𝓩𝓻𝓸𝔃𝓮𝓷𝓪́ 𝓹𝓻𝓸 𝓐𝓵𝓯𝓾 ✓

71.kapitola ✓

Když čarodějky přestali zpívat babička vstala a rada se postavila kolem nás. „Rebecco posaď se na trůn." řekla mi babička a já jsem jí bez keců poslechla. Většinou bych měla milion keců proč to mám dělat atd., ale teď se to nehodilo. „Rebecco jsi jediný dědic mého trůnu. Jako jediná se můžeš posadit na trůn místo mě a vládnout všem čarodějkám a čarodějům." Podívala se po všech co tu byli i po radě. Všichni kývali na souhlas. Babička dostala souhlas ke korunovaci. „Rebecco Wicková. Slibuješ, že budeš vládnout spravedlivě, každého než odsoudíš si vyslechneš a budeš dobrou královnou svému lidu?"
„Ano slibuji."
„Slibuješ, že každého budeš chránit?"
„Slibuji."
„Slibuješ, že tuhle přísahu nikdy neporušíš?"
„Slibuji."
„Tímto tě korunuji na královnu čarodějů. Odteď jsi jejích nová královna." řekla a dala mi nádhernou zlatou korunu na hlavu. Byla vážně nádherná, ale také těžká. Doufám, že tohle nebudu muset nosit. Asi by mě z toho brzo upadla hlava. Babička se postavila vedle mě. „Pozdravte vaší novou královnu." řekla a všichni začali tleskat a hvízdat. Byl to úžasný pocit. Tohle jsem vážně nikdy nezažila. Vlastně se mi o tomhle ani ve snu nezdálo. Bohužel jsem, ale nevěděla jak bych se měla vůbec chovat. Jsem teď sice jejích královna, ale neumím nikomu rozkazovat. Teda až na pár výjimek ve smečce. Když potlesk ustal všichni se na mě dívali a čekali co jím řeknu. Přemýšlela jsem co mám vůbec říct. Pak mě něco napadlo.
„Čarodějové a čarodějky. Jsem velice poctěna, že mohu být vaší královnou. Bohužel, ale moje panování začíná válkou. Byla bych velice ráda kdyby jste se připojili do války mezi vlkodlaky a upíry. Sama jsem hybridem a čarodějkou. Bojují za svojí rodinu a, aby upíři nedostali mě. Jsem bílá teď už hybridka a o to upírům jde. Chtějí získat mě. Chtějí všechny zničit. Nejen vlkodlaky, ale určitě i vás tedy nás čaroděje. Půjdete tedy se mnou?" Dívala jsem se na všechny co tu byli i na radu, babičku a manžela. Najednou se ozvala jedna čarodějka.
„Vím jaké to je bojovat za svojí rodinu a právo žít svůj vlastní život a proto půjdu do boje s tebou. Nemám ráda když si někdo podmaňuje své okolí."
„Já jdu také." řekl nějaký čaroděj vedle čarodějky.
„Já také." a tak to pokračovalo dokud nezůstala jen ráda. Ti chvíli přemýšleli a něco se mezi sebou bavili.
„My půjdeme s tebou také. Nikdo by si neměl nic takového dovolovat. Jsi naše královna a náš svět by bez královny byl ničím. Budeme za tebe a tvojí rodinu i za rodiny nás čarodějů bojovat. Nechceme, aby se o nás celý svět dozvěděl tím, že nějací upíři budou všem vyhlašovat války a zotročovat ty co přežili a oni je zajali."
„Přesně tak." řekl další člen rady. Byla jsem velice vděčná za to, že se všichni rozhodli bojovat se mnou po mém boku.
„Moc vám děkuji a jsem vám vděčná za to, že do té války jdete se mnou. Bohužel je to hodně na rychlo. Válka je už zítra a nevím jak moc jste na ní připraveni. Sejdeme se v lese u Scottsdalu. Brzo ráno. Budu ráda když tam budete všichni." Všichni kývali na souhlas a já byla velmi ráda, že mám takovou moc. Tohle upíři nebudou čekat. Babička mě vzala za ruku a odvedla pryč. „Babičko děje se něco?"
„Ne nic. Byla jsi skvělá a přesvědčivá. Tohle jsem nečekala. Výborně. Jen tak dál. Určitě budeš dobrou královnou, ale dnes už by to stačilo. Vezmi Nathaniela a jeďte domu. Musíš si odpočinout ty i tvůj a Nathanielův lid."
„Dobře babičko. Tak já tedy jdu pro něj a pojedeme domů. Neměla bych jím něco ještě říct?"
„To nemusíš. Já jím vše vysvětlím."
„Děkuji." řekla jsem a šla pro Nathaniela. Stále stál vedle trůnu a díval se na všechny ty čaroděje a čarodějky. Chytla jsem ho za ruku a vedla ho ven ze sálu. Díval se jen před sebe. Vytáhla jsem mu z kapse u kalhot klíče od auta a odemkla ho. Otevřela jsem mu dveře a posadila ho na místo spolujezdce. Sama jsem se pak posadila na místo řidiče.

Když jsme dorazili před dům chvíli jsme seděli v autě. Nathaniel se stále díval nevěřícně před sebe a já nevěděla co se mu to vlastně děje. Takového jsem ho ještě neviděla. Ani když jsem porodila a on přišel ke mně na pokoj se podívat na naše čtyřčata. Nechápu to. Chytla jsem ho za ruku a doufala, že se na mě, alespoň podívá, ale on nic. „Nathanieli? Slyšíš mě?"
„Promiň. Děje se něco?"
„Ano. Od té korunovace jsi mimo."
„Jak jsem se dostal do auta?"
„Dovedla a posadila jsem tě do něj. Jo a, abych nezapomněla tak už jsme doma před barákem a ráda bych kdyby jsi vystoupil a šel říct svým lidem ať si jdou odpočinout, protože brzo ráno vstáváme a vyrážíme ke Scottsdalu."
„My už jsme doma? Dobrá. Tak já tedy jdu." řekl a šel. Vystoupila jsem z auta a šla rovnou do domu. Byla jsem tak unavená, že jsem byla ráda když jsem vyšla schody a došla do ložnice. Lehla jsem si do postele a usnula.

Ráno jsem se vzbudila dost brzo. Bylo pět hodin. Vstala jsem a šla do koupelny. Osprchovala jsem se a vyšla ven. Nathaniel ještě spal. Rychle jsem vyklouzla do šatny a hledala něco co bych si mohla obléct, ale akorát jsem vyházela celý šatník  potřebuji něco v čem se budu cítit dobře. Vlastně vím v čem se v poslední době cítím dobře. Uplné černé kožené šaty a kozačky na podpatku. Je to můj styl a takhle se cítím nejlépe. Vážně ze staré Rebeccy toho moc nezůstalo i když jsem si na většinu vzpomněla. Styl oblékání se, ale nevrátil a už nejsem čistě bílá vlkodlačice, nýbrž hybridka. Oblékla jsem se tedy do černých kožených šatů a k ním jsem si vzala vysoké kozačky na hodně vysokém podpatku. Vyšla jsem ven z šatny a Nathaniel už vstával. Musel. Zbývalo nám už jen málo času. „Dobré ráno zlato." řekla jsem a políbila ho.
„Dobré ráno. Vážně chceš dnes bojovat v tomhle?"
„Ano to chci. V tom se cítím nejlépe."
„A dokážeš v tom bojovat?"
„Vážně to chceš vědět nebo raději vidět?"
„Tak, abych řekl tak obojí." Usmál se. Políbila jsem ho a šla pryč z ložnice. Vyšla jsem rovnou do pracovny se posilnit. Vzala jsem si pár balíčku na cestu a taky pro ty dva naše další hybridy. Ernesta a Jonathana.