𝓩𝓻𝓸𝔃𝓮𝓷𝓪́ 𝓹𝓻𝓸 𝓐𝓵𝓯𝓾 ✓

3.kapitola ✓

Oblékla jsem se. Vzala batoh a šla do kuchyně se nasnídat. V kuchyni už byla mamka. „Ahoj mami." řekla jsem a mile jsem se na ní usmála.
„Dobré ráno Becco. Jakpak jsi se dnes vyspala?"
„Dobře a vy?" samozřejmě jsem mamce lhala. Nechtěla jsem jí říkat o mých snech o vlcích. Asi by si myslela, že jsem blázen nebo, že to byl jen sen, ale on byl tak skutečný. A co když to nebyl jenom sen? Co když se to stane? Nebo to bylo varování? Sama nevím. Jedno vím. Nebudu se tím zabývat, protože co se má stát se stejně jednoho krásného dne stane.
„My jsme spali s taťkou dobře. Jenže otci ráno volali už po 6 hodině z práce a on tam musel ihned odjet. Je to prý neodkladné." podívala se na mě a viděla, že mě to mrzí. Jsem zvyklá, že mě taťka veze každé ráno do školy a pak jede teprve do práce jelikož on začíná až v 8.30 hodin.
„To nevadí mami. Nebývá to naštěstí často. Jednou za čas se to dá přežít."
„To ano dcerko. To nebývá. A dost už o tátovi. Co by sis dala ke snídani?"
„Dala bych si mami tousty. Dlouho jsem je neměla a ty děláš úžasné tousty. Lepší jsem nikdy nejedla." odpověděla jsem mamce. Ona se na mě jen podívala a asi byla překvapená z toho co jsem jí řekla, jelikož já jsem ji málo kdy něco pochválila. I když bych to mohla dělat častěji.
„Děkuji. To mi lichotí. Tak tedy uděláme tousty. Pro moji holčičku všechno na světě." řekla a mě se na tváři objevil úsměv. Já už přeci nejsem holčička. Tohle si tedy mamka mohla odpustit. Nezlobím se za to, ale na ni. Kdybych jí neznala tak bych řekla, že se chová nějak divně. Bohudík ji znám a moje holčičko mi říká už dlouho. Jenže tohle vyznělo trochu jinak. Nevím proč, ale tentokrát to řekla dost zvláštně.
Mamka přede mne položila tousty a ještě mi podala džus. Během chvilky jsem měla vše snězené a mohla jsem konečně jet do školy. Budu muset svým autem i když já svým ještě ve škole nebyla. No nic. Vše je jednou poprvé. Mamka dnes šla až na 10 takže mě vzít do školy nemohla, protože musela ještě něco udělat do práce.
„A nevadí ti, že tě dnes nemůžeme odvést do školy?" zeptala se mě mamka.
„Mami to nevadí. Já jen nechtěla ve škole ukazovat, že mám auto. Znáš to. Pak budou všichni chtít, abych je někam vozila a taky, aby někteří machrovali v čem se vozí."
„Tak řekni, že je to naše auto."
„Mami tak tohle mi neuvěří."
„To mi nedošlo. Ty máš vlastně sporťáka."
„Ano. Přesně."
„A v kolik dnes dojedeš ze školy?"
„Mami dnes máme do dvou, ale zajdu si s Lisou na nákupy pokud ti to nevadí."
„Nevadí. Potřebuješ peníze?"
„Ne. Taťka mi nechal udělat účet a dal mi k němu i kartu. Říkal, že mi tam dal nějaké peníze kdybych něco potřebovala." odpověděla jsem mamce. Mamka se na mě podívala jako kdyby to nevěděla. „Mami ty jsi to nevěděla?"
„Asi se taťka zapomněl zmínit. Ale je dobře, že to zařídil takhle. Aspoň u sebe nemusíš nosit peníze. A je to ten nejjednodušší způsob placení v dnešní době."
„Mami tak já už tedy jdu ať ještě nepřijedu pozdě."
„Dobře zlatíčko. Tak ahoj."
„Ahoj." řekla jsem mamce a dala jí pusu na tvář. Vzala jsem si batoh, klíče od domu, auta a šla ven z domu. Zavřela jsem za sebou dveře a šla k autu. Po cestě jsem ho odemkla. Otevřela dveře, nasedla a rozjela jsem se směr Lisa. Ta bude hledět, že jedu svým autem. Jediná ona a Nathaniel ví, že mám auto.

Dojela jsem před Lisin dům a vystoupila z auta. Šla jsem směrem ke dveřím. V tu chvíli v nich stála moje nejlepší kamarádka Lisa. Podívala se na mě a pak na auto.
„Ahoj Beco."
„Ahoj Lisi. Nekoukej tak. Taťka musel do práce už brzo ráno a mamka jde až na 10 a má ještě nějakou práci takže musím svým."
„Aha. Aspoň si budeme moct povídat po cestě do školy o holčičích věcech." řekla a vydali jsme se k autu. Nasedli jsme a já jsem se rozjela. Chvíli na mě Lisa koukala. Vypadá naštvaně.
„Stalo se něco?" zeptala jsem se jí.
„Becco proč jsi mi včera nezavolala? Bála jsem se o tebe." řekla a já jsem si vzpomněla na to, že jsem se jí měla včera ozvat jak jsem dojela domů.
„Promiň, já na to úplně zapomněla." omluvila jsem se jí a ona jen kývla hlavou, že omluvu přijímá. Celý zbytek cesty jsme ani jedna nepromluvili. To je tedy pokec o holčičích věcech. Vždy když jsem se chystala něco říct, otočila jsem se k Lise a viděla, že tohle mi jen tak neodpustí. Tížilo mě to. Byla jsem z toho zdrcená. Vůbec mi to nedošlo. Včera se toho stalo tolik. V neděli mám narozeniny, ale já ani pořádně nevěděla koho bych na moji oslavu měla pozvat. Ve škole jsem se vlastně bavila s Lisou a jedním klukem Nathanielem. Byl v posledním ročníku. Tudíž ve třetím. Já s Lisou jsme byli v prvním. Je to už naše druhá škola, jen abyste věděli. Takže Nathaniel taky chodil už na druhou školu.

