𝓩𝓻𝓸𝔃𝓮𝓷𝓪́ 𝓹𝓻𝓸 𝓐𝓵𝓯𝓾 ✓

11.kapitola ✓

Tohle jsem tedy nečekala. Taková krásná slova jsem od ní dlouho neslyšela i když mi dvě si to ani říkat nemusíme. Stačí když se na sebe podíváme a víme co si ta druhá myslí. Co, ale teď budu dělat s tím vlčetem?
„Co asi. Budeme se o něj starat jak nejlépe to umíme." řekla vlčice. Bože proč zrovna já musím jako dárek dostat vlčí mládě? To mi nemohli třeba koupit knihu? To bych byla radši jak dostat živé zvíře, které už nechci od svých patnácti.
„Rebecco?"
„Promiň. Říkala jsi něco?"
„Né. Až teď."
„Aha. Jo to kafe. Tady ho máš." řekla jsem a podala ji sklenici s kávou.
„Děkuji. Co to je na tom stole v té krabici? Nějak se ta krabice vrtí."
„Se podívej. To je dárek k narozeninám." řekla jsem a Lis se opatrně podívala do krabice. Zírala dovnitř s otevřenou pusou. „Pěknej co?" řekla jsem podrážděně.
„Ty jsi dostala konečně to štěně?"
„Kdyby to bylo aspoň štěně." řekla jsem a odmlčela se. To ticho by se dalo krájet. „Je to malý vlk." Lisa na mě koukala s úžasem a otevřenou pusou.
„To jako fakt? Kde ho vaši sehnali? Přece na to musí mít povolení ne?"
„To ano. Taky, že ho mají." Chvíli zase bylo ticho. Lisa se napila své kávy. „Nechápu proč mi dali zrovna tohle. Stačí, že se špatně starám o sebe natož se starat ještě o tohle mládě." Protočila jsem očima a dala si též udělat Latté. Pak jsem ze skříňky vytáhla toustovač, z lednice sýr a šunku. Pak ještě z jiné skříňky toustový chléb a hořčici. Pak jsem si ze šuplíku vytáhla nůž. Za chvíli jsem měla vše nachystané a toustovač připravený. Dala jsem do něj tousty a čekala až budou a budu moct dát další. Udělala jsem pro každou čtyři a položila je na stůl. Samozřejmě na talíři. Jeden jsem dala před Lisu a druhý si dala před sebe. Posadila jsem se vedle Lisi a v tichu jsme jedli a popíjeli kávu. Je vážně výborná. Během jídla se k nám připojila mamka. Začala vše co se včera nachystalo připravovat na linku. Vše roznášela na zahradu nebo do obýváku. Stále běhala sem a tam. Když přišla znovu viděla přede mnou prázdný talíř. Jen se na mě usmála.
„Pomůžeš mi s účesem?" zeptala se Lis. Vstala jsem a aniž bych jí něco řekla jsem jí chytla za ruku a vedla ji po schodech nahoru do koupelny. Posadila jsem ji na židli. Vzala jsem kartáč do ruky. Chtěla jsem ji začít česat vlasy, ale v tom jsem si uvědomila, že bych to dělala vše zbytečně. Lisa ještě stále nebyla převlečená.
„Lis?"
„Ano?"
„Nechtěla by jsi se převléct, abych tě nečesala zbytečně?"
„Jo to bych mohla. Donesla by jsi mi z kuchyně prosíííím tu tašku co jsem tam zapomněla?"
„Dobře. Hned jsem tu." Odešla jsem z koupelny a šla rovnou po schodech dolů a když jsem chtěla jít do kuchyně uslyšela jsem hlasy. Byli to moji rodiče.
„Máš to Johne?"
„Mám, ale kam to dáme?"
„Nevím, ale musíme to schovat před Rebeccou." Ještě chvíli jsem tam stála čekala jestli odejdou. Po asi pěti minutách odešli. Vlezla jsem do kuchyně a rychle vzala tašku co tam nechala Lis a utíkala nahoru. V koupelně už netrpělivě seděla Lisa a dívala se na mě.
„Cos tam dělala tak dlouho?"
„Promiň. Rodiče tam něco řešili a tak jsem počkala až odejdou. Ještě jednou promiň." Omluvila jsem se a odešla z koupelny, aby se mohla Lis převléct. Šla jsem do svého pokoje a čekala až bude hotová. Po asi patnácti minutách jsem se šla podívat jestli už je připravená. Byla. Byla nádherná. „Sekne ti to kočko." řekla jsem ji. Byla fakt nádherná. Během toho čekání na ni jsem si nasadila prsten od táty a řetízek od Lis. Lis si všimla řetízku, ale i prstýnku.
„Sluší ti. A od koho máš ten zlatý prsten?"
„Ten mi dal táta. Je aspoň vidět jak mě všichni znáte s těmi vlky." řekla jsem a začala se smát. Bylo to fakt vtipné a v tu chvíli mě nic jiného nenapadlo. Začala jsem ji česat vlasy. Udělala jsem ji francouzský cop. Podle jejího úsměvu na tváři byla spokojená. Když už jsem byla hotová s jejím účesem šly jsme ke mně do pokoje. Chvíli jsme si povídali o všem možném, ale pak mi zavibroval mobil. Já se dnes na něj ještě ani jednou nepodívala. Byla to zpráva od Nathaniela. Psal mi minutu po půlnoci? Se asi zbláznil.
„Děje se něco?"
„Né. Jen mi psal Nathaniel."
„A co psal?"
„Dráha Rebecco. Dnes je tvůj velký den. Je to tvůj den. A tak Ti přeji hodně štěstí, zdraví, lásku a mnoho úspěchů jak v osobním životě tak i ve škole.
Tvůj nej kamarád Nathaniel
P.S.: Užij si to dnes." přečetla jsem to co mi napsal.
„To je hezký. Díváš se na to jako kdybys to nečekala." řekla Lis.
„Tohle fakt ne a kord když to napsal minutu po půlnoci."
„Cože? A ty to čteš až teď?"
„No, ano. Od rána co jsem vzhůru jsem si na mobil ani nevzpomněla."
„Tak to je dobře. Přeci jen trávit své narozeniny s mobilem v ruce není moc dobré."

