𝓩𝓻𝓸𝔃𝓮𝓷𝓪́ 𝓹𝓻𝓸 𝓐𝓵𝓯𝓾 ✓

76.kapitola ✓

Rebecca

Měsíc po porodu..

Probudila jsem se a ležela jsem v posteli. Vzbudil mě křik dítěte. Věděla jsem, že děti spí ve svém vlastním pokoji a tak mi to bylo divné slyšet dětský pláč. Vstala jsem a chtěla se jít podívat odkud šel ten dětský pláč, ale nemohla jsem. Všude jsem měla hadičky. I tak jsem nemusela daleko. Kousek od postele stály dvě postýlky a v nich spali čtyři miminka. Nemohlo jím být víc jak měsíc. Někoho mi připomínali. Vypadali skoro jako já. Podle barev postýlek jsem poznala, že to jsou dva kluci a dvě holky. Podívala jsem se na hadičky co jsem měla všude kde to jen šlo. Sundala jsem si je a jeden z přístrojů začal strašlivě piíat. Proto jsem ho raději vypla. Zvláštně jsem smrděla a tak jsem si rychle zalezla do koupelny a napustila jsem si vanu. Když byla skoro plná tak jsem si do ní vlezla a lehla si. Potřebovala jsem chvíli relaxovat. Zase jedno z těch dětí začalo plakat. Nechtělo se mi, ale vstávat a tak jsem čekala až si někdo toho křiku všimne. Někdo vešel do ložnice a dětský pláč ustal. „Kde je?" slyšela jsem křik z pokoje.
„

Hledáš mě?" zakřičela jsem z koupelny. Najednou se otevřely dveře a v nich stál Nathaniel.
„Zla.. Ty.. Jak.. ?"
„O co jde Nathanieli a čí jsou ty děti?"
„To je na dlouhé povídání zlato. Kdy jsi se vzbudila?"
„Jelikož jsem ve vaně tak mám času dost a kdy jsem se vzbudila? Před chvílí. Vzbudil mě pláč jednoho z dětí."
„Aha. Já jen, že jsi byla skoro rok v kómatu. A po třech měsících jsme zjistili, že jsi těhotná a čekáš čtyřčata."
„Cože? Ty mi chceš říct, že ti malí tvorečkové jsou naše děti?"
„Ano přesně tohle tím chci říct. Máme krásné další čtyři děti. Dva kluky a dvě holky."
„A jak se jmenují?"
„První holčička je Sarah a druhá Alexandra. Jeden chlapec je Paul a druhý Nicolas."
„Krásná jména. Kdo je vybíral?"
„Já sám. Nechtěl jsem, ale museli jsme jím nějak říkat a nikdo ani doktoři nevěděli jak dlouho budeš v kómatu. Ty jsi už, ale vzhůru a já jsem štěstím bez sebe. Už jsem ani nedoufal, že se kdy probudíš. Dávali ti strašně málo šancí na probuzení."
„Jak vidíš tak už jsem vzhůru. A co válka? Jak dopadla?"
„Vážně chceš vědět zrovna tohle?"
„Ano to chci."
„Tak ta dopadla výborně. Od té doby se žádný upír neopovážil napadnou jedinou smečku. Všude mezi vlkodlaky, upíry a čaroději se vypráví pověsti o čarodějce, která pomohla k výhře nad upíry a, že je vážně mocná. Taková, že se ještě nenarodila. Tak vidíš lásko jak jsi výjimečná a ještě jsi bojovala s dětmi v bříšku. Sám jsem byl překvapený když mi to Alfréd řekl."
„Teď je tu, ale jedna otázka. Co vlastně po kom zdědili."
„Bojím se, aby nebyli na půl hybridi. Víš jaké to je i když ty jsi statečná, ale, abych se bál, že někdy někoho zabíjí kvůli krví."
„Pokud budou budu je i tak milovat. Jsou to přeci naše děti Nathanieli a mi milující rodiče. Budeme je to muset naučit. Naučit se ovládat. A pokud po mě zdědí i magii tak i tu je budeme muset naučit. Teda spíše já, ale vím, že ty mi s tím jistě pomůžeš."
„To víš, že ano. Rád ti se vším pomohu. A naše děti budu jistě milovat. Vlastně už teď je miluji. Jsou strašně hodné děti. Stále jen spinkají." řekl a odešel. Chtěla jsem si odpočinout a vana mi přišla jako dobrý nápad. Chtěla jsem vypnout mozek, ale jako by to ani nešlo. Myslela jsem stále na ty čtyři malé stvoření co leží vedle mé postele. Vůbec jsem si neužila těhotenství. Tak strašně ráda bych si to užívala a zjištění, že jsem těhotná a byla bych z toho překvapená. O to vše jsem přišla. Jedna dobrá zpráva tu, ale je. Nemusela jsem prožít další porod čtyřčat. Ten první mi docela stačil.

