𝓩𝓻𝓸𝔃𝓮𝓷𝓪́ 𝓹𝓻𝓸 𝓐𝓵𝓯𝓾 ✓

12.kapitola ✓

Vypravěč

Když se Nathaniel ukázal na pódiu všichni utichli a koukali se na něj co to dělá. Vzal do ruky mikrofon a začal mluvit. „Rebecco přeji ti vše nejlepší k dnešním narozeninám. Tahle je jen pro tebe." Potom se otočil na kluky a dal jim pokyn k tomu, aby začali hrát. Po pár prvních tónech začal zpívat jen pro ni. Miloval ji i když si to nechtěl připustit. Něco ho k ní táhlo a i jeho vlk to věděl. Ona si, ale ničeho co dělal nevšímala tím způsobem, který by on chtěl. Stále ho brala jen jako kamaráda. On se snažil, ale pořád mu to nebylo nic platné. Doufal, že po téhle písničce ho začne brát trochu víc jak kamaráda. Ona se na něj dívala s údivem v očích. Vůbec tohle nečekala. Tuhle písničku ani neznala. Nikdy ji neslyšela. Nemohla. On ji složil pro ni. Nikdo o něm nevěděl, že doma hraje na kytaru a umí zpívat. Nikomu to neřekl. Nechtěl, aby si z něho jeho přátelé dělali srandu. Hlavně kluci. Holkám by se to nejspíše líbilo, ale on chtěl hrát a zpívat jen pro ni. Byl si tím jistý. Věděl, že jen ona to ocení. Při zpěvu se díval jen na ni. To, ale nevěděl, že se má brzo něco stát co nebude čekat ani jeden z nich.

Jejich životy se mají obrátit naruby. Jeho lásce bude dopřáno, ale osud jim nebude přát. Dozpíval a ona zalapala po dechu. Tohle vůbec nečekala. Nevěděla co na to říct a co si má vůbec myslet. Sice ji Lis něco naznačila, ale tohle tedy nečekala. Nečekala vyznání lásky tímhle způsobem. Písní jen pro ni. Přede všemi. Na její narozeniny. Tohle pro ni žádný kluk se, kterým něco vážnějšího měla neudělal. Nevěděla jak se má teď ke svému kamarádovi chovat. Věděla, že přátelství s klukem málo kdy zůstane přátelstvím, ale nečekala, že po takové době jakou se znají. Doufala, že to nebude ona. Mohla to být Lis, ale on si vybral jí. Odešel z pódia a šel přímo k ní a její kamarádce. Vlastně to byla i jeho kamarádka, ale tak nějak víc její. Obě tam jen tak stály a dívali se na něj. Ona se ještě pořád nevzpamatovala z toho co se právě stalo. Kapela zase začala hrát a všichni hosté si začali všímat jiných věcí. Někteří tančili, jedli, pili a povídali si. Už tam nebylo to ticho a ta napjatá atmosféra, která by se dala krájet. Jak se teď má asi zachovat? Vždyť je to přeci její kamarád. Nikdy nepřemýšlela nad tím, že by spolu byli. Bylo to tu. Bude se tomu muset postavit čelem když ji takhle postavil před hotovou věc. Stále, ale nevěděla jak.
„Líbilo?" zeptal se jí.
„A.. a.. ano. Moc. Nevím co na to říct. Dě.. děkuji." Vysoukala ze sebe. On se na ní podíval s láskou v očích a úsměvem na rtech.
„Nemáš za co děkovat. Dnes je to tvůj den přeci." Nečekal, že by mu jeho city oplatila. Nikdy jí to předtím narovinu neřekl. Nemohl. Bál se, že ji ztratí. Teď, ale věděl, že byla ta správná chvíle na to vyznat ji lásku. Sice tu byla spousta lidí, ale to mu bylo jedno. Ona na něj koukala a nevěděla jak se teď má chovat. Prostě tohle nečekala. Najednou slyšela další hlasy. Byli to známe hlasy. Beze slova odešla zpět do domu. V kuchyni bylo jen pár spolužáků, kteří se opozdili. Pozdravila je a šla dál. Šla přes chodbu do obýváku. Tam byla spousta lidí a okolo pár dětí. Bylo tam osm dospělých a šest dětí. Nevěděla kdo to je, protože její rodiče bydleli daleko od svých rodin. Matka s otcem ji vyprávěli, že má nějaké tety a strýce, bratrance i sestřenice, ale moc je neposlouchala. Nebylo to pro ni důležité když je nikdy v životě neviděla. Najednou si jí všiml otec. Šel rovnou k ní. Usmál se na ni a vedl do hloučku lidí, který tam byl v čele s její matkou. Takže určitě neví o tom co jí zazpíval alfův syn.
„Tak tohle je naše holčička Rebecca." řekl a ukázal na ni. Všichni se na ni dívali. Byla to docela vysoká blondýnka s modrýma očima. Všichni si to dokážete představit. Byla krásná a dnešním dnem byla právoplatným členem. To byla už od doby kdy se narodila, ale teď to bylo trochu jiné. „Becco tohle je můj otec Frederick a moje matka Carla." Ukázal na starší pár vedle sebe.
„Dobrý den." řekla a snažila si zapamatovat ta jména. Frederick se na ni usmál.
„Nemusíš nám říkat dobrý den. Jsem tvůj děda a tohle babička tak by možná byla škoda formalit. Stačí jen ahoj." řekl.
„Tak tedy ahoj. A když už jsme u toho. Tak.." řekla a odmlčela se. „Ahoj všichni." Jen to dořekla tak se začali smát. Vedle Fredericka a Carly stál muž. Vypadal skoro stejně jako její otec. Jen vlasy měl hnědé a oči zelené.
„Tohle je můj bratr Jamall a ti dva co stojí u něj jsou jeho synové Erich a Alexander. Jsou to dvojčata." Ukázal na dva kluky. Becca jim jen zamávala. Potom její otec mrkl na svoji ženu Sáru. Ta se hned ujala slova.
„Takže otcovu stranu rodiny tedy znáš a teď je na řadě ta moje. Tohle je moje matka. Tedy tvoje babička Rosa Maria, vedle ní je moje sestra Fiona s manželem Carlosem. Jejich děti Emilie a Samuel. A tohle je moje druhá sestra Diana a její manžel Daniel. Jejich děti Alexandra a Stefan." Když ji všechny představili Becca nevěděla ani jedno jméno co jí tu bylo řečeno. Bylo jich tu najednou moc a její rodiče chtěli, aby si je snad asi všechny zapamatovala, ale to přeci nejde. Nejde si pamatovat tolik jmen naráz.