozoru jako vojáci. Alfa vystoupil z auta a podíval se na svojí smečku seřazenou před ním. Bylo jichž dost na to, aby vyhráli a ještě mu slíbil pomoc i otec a další čtyři smečky. Byl spokojený s tím kolik vlkodlaků se rozhodlo mu pomoct se záchranou jeho družky. Neměli, ale moc času. Zítra měl být den kdy už by jí na tom místě nemusel taky najít a vše co od včerejška udělal a kolik smeček sehnal na záchranu blondýnky by bylo zbytečné.

---

Blondýnka si šla k lesu zastřílet z luku. Vůbec jí to, ale nešlo. Stále musela myslet na to co se stalo předešlý večer. Tohle neměla vůbec dovolit. Sice jí k němu něco přitahovalo, ale cítila, že to není správné i když si vůbec nepamatovala svojí minulost. Její svědomí jí nedalo pokoj. Vytáhla jeden šíp a dala k luku a i s koncem šípů natáhla tětivu. Snažila se mířit na nejmenší kruh na terči. Pustila tětivu i s šípem. Šíp se rychle zabodl, ale střed minul. Dívka už chtěla luk rozmlátit, ale věděla, že kdyby to udělala by si musela jít pro nový do hradu a tam se jí ani trochu nechtělo. Proto se rozhodla, že si raději vyčistí mysl. Sedla si do trávy a zavřela oči. Pokud chtěla mít čistou mysl musela přestat myslet na všechny a všechno. Vadilo jí, že o sobě nic neví, ale teď na to prostě myslet nemohla. Byla by k ničemu kdyby jí teď někdo napadl. Určitě by jí zabil.

Seděla tam do setmění a vůbec se jí nepodařilo si vyčistit mysl. Ještě štěstí, že jí nikdo nepřepadl. I přes to se zvedla vytáhla jeden šíp a zvedla luk ze země. Natáhla tětivu a zamířila do středu terče. Pustila a šíp letěl přímo na terč. Zasáhla střed. I když byla rozrušená z toho, že se jí dnes nic nedaří se konečně povedlo zasáhnout střed terče. Posbírala si svoje věci a pomalu se vydala směrem k hradu.

---

Upír seděl ve své pracovně a byl nervózní. Celý den nevěděl kde je hybridka o kterou se celou dobu bál i když věděl, že nemusí. Hybridka byla silná žena, která nikomu nic nedarovala když se na ní jen křivě někdo podíval. Bohužel on, ale nevěděl, že zrovna dnes byla nejvíce zranitelná. Někdo mu zaklepal na dveře. „Dále." řekl a dveře se otevřely. V nich stál Ernest. Došel blíže k upírovi a uklonil se mu.
„Pane volal jste mě?" zeptal se a čekal na odpověď.
„Ano volal. Chtěl jsem se tě jen zeptat jak to jde s tím novým hybridem?"
„Pane jde to dobře. Rychle se učí a spoustu věcí už uměl. Dobře zachází se střelnými zbraněmi, ale není mu cizí ani luk a meč. Není jako Rebecca, ale je dobrej."
„To je dobře. A Rebeccu jsi neviděl?"
„Viděl. Když jsem cvičil zrovna s Davem si vzala z tělocvičny luk a šípy. Než jsem se jí, ale stihl na něco zeptat byla už pryč."
„Aha. A ještě jedna otázka. Jsou už všichni nachystáni na zítřejší přesun do Česka?"
„Ano pane, jsou."
„Dobře. Můžeš odejít. Kdyby jsi ještě dnes potkal Rebeccu tak jí řekni, že má okamžitě dojít buď do mé kanceláře nebo ložnice. Nevím kde zrovna budu." řekl ještě hybridovi. Ten se znovu uklonil a odešel.

Tak a je tu další kapitola. Doufám, že se vám líbila.
Moc děkuji za to, že čtete můj příběh.

Vaše
Misenka_H