Po asi půl hodině jsem vylezla z vany. Osušila jsem se a vzala na sebe župan. Oblékla jsem se a šla k postýlkám. Děti spinkali. Byli tak nádherné a až teď jsem si začala uvědomovat, že to jsou moje děti. Já je porodila a nosila devět měsíců. Dívala jsem se na ně strašně dlouho. Jedna holčička, asi Alex to byla se probudila a svýma krásně modrýma očima se na mě dívala. Vzala jsem jí proto do náručí. Dívenka se na mě nepřestávala dívat a jakoby se i usmívala. Byl to úžasný pocit tohle zase vidět.

Byl večer a my byli na večeři. Nathaniel trval na tom, že mě někam po té dlouhé době vezme a já jsem souhlasila. Restaurace byla prázdná. Vůbec jsem to nechápala. Myslela jsem, že tu bude spousta lidí a tu nebyl nikdo. Jen mi dva. „Proč tu nikdo není Nathanieli?" zeptala jsem se.
„Chtěl jsem, aby jsme byli o samotě a tak jsem si na dnešní večer zarezervoval celou restauraci."
„Aha. Já jen myslela, že tu bude spousta lidí a ono houby. My jsme tu sami. I když možná po tom všem co jsme si museli prožít to docela i chápu." Vyrušil nás číšník. Donesl nám víno a poté došel další a ten nám donesl jídlo. Vonělo to nádherně i když já bych si raději dala krev. Měla jsem se posilnit než jsme odjeli. Bylo by to asi jednodušší.  Bohužel to budu muset vydržet. Když číšníci odešli začali jsme jíst. Bylo zde hrobové ticho. Jen jsme jedli, pili a dívali se na sebe. Nathaniel se na mě tedy díval až moc. Jídla se sotva dotknul. Nechápala jsem tu jeho přehnanou starost o mě. Vím, že jsem sice byla v kómatu, ale mohl by se chovat jako kdyby se nic nestalo. Nejsem na tohle zvyklá. „Lásko proč se na mě tak ustaraně stále díváš? Znervózňuje mě to."
„Promiň lásko. Jen jsem u tebe celých deset měsíců sedával a přišlo mi to jako jediná reakce. Moc se ti tedy omlouvám. Nechtěl jsem tě nějak rozrušit." řekl a vstal, přešel ke mně a kleknul si na koleno. „Nikdy bych nepřežil kdybych tě musel nechat odpojit od přístrojů. Jsem strašně rád, že jsi se probudila. Strašně moc tě miluji a našich osm dětí taky. Jsou to naše malé poklady a alespoň po nás něco krásného zůstane. Miluji tě Rebecco."
„I já tebe miluji a moc." Políbila jsem ho. Moc dobře jsem věděla, že jsme si byli osudem souzeni. Byla jsem "Zrozená pro Alfu".

Tak a jsme na konci příběhu. Tohle byla poslední kapitola.
Už jen poděkování.

Misenka_H