𝓩𝓻𝓸𝔃𝓮𝓷𝓪́ 𝓹𝓻𝓸 𝓐𝓵𝓯𝓾 ✓

59.kapitola ✓

Knihu jsem dala do kabelky a šla se věnovat nákupům. Potřebovala jsem zimní oblečení na trénink venku a něco když někam půjdeme či pojedeme, abych nechodila v jednom pořád. Když jsem měla vše co jsem potřebovala šla jsem do kavárny. Tam jsme se měli sejít. Posadila jsem se ke stolu a objednala si horkou čokoládu a kus dortu. Samozřejmě né jen jeden, ale rovnou hned dva a džus. Čekali jsme s Elisabeth asi půl hodiny než se tu ukázali všichni. Společně jsme si dali kávu a já vše zaplatila. Čtyřčata byla v cukrárně hodná.
Jako poslední jsme nakupovali pro dětičky. Byla to sranda. Nechtěli si nic vyzkoušet. Občas mi i docházela trpělivost, ale držela jsem se jen tak tak. Musela jsem se uklidňovat, abych nikomu nic neudělala. Přece jen jsme to spolu s Ernestem a Nathanielem cvičili.

Když jsme se vrátili po nákupech domu byl už čas oběda. Věci jsme odnesli do pokojů a šli do jídelny se najíst. Po obědě jsem šla za Nathanielem, protože on se na obědě neukázal a tak jsem mu jídlo vzala do domu jeho rodičů, do pracovny. Zaklepala jsem na dveře a ani nečekala na jeho "Dále." a vešla jsem dovnitř. Bohužel jsem ho vyrušila. Všichni co tam byli se na mě dívali jako kdybych si dovolila něco co se nesmí. „Pardon. Nevěděla jsem, že tu někoho máš." Omluvila jsem se a všichni jen přikyvovali, ale stále se na mě dívali. Bylo mi to docela nepříjemné a začínala jsem mít vztek. Zavřela jsem oči a z hluboka jsem se nadechla a pak vydechla.
„Omluva se přijímá, ale příště počkej až tě vyzvu dál."
„Dobře. Jen jsem ti donesla oběd. Nechám ti ho v kuchyni v mikrovlnce. Pak si ho ohřej."
„Nathaniely neřekl jsi nám, že máš tak krásnou manželku. A jak se o tebe stará." řekl jeden z mužů co tu seděli.
„No nerad se chlubím, ale ano. Je krásná a starostlivá. Před chvílí se vrátili z nákupů. Máš doufám vše co potřebujete?"
„Ano máme i tobě jsem něco koupila. Snad ti to bude sedět. A teď mě prosím omluvte."
„Můžeš odejít."
„Nashledanou." řekla jsem a odešla. Bylo mi trapně. Vůbec jsem nevěděla kdo to byl. Necítila jsem z nich vlkodlaky, upíry ani hybridy. Spíše byli cítit jako lidé. Když jsme u toho musím si dát krev takže rychle odnést jídlo do kuchyně a pelášit domů dát si krev. 

Ernest

Po obědě jsem šel do svého pokoje. Lidské jídlo mě sice zasytí, ale neuhasí mojí chuť po krvi. Musím počkat až se vrátí Rebecca od Nathaniela. Potřebuji krev a jedině ona mi jí může dát. Ráno jsme na to totiž docela zapomněli. Nikdy jsem se nezajímal kde tu krev berou, ale bylo mi to jedno. Hlavně, že jsme jí měli dost pro oba. Občas jsem si šel i zalovit. Lovil jsem, ale jen zvěř a pil z nich. Nebylo to stejné jako pít lidskou krev, ale stačilo to. Zvíře jsem pak vždy donesl domu a Jane pak nemusela kupovat maso. Vím, že alfa má dost peněz, ale i tak jsem jím šetřil dost peněz za maso, které jsem ulovil a zbavil ho krve.

Někdo mi zaklepal na dveře a já šel otevřít. Měl jsem ve zvyku chodit otvírat. Alespoň jsem si protáhl kosti když jsem ležel na posteli. Otevřel jsem dveře a za nimi stála ona. Ta na, kterou čekám už půl hodiny. Stáli jsme ve dveřích. „To mě ani nepustíš dál?" zeptala se mě. Úplně jsem na to zapomněl.
„Ježiš. Promiň. Pojď dál." ukázal jsem jí ať vejde. Jsem to já, ale kopyto, ale co se dá dělat. Chuť po krvi mi nedá myslet na nic jiného než na krev.
„Něco jsem donesla." řekla a zpoza zad vytáhla dva balíčky s krví.
„Paráda. Na tohle se těším celý den."
„Já vím. Promiň. Sama jsem na to ráno zapomněla. Hrozně jsem chtěla nakupovat a na potravu by se zapomínat nemělo. Mohlo by se něco stát i když už tak se dost ovládáme v blízkosti lidí a to v obchoďáku jich je fakt spousta."
„Nic se neděje. Hlavně, že jsi jí donesla. Musel bych jít zase lovit a Jane říkala, že už to maso nemá kam dávat." řekl jsem a oba dva jsme se začali příšerně smát.

Když Becca odešla zůstal jsem v pokoji sám, ale né na dlouho. Nechtěl jsem zbytek dne trávit v posteli. Musel jsem se jít projít. Šel jsem kolem dětského pokoje a do každého nakouknul. Děti spali. Takže jsem se rozhodl jít za Ellou. Už dlouho jsme spolu nebyli sami a já jí mám tolik co říct. Ještě jsem to nikomu neřekl, ale jí bych to říct asi měl. Měla by vědět co k ní cítím a já osobně bych byl rád kdyby cítila to samé ke mně. Nerad bych tu byl sám když v téhle smečce skoro každý někoho má.

Chvíli jsem poslouchal za jejími dveřmi. Slyšel jsem téct vodu. Určitě je ve sprše. Já teď budu muset počkat až vyleze ven. Zkusím, ale zaklepat. Zaklepal jsem a uslyšel „Dále.". Vešel jsem proto dovnitř. Ella pobíhala sem a tam. Z pokoje do koupelny. Je zvláštní, že v tomhle domě má každý pokoj svojí vlastní koupelnu. „Potřebuješ něco Erny?" zeptala se mě.
„Víš chtěl jsem se zeptat jestli by jsi se nešla se mnou projít ven. Vím, že je tam zima, ale svítí slunce. Dlouho jsme spolu nebyli sami a nepopovídali si."
„Počkej deset minut."
„Dobře. Počkám na tebe v obýváku."
„Tak jo." řekla a zmizela v koupelně. Odešel jsem z jejího pokoje a šel po schodech dolů přes halu a do obýváku. Posadil jsem se na sedačku a zapl televizi. Zrovna dávali zprávy a tak jsem se díval co se zase stalo za katastrofy atd.

Uběhlo pět minut a v obýváku se objevila Rebecca. Posadila se vedle mě. „Taky se nudíš?"
„Jo. Venku je zima tak se toho moc dělat nedá."
„To je fakt. Nechtěl by jsi jít trénovat?"
„Šel bych moc rád, ale už něco mám."
„Fakt? A co?"
„Půjdeme se s Ell projít."
„Aha. Hele Erneste. Co s ní máš za lubem? Vím jak se na ní díváš."
„To je na mě tak vidět?"
„Jo."
„Jsem do ní zamilovaný a dnes bych jí to chtěl říct."
„Tak to držím palce. Přeji ti, aby jsi byl šťastný." řekla a myslela to vážně. Viděl jsem jí to na očích.