𝓩𝓻𝓸𝔃𝓮𝓷𝓪́ 𝓹𝓻𝓸 𝓐𝓵𝓯𝓾 ✓

7.kapitola ✓

Rebecca (pátek)

Probudila jsem se a venku už začalo svítat. Chtěla jsem vědět kolik je hodin, ale pak jsem si uvědomila, že tu nemám svůj telefon. Naštěstí se mi v noci nic nezdálo. Konečně jsem se v klidu vyspala. Po dlouhé době jsem se vyspala. Je to zvláštní. Stále jsem měla sny o bílé vlčici s modrýma očima. Vždy jsem si myslela, že to byl vlk, ale ona to byla vlčice. Moje vlčice. Stále to nemohu pochopit. Děsím se svých narozenin. Děsím se toho co se dozvím. Taky toho, aby se na nich nic nezvrtlo. Chci mít normální život jaký jsem vedla do teď. Nechci se měnit na žádného vlka. Už jen ta představa, že jsem stvůra. Bože proč jsi mi tohle udělal? Pomyslela jsem si. Tohle jistě nezvládnu.

Zanedlouho přišla sestra. Popřála mi dobré ráno a donesla snídani. Řekla mi, že v 10 hodin přijde vizita a podle toho jak se jim bude líbit můj zdravotní stav tak nejspíše pustí domů. I když mě tu neměli proč držet. Nic mi přeci není a za celou dobu se nic nestalo. Do dalšího bezvědomí jsem se nedostala takže by to mohlo klapnout a já tu přeci byla jen na pozorování. Už se vlastně těším domů. Hned zavolám Lise, aby se za mnou zastavila. Tak moc bych ji chtěla poděkovat a omluvit se.
„Ahoj Rebecco."
Kdo to byl? Pomyslím si.
„Becco ty jsi zapomněla?"
Co po mě chceš?
„Jen si popovídat. Trochu se tu nudím."
Tak ty se nudíš jo? A co mám říkat já? Kvůli tobě jsem v nemocnici.
„Becco tak si to tak neber. Chtěla jsem jen, abys byla připravená na to co se brzo stane."
Neměla by jsi se mnou, ale přeci mluvit. Ještě mi není 20.
„To ano, ale nemohu si pomoct. Lepší než, aby jsi zase byla v bezvědomí."
Tak to ano. Nesnesla bych tu být další den.
„Vlastně jsem se ti ještě nepředstavila."
No když to tak vezmu tak ne.
„Mé jméno je Liliana."
Krásné jméno. A proč máte vlastně jména? Když jste vlkodlačí duše lidí?
„Jak bych ti to řekla... beze mne by jsi se nemohla proměnit."
Aha. Promiň. Ráda bych se dozvěděla víc, ale musím se nasnídat a nachystat na vizitu. Chci jít dnes domů a ty mě teď rozptyluješ.
„Tak dobře. Popovídáme si v neděli. To nám bude už 20 let a budeme si moct povídat častěji."

To zase bylo něco. Nechápu proč se zase ozvala. Přeci nesmí a stejně si se mnou povídá. Ona teda jak je vidět ráda porušuje zákony. Snad mě nedostane do nějakého maléru. Jako kdyby si nemohla počkat do neděle. Je, ale fakt, že sny o bílé vlčici mám už pěkně dlouho. Kdybych věděla jestli to jsou vůbec sny. Jestli to náhodou nedělá Liliana. Nesmím na to myslet. Musím se najíst. Přeci jen mám už docela hlad a chci být už po jídle než dojde vizita.

Nathaniel

Dnes jsem ve škole vůbec neviděl Beccu. Doufám, že se jí nic nestalo. Možná je jen nemocná, ale včera vypadala docela normálně až na to, že jsme s Lisou zapomněli na její narozeniny. Vlastně jsem nikde neviděl ani Lisu. Kde by mohla být? Máme hodinu, ale já i tak vůbec nemohu vnímat to co říká učitelka.
„Měl by jsi se uklidnit."
Tobě se to, ale řekne.
„Určitě se vše dozvíš." Povzbuzoval mě můj vlk.
Myslíš?
„Nemyslím. Já to vím!"
Jak to může vědět? Stále mi to nedávalo smysl. Jak můj vlk něco takového může vědět? Vždyť to přeci nevím ani já. Nevyznám se teď ve svých pocitech. Přeci jen Becca ještě není úplná vlčice.
Jak to můžeš vědět Jamesi?
„Prostě to cítím. Její vlčice. No nevím jak to vysvětlit. Určitě se jí už ukázala i když je to zákonem zakázané."
Co? To by nebylo moc dobré. Přeci jen o tomhle tajemství by měla vědět až po svých 20tých narozeninách.
„To ano, ale znáš to. Já jsem ti tenkrát udělal to samé."
Jo to si pamatuji.
„Uvidíme, ale jak to vezme ona."
Snad dobře. Chtěl bych jí být stále nablízku. Něco mě k ní táhne a je to nepopsatelné.
„Taky to cítím."

Zavládlo mezi námi ticho. Sice jsem se i nadále nesoustředil na výuku, ale stále jsem musel myslet na ni. Na Rebeccu. Jak to vůbec přijme? Prolétla mi otázka v hlavě. Můj vlk mi neodpovídal. Věděl, že tohle asi budou jen moje myšlenky na, které jsem, ale vůbec neměl žádné odpovědi. Musel jsem ji vidět dřív než na její oslavě. Musím vědět jestli je v pořádku! Zazvonilo na přestávku a já byl rád, že mě učitelka nevyvolala. Vůbec nevím co bych ji měl sakra odpovědět. Po škole zajdu k ní domů teda pokud nepotkám dříve Lisu.

Vyšel jsem na chodbu a rozhlížel se kolem sebe. Všude bylo plno lidí. Neměli ani ponětí, že tu mezi nimi jsou i vlkodlaci. Nesměli se to nikdy dozvědět. Jak je psáno v zákonu. Žádný smrtelník se nesmí dozvědět o našem světě. Jinak vlkodlaka, který tenhle zákon poruší stihne trest. Stále jsem dbal na to, abych se neprozradil. Lidé nesměli o naši existenci vědět. Sice bylo pár zmínek o tom, že to někteří porušili, ale už nikde nebylo psáno co se s nimi vlastně stalo. Ani rodiče mi o tom nikdy nechtěli nic říct. Jen mi kladli na srdce, abych si dával velký pozor na svoji vlčí stránku.

Rebecca

Už jsem měla dávno po vizitě a čekala až si pro mě přijede mamka. Byla jsem ráda, že mě tak brzo pustili. Nechtěla jsem tu zbytečně trávit čas. Raději bych byla doma v postely než tady. Doma je to přeci jen něco jiného. Mamka dorazila až kolem 3 hodiny odpoledne a já byla neskonale šťastná, že konečně pojedeme domů. Nechtěla jsem tu být už ani minutu. Rychle jsem se oblékla. Mamka mi dala do ruky moji kabelku když jsem byla konečně oblečená. Vyšly jsme z pokoje a šly směrem ven. Na chodbě jsme potkaly jen pár sester a nějaké doktory. Byla jsem ráda, že už tu nebudu muset být. Už včera jsem chtěla domu, ale mamku jsem nepřemluvila. Asi si myslela, že tohle je pro mě lepší. Jasně tady si mě pohlídali, abych se najedla a vyspala. Určitě mě v noci navštívila nějaká zdravotní sestřička, aby zkontrolovala jestli spím.

Došly jsme k autu. Mamka se na mě podívala a usmála se.
„Neboj. Za chvíli budeme doma. Máme spoustu práce ještě s tou tvoji oslavou narozenin." řekla a já jí jen přikývla. To je pravda. Musí se skrz mojí oslavu zařídit jistě ještě dost věcí. Nasedla jsem do auta kde už mamka seděla a jely jsme domů.

Tak už je tu další kapitola. Doufám, že se vám bude líbit. Pokud ano 🤩 dejte vote 💖.
Mám vás ráda 💞
Stále Vaše
Misenka_H 💋