Zastavila jsem před školou na parkovišti. Spousta spolužáků byla ještě před školou, protože zvonit na hodinu mělo až za 10 minut a většina to využila k tomu, aby si mohla ještě před školou zapálit než budou muset několik hodin trpět bez cigarety, jelikož ze školy se během přestávek nesmělo ven před školu jen na dvůr školy kde se, ale nesmělo kouřit. I tak byl hezký. Uprostřed byla fontánka a z ní trýskala voda. Bylo to velmi uklidňující. Ale teď zpět k tomu parkovišti. Všichni co tam stáli se dívali jen na moje auto. Nikdo ho tu totiž nikdy neviděl. Vždycky mě do školy vozil taťka a když né on tak mamka. Nikdy mě neviděli řídit auto až na Lisu a Nathaniela. Vůbec se mi nelíbil jejich pohled. Stále se dívali mým směrem a čekali kdo z auta vyleze. Podívala jsem se na Lisu a ona na mě. Jen se usmála a chtěla něco říct, ale pak si to rozmyslela. Ani se jí vlastně nedivím. Taky bych byla dotčená, že se mi neozvala i když to slíbila. Jen jsem otevřela dveře a v tu chvíli jsem si všimla jeho. Nathaniela.

Nathaniel

Stojím před školou a dávám si poslední cigaretu než začne škola. Najednou všichni koukají na to auto, které zaparkovalo na parkovišti. Mě to auto bylo tolik povědomé. Ano. Už vím. To je přeci auto Rebeccy. V tom jsem se rozešel k autu. Všichni na mě zírají a i na to auto ke kterému jdu. Nikdo z něj nevycházel. Zahlédl jsem Rebeccu jak se dívá na Lisu. Jen se na ni usmála. Nic neříkala. Nastražil jsem svůj skvělý sluch, ale bylo hrobové ticho. Vážně spolu nemluví. Normálně když je doveze Beccy otec tak stále něco štěbetají, ale dnes mezi nimi panuje něco co jsem u nich ještě neviděl. Jsou jako jedna. Občas. A to bývá dost častěji než ne. Jedna začne větu a druhá ji dokončí. Je to divné. Musím na to myslet když jdu směrem k nim. Najednou se otevřeli dveře od řidiče a z nich vycházela Becca. Je tak nádherná. Od školy jsem slyšel jako „Páni. To snad není možný. Ona má auto a umí řídit?", ale nebral jsem na to zřetel. Věděl jsem, že Becca je skvělá řidička. Už hodně krát jsem s ní měl tu čest jet.

Rebecca

Došel až k nám. Já jsem najednou uslyšela hlasy od školy.
„Páni. To snad není možný. Ona má auto a umí řídit?"
Podivila jsem se toho co jsem slyšela. Vždyť je to přece z takové dálky a nemohu slyšet takhle přesně. Většinou je slyšet jen něco jako žvatlání, ale né to co jsem teď slyšela a úplně zřetelně. Bylo to divné. Najednou mě z mého přemýšlení vytrhl Nathan.
„Ahoj šprtko."
„Ahoj Nathe." odpověděla jsem a podívala se na Lisu, která ještě stále seděla v autě. Byla na mě stále naštvaná. V tom k jejím dveřím došel Nathan a otevřel jí dveře. Ona se na něj mile usmála a poděkovala.
„Děkuji. Jinak ahoj." dodala ještě.
„Ahoj." řekl ji a usmál se ještě víc než před chvílí. Pak se podíval na mě a na ní a já jen kývla, že to nechci řešit. On to, ale nenechal být. Šel ke mně a podíval se mi do mých modrých očí.
„Co dnes s vámi je? Takhle jsem vás ještě neviděl!" řekl a podíval se na nás obě. Já jen pokrčila rameny a přemýšlela jestli mu to mám říct, ale v mém přemýšlení mě vyrušila Lisa.
„Včera v kině se jí udělalo zle. Já jí chtěla doprovodit, ale ona nechtěla. Tak jsem jí alespoň donutila mi slíbit, že se ozve jakmile dorazí domů, ale tady milost paní na to zapomněla a já o ní měla celou noc strach. A teď se mi diví." řekla docela naštvaně. Takhle jsem ji fakt ještě neviděla. To jí fakt tak naštvalo, že jsem se jí včera neozvala?
„Tak promiň, ale já se ti nebudu pořád omlouvat. Zapomněla jsem jelikož jsem doma ještě s rodiči probírala nedělní oslavu mých narozenin. Tak promiň, že jsem na to zapomněla, protože..." řekla jsem, ale větu jsem nedořekla. Lisa se na mě jen podívala, ale i Nathaniel se na mě díval. Dělají jako kdyby nevěděli, že mám narozeniny.