𝓩𝓻𝓸𝔃𝓮𝓷𝓪́ 𝓹𝓻𝓸 𝓐𝓵𝓯𝓾 ✓

65.kapitola ✓

Seděla jsem v pracovně a čekala až dorazí Ernest s Ellou. Dlouho jsem, ale čekat nemusela. Uslyšela jsem klepání na dveře. „Dále." řekla jsem a dveře se otevřely. Oba vešli dovnitř a posadili se před pracovní stůl.
„Copak jsi potřebovala?" zeptal se Ernest.
„Takže začnu asi tím, že jsme se s Nathanielem dohodli, že bych si měla najít někoho kdo bude bývat se mnou když budu trénovat magii. Rozhodla jsem se pro vás dva takže teď jste do mého tréninkového programu zapojení i vy dva. Oficiálně o tom smíte vědět."
„Tak to je paráda." řekla Ella.
„Takže se jděte převléct a já vás počkám v obýváku." řekla jsem a oni odešli. Chvilinku na to jsem odešla i já. Šla jsem za dětma na chvíli ještě. Teď jim to docela trvalo. Nevím jestli si probírali celý šatník nebo co dělali, ale skoro půl hodiny jsem si hrála se čtyřčatama a popíjela kávu co mi donesla Jane. Ještě než došli jsem odběhla do pracovny pro pytlíky s krví a knihu kouzel. Už jsem se, ale nevracela do obýváku, ale stála jsem v hale chodila sem a tam než se objevili . „Můžeme konečně jít? Co vás tak zdrželo?" zeptala jsem se.
„Nevěděla jsem co si obléct. Venku je docela zima i když jsem vlkodlak tak zima venku i tak je. Tento rok je dost krutá zima." řekla Ell.
„Ell tam kam jedeš tolik oblečení stejně potřebovat nebudeš." odpověděla jsem jí a začala se smát. Ernest se na mě podivně díval. Nechápal o čem to mluvím. „Uvidíte, že tam kam pojedeme to potřebovat nebudeme. Tak pojďte." Odcházela jsem z domu.

Když jsme dorazili na místo bylo už dopoledne. Vystoupila jsem z auta a šla jsem na mýtinu. Ti dva šli hned za mnou. Když jsem se zastavila oni taky. Začala jsem odříkávat kouzlo a oni se dívali co se bude dít. Najednou se kolem nás objevila kopule. Oba zírali co se to stalo. Pak jsem začala znovu odříkávat další kouzlo a sníh roztál a v kopuli bylo teplo jak na jaře. „Wau tak tohle jsem tedy nečekala a myslím si, že i Erni je docela zaskočený jak tak na něj koukám." řekla Ell a dívala se na Ernesta, který nevěděl co má říct tak raději nic neříkal. Knihu jsem držela v ruce a odříkala další kouzlo a kniha se začala vznášet ve vzduchu. Vysvětlovala jsem jím, že některá kouzla budu muset vyzkoušet v boji a, že je k tomu budu potřebovat. Budou muset na mě útočit ze všech stran a nečekaně, ale to jím moc bohužel nepůjde, protože jsem hybrid a slyším až moc dobře. Uprostřed boje mi zazvonil mobil a přišla mi smska. Vytáhla jsem telefon z kapsy a podívala jsem se kdo mi píše. Byl to Nathaniel. Psal mi jméno a adresu toho pána kam se mám stavit. Ten, který mi má vyrobit meč přesně podle mých požadavků. I když jsem držela telefon v ruce věděla jsem kde se ti dva nacházejí. Pustila jsem telefon a soustředila jsem se na kouzlo, které je odrovná, ale nezabije. Tyhle kouzla, které zabíjejí nemohu používat na kamarády, ale na nepřátele, ale i tak jsem se je naučila a vím jaké to jsou. Kouzla se učím po večerech kdy na to mám klid a to už jsem u konce knihy a měla bych si zajít za babčou pro další knihu. Teda pokud ještě nějakou má, protože jinak by to byla velká škoda kdyby žádnou neměla a když s Nathanielem stále cvičíme tak jsem se naučila skoro všechny.

Trénovali jsme skoro pět hodin a já jsem se rozhodla, že by jsme si měli zajít na pozdní oběd. Ještě jsem, ale zapomněla na to, že jsem s Ernestem dnes vůbec neměla krev a tak Ernest nemohl útočit plnou silou. Došli jsme k autu a kopule zmizela i sníh se znovu objevil. Vytáhla jsem z kufru dva pytlíky s krví a jeden mu podala. Ell se na nás dívala co to děláme. Nic, ale neříkala. Vypili jsme je a nastoupili do auta. Nastartovala jsem a vyjeli jsme na lesní cestu a rovnou do města. Našla jsem restauraci ve stejné ulici kde jsem měla nějaké vyřizování. Po jídle jsem odešla z restaurace a ty dva jsem tam nechala, že si potřebuji něco zařídit a vůbec nic nenamítali. Chtěla jsem, aby si objednali ještě nějaký dezert a kávu, že se do dvaceti minut vrátím. Vešla jsem do malého kamenného obchodu a zazvonila na zvonek. Přišel starší pán. „Dobrý den." Pozdravila jsem.
„Dobrý den paní Wicková. Už na vás čekám."
„Čekáte?"
„Ano. Vás manžel mi volal, že dnes přijdete skrz ten meč."
„Aha. Takže manžel vám volal."
„Ano a teď by jste mi mohla říct jak by asi váš meč měl vypadat."
„Měl by být dlouhý asi jak moje ruka. Široký asi pět centimetrů. Chtěla bych, aby rukojeť byla ozdobná a padla mi přímo do ruky. Chci na něm svoje monogramy a jména mých dětí a taky manžela. A jeden text."
„Tak jaká jsou jména vašich dětí?" zeptal se.
„Elisabeth, Anabel, Jacob a Samuel. Manželovo jméno znáte, ale i tak vám ho řeknu. Nathaniel."
„Dobře a teď ten text?"
„Drste an ono putto de sigma."
„Dobře a co to znamená?"
„To by jste raději vědět neměl. Tak vám to ani neřeknu."
„V pořádku. Meč bude za 2 týdny hotový. Takže si pro něj můžete přijet a nebo ho tu může vyzvednout váš manžel."
„Určitě si jeden z nás pro ten meč přijede a moc vám děkuji za ten luk. Je nádherný, ale ještě jsem ho nevyzkoušela."
„Váš manžel trval na ruční práci a já dělám jenom ruční práce a ten luk mi dal dost zabrat, ale snad bude dle vašeho očekávání, protože Nathaniel nevěděl jaký by jste chtěla. Jaké by měl mít míry atd. A tak mi nemohl vůbec nic říct. Jen chtěl to rytí v tom. Udělal jsem ho tak jak jsem to cítil od srdce. Doufám, že vám dlouho vydrží a bude dobře sloužit."
„Moc děkuji. Teď už, ale musím jít. Čekají na mě přátelé tady kousek v restauraci. Kdyby jste měl chvilku, ráda bych vás pozvala alespoň na kávu nebo já nevím co pijete, ale určitě na něco co by jste si dal."
„Děkuji, ale dnes ne. Vrhnu se hned na ten meč, aby byl co nejdříve hotový."
„Příště snad neodmítnete."
„To víte, že ne."