Odešly jsme z pokoje a šly do kuchyně dát si něco k pití. Stále tu někdo zvonil u dveří a dům se začal plnit lidmi. Kdo je všechny pozval? „Lis?"
„Ano?"
„Kdo tu pozval všechny se, kterými se docela bavím?"
„No... víš... to já... Pomáhala jsem tvým rodičům se jmény koho pozvat když jsi byla v nemocnici." řekla, ale vypadalo to jako kdyby se mi chtěla omluvit. „Promiň."
„Neomlouvej se. To já bych ti spíše měla poděkovat. Kdybys tolik nepomohla asi by tu nikdo nebyl. Děkuji."
„Tak dobře. Jsem ráda, že jsem mohla pomoct. Jen by mě zajímalo kdy asi dorazí Nathan. Přeci jen ho bych tu čekala mezi prvními. Snad i dřív jak mě." řekla s úsměvem na tváři a jiskřičkách v očích."
„Co? Proč dřív jak tebe? Jak to myslíš?"
„Ty sis toho Becco vážně nevšimla jak se na tebe dívá, stále se tě snaží chránit a usmívá se na tebe jinak jak na všechny ostatní holky? Ani na mě se takhle neusmívá." odpověděla a na chvíli se odmlčela. „To asi bude tím, že já nejsem ta do, které je zakoukaný." Začala se smát jak pominutá a všichni co zrovna procházeli se na nás hned dívali. Když přátelé ze školy kolem kuchyně procházeli tak jsme se vždy pozdravili, popřáli mi k narozeninám a šli buď do obýváku nebo na zahradu kde už hrála hudba. Moje oblíbená kapela Linkin Park. Šly jsme s Lis se podívat a já nemohla uvěřit tomu, že oni hráli na naší zahradě. Najednou se u mě objevil otec. Vůbec jsem si ho, ale nevšimla tak není divu, že když promluvil, že jsem se lekla.
„Líbí?"
„Tati a jak moc. Moc děkuji. Jak jsi to dokázal?"
„Znám se s jejich manažerem a ten to vzal a kluci stejně neměli co na práci. Jen jim nikdo neřekl, že budou hrát tady." řekl s úsměvem od ucha k uchu. Otočila jsem se k němu a objala ho. Byla jsem nesmírně šťastná, že moje nej nej nejoblíbenější kapela hraje u nás na zahradě. Je fakt, že naše zahrada není zas tak malá a toho pódia jsem si, ale vůbec nevšimla a to mám okno do zahrady. Jak jsem si něčeho takového nemohla všimnout? Leda, že by tam včera ještě nebylo a dnes jsem se vlastně ani z okna nedívala. Nebyl na to asi prostě čas. Jen jsme tam tak stály, dívaly se a poslouchaly kluky jak hrají. Bylo to fakt super. Prošla kolem nás parta kluků, které jsem vlastně ani neznala a jen jsem zaslechla jak říkali, že tohle nečekali. Prej je to zatím ta nejlepší oslava na jaké byli. Byla jsem štěstím bez sebe když jsem to uslyšela. Vykouzlilo mi to úsměv na rtech. Pak, ale najednou přestali hrát. To možná proto, že skončila písnička. Najednou se na pódiu objevil mě známý kluk. Nathaniel? Co ten tam dělá? On umí zpívat? Pomyslela jsem si.