𝓩𝓻𝓸𝔃𝓮𝓷𝓪́ 𝓹𝓻𝓸 𝓐𝓵𝓯𝓾 ✓

66.kapitola ✓

Odešla jsem a šla rovnou do restaurace kde ještě seděli Ernest s Ellou a pojídali nějaký dort. Sedla jsem si k nim a přišel číšník. „Dáte si něco?" zeptal se mě. Chvíli jsem přemýšlela co bych si mohla dát a vůbec jsem nevěděla co si dát.
„Čokoládový dort bych si dala a mohla bych vás poprosit jestli by jste měli celý medovník?" zeptala jsem se.
„Jistě. To máme."
„Mohl by jste mi ho zabalit? Vzala bych si ho s sebou."
„Dobře. Takže celý medovník s sebou a čokoládový dort. Hned to bude." řekl a odešel. Za chvíli se vrátil i s kouskem dortu a zabaleným medovníkem. Podala jsem mu kartu a on odešel. Povídali jsme si a ani nevyzvídali kde jsem to byla. V tom nás vyrušila číšník, který donesl účtenku a mojí kartu. Poděkovala jsem a číšník odešel. Zase jsme si povídali i když já byla myšlenkami jinde. Stále jsem musela myslet na válku, která má přijít a taky jsem to potřebovala někomu říct. Musí vědět, že bude boj a nebude to nic hezkého. Když jsme vše snědli šli jsme pryč z restaurace. V tom se vedle mě objevil nějaký mladík. Chytl mě za ruku a vedl do vedlejší uličky.
„Co chceš?" zeptala jsem se ho.
„Vy jste ta vyvolená, že? Bílá vlčice. Pamatuji si vás. Viděl jsem vás když jste byla zavřená u Juliana."
„Cože? Nepamatuji si, že bych se tam proměnila. A o čem to vůbec mluvíš?"
„Sloužil jsem Julianovi. Teď, ale nesloužím nikomu. Strašně rád bych vám pomohl. Slyšel jsem některé upíry mluvit o válce s vlkodlakama."
„Pojď se mnou." řekla jsem mu a vedla ho k autu kde už na nás čekala Ella s Ernestem.
„Kdo to je?" zeptali se oba dva.
„Nevím, ale jistě se to brzo dozvíme. Teď pojede s námi pokud nebude nic namítat. Jak se vlastně jmenuješ?"
„Nebudu namítat nic a jmenuji se Alexander."
„Tak si sedni vedle mě Alexi ať můžeme jet. Musíme si o tom promluvit někde jinde a né tady." řekla jsem a nastoupila do auta. On udělal to samé a ti dva vzadu už dávno vyčkávali během toho jak jsme se bavili u auta. Snažila jsem se jet co nejrychleji, ale na tom sněhu to nešlo. Dorazili jsme domