𝓩𝓻𝓸𝔃𝓮𝓷𝓪́ 𝓹𝓻𝓸 𝓐𝓵𝓯𝓾 ✓

18.kapitola ✓

Rebecca

Ležela jsem na zahradě a chlupáč buď poskakoval a nebo běhal po zahradě. Snažil se vyskočit za mnou, ale nedařilo se mu to. Byl na to až příliš malý. Nechápu jak někdo takovému malému tvorečkovi může zabít rodiče. Kdyby měl aspoň jednoho, který by se o něj mohl postarat. Teď se o něj musím postarat já. Budu se muset vypořádat s tím, že jsem vlkodlak a ještě se postarat o toho mého malého chlupáče. Chvíli jsem pozorovala jak poskakuje, ale najednou se mi začali zavírat oči únavou. Usnula jsem.

***
V tom se někdo vkradl do jejich zahrady a Becce píchl něco do ruky. Vzal jí do náruče a nesl zadním vchodech pryč. Jelikož byla pod vlivem neznámé látky tak si ničeho nevšimla a nevzbudila se.
***

Když jsem se vzbudila zjistila jsem, že nejsem na naší zahradě. Byla jsem v nějakém pokoji. Na oknech byli mříže. Nechápala jsem jak jsem se zde ocitla. Zamrkala jsem očima a myslela si, že ještě spím, ale nespala jsem. Pro větší jistotu jsem se ještě štípla do ruky. Au! Pomyslela jsem si. Takže nespím a nezdá se mi to. Chtěla jsem vstát, ale nemohla jsem. Nebyla jsem, ale připoutaná. Jen mě nechtělo poslouchat tělo. Co se to tu děje? Proč jsem v téhle místnosti? Jak jsem se sem dostala? Ptala jsem se sama sebe. Doufala jsem, že to je jen hloupý vtip třeba od Nathaniela a nebo jeho otce. Nikoho jsem tu neviděla. Dveře byli zavřený. Svítila tu jen malá lampička na nočním stolku. Vypadalo to tu děsivě. A kord když tu byla v podstatě tma. Okna byla zatažená. Po pár marných pokusech vstát jsem to vzdala. Nevím jak dlouho bych tu mohla už být. Určitě už mě celá smečka, rodiče a Nathaniel hledají.

Po několika hodinách se otevřeli dveře. Stál v ní nějaký muž. Nikdy jsem ho v životě neviděla. Co ode mne vůbec chce a proč mě sem zavřel?
„Soustřeď se Becco. Nedej najevo ani špetku strachu. Vyslechni si ho a zkus ho požádat, aby tě pustil." řekla mi moje vlčice. No tak to se jí povedlo. Jak se mám soustředit? Tohle už je fakt na mě moc. Jako kdyby toho dnes nebylo málo. Napřed rozhovor s matkou po snídani, potom s Alfou, moje první proměna a teď tohle! Teď bych si přála být normální člověk. Bohužel. Já přeci musím být vlkodlak. Muž vešel dovnitř mého pokoje a prohlížel si mě. Jako kdybych byla nějaký výstavní kousek nebo obraz. Nechápala jsem proč se na mě tak dívá. Otevřel pusu jako by chtěl něco říct, ale pak ji zase zavřel. To už, ale já nevydržela a musela zjistit co se to tu děje. „Mohu sakra vědět kde to jsem, proč tu jsem a kdo jste vy?" zeptala jsem se ho. Muž se na mě ještě chvíli stále jen díval. Pak promluvil.
„Tak, abych to vzal popořádku. Kde jsi? Jsi u mě, v mém sídle. Proč tu jsi? Protože jsi výjimečná. A kdo jsem? To by jsi nechtěla vědět." dořekl svůj proslov a já měla stále spoustu otázek po tom co mi teď řekl.
„Můžete mi říct čím jsem výjimečná? A chci vědět kdo jste. Musím přeci vědět kdo mě to unesl." Podíval se na mě. Asi přemýšlel proč se furt na něco ptám.
„Máš výjimečné schopnosti a proto tu jsi a když tak moc chceš vědět kdo jsem tak se to dozvíš. Jsem Julian." Došel ke mně a sedl si vedle mě na postel.
„Co jsi zač?"
„Jsem nepřítel všech vlkodlaků, ale ty jsi pro mě moc cenná. Jsi cenná jak pro upíry tak i pro vlkodlaky." Chvíli jsem na něj zírala skoro s dokořán otevřou pusou, ale pak jsem ji raději zavřela. To aby mi tam třeba nevletěla mucha.
„Takže ty asi nebudeš vlk. Viď?" zeptala jsem se ho a stále si ho prohlížela. Byl tak bledý.
„Podle čeho usuzuješ, že nejsem vlk?"
„Podle tvé barvy kůže. Jsi bledý."
„Dobrá dedukce. Ano, já nejsem vlk, ale upír." Tak tohle jsem tedy fakt nečekala. Já jsem v jednom pokoji s upírem a on sedí na jedné posteli jako já, ale já přeci jen ležím. Fuj. Pomyslela jsem si a nad tím jsem se trochu otřásla. Díval se na mě a já se snažila posadit. Když se mi to párkrát nepovedlo tak se začal smát. Byl to velmi nepříjemný smích. Už teď jsem ho nesnášela za to co mi provedl. Zkusím to znovu. Zapřela jsem se rukama a konečně jsem se posadila. Hurá! Řekla jsem si v duchu. Podívala jsem se na upíra a doufala, že neumí číst myšlenky. „Tak vidíš. Konečně se ti to povedlo."
„Dík za pomoc." řekla jsem ironicky. Dostala jsem žízeň a nikde jsem tu neviděla nic čeho bych se mohla napít. Proto jsem se odvážila zeptat se ho na něco k pití a jídlu, protože se mi najednou ozval i žaludek. „Mohla bych prosím dostat něco k pití a jídlu?" Podíval se na mě, zvedl se z postele a odcházel z mého pokoje. Zavřel za sebou dveře. „Fajn tak mě tu nech umřít hlady a žízní!" křičela jsem na zavřené dveře. To si snad dělá někdo ze mě srandu. Jsem na nějakém sídle s pošahaným upírem, který si myslí, že mám nějaké výjimečné schopnosti. Já jsem prý výjimečná. Tak to se asi trochu vlastně ne trochu, ale dost spletl. Jsem obyčejný vlk. Ještě mě tu nechá umřít hlady. Kam jsem se to dostala?

Nathaniel

Když jsem dojel k Rebecce, hned mi otevřeli její rodiče a řekli co se stalo. Nemohl jsem tomu uvěřit. Ona zmizela? Nikde nebyla známka toho, že by ji někdo unesl. Vtloukal jsem si do hlavy, že se šla jen projít. Po pár hodinách mě napadlo zavolat Lise. Po pár zazvonění mi to zvedla.
„Ahoj Nathe."
„Ahoj. Není u tebe Becca?"
„Není. Děje se něco?"
„Možná. Sám nevím. Byl jsem se na ni podívat, protože mi ráno volala, že z rodinných důvodu nejde do školy a když jsem tam dorazil tak mi její rodiče řekli, že zmizela."
„U mě není. Promiň, ale asi ti s tímhle moc nepomohu. Mě od rána nebere mobil. Bála jsem se o ní. Však víš jak se v poslední době chovala."
„Ona nemá telefon u sebe. Nechala ho doma. Tak nic. Děkuji. Aspoň teď s jejími rodiči víme, že u tebe není." řekl jsem a zavěsil. Nedal jsem ji ani trochu možnost něco na to ještě říct. Řekl jsem jejím rodičům co jsem se dozvěděl a začal chodit po obýváku.
„Nathanieli nedal by sis něco na uklidnění?" zeptala se mě paní Jacksonová. Jen jsem kývl a ona zmizela. Po chvíli se vracela s tácem a na něm byli tři panáci a stejný počet šálků s kávou.

Ještě asi hodinu jsme počkali jestli se Rebecca nevrátí. Při čekání jsme si každý dal asi dva panáky řekl bych, že whisky, pili kávu a povídali si. Nakonec jsme se rozhodli ji hledat. Šel jsem do jejího pokoje a vzal první kus oblečení který jsem našel. Šel jsem dolů, přešel menší chodbou ke dveřím. Vyšel jsem z domu a tam už čekali její rodiče. Chvíli jsme debatovali kdo se kam půjde podívat. Becca měla auto na příjezdové cestě. Nadechl jsem se, ale její pach jsem necítil. Bylo to zvláštní. Její rodiče už byli v autě a chystali se k odjezdu. Slyšel jsem jen jak pan Jackson nastartoval a za chvíli jsem tu stál už jen já sám. Šel jsem na zahradu. Nasál vzduch do nosu a jediné místo kde jsem cítil její pach bylo to lehátko. Chvíli jsem se rozhlížel. Pak jsem si, ale všiml otevřené branky. Něco tam leželo. Šel jsem blíž. Byl to Ronald. Byl smutný. V očích měl slzy. Teď mi bylo víc než jasné, že neodešla, ale někdo ji unesl. Vytáhl jsem z kapsy od kalhot telefon a vytočil číslo svého otce. Zvedl to hned po druhém zvonění.
„Děje se něco synu?"
„Ano. Někdo unesl Beccu."
„Cože? Musíme jí hned najít. Vrať se ihned domů." řekl a položil telefon. Tak tohle mi ještě scházelo. Tímhle se budu akorát zdržovat. Místo toho, abych šel hledat svoji družku tak budu sedět s otcem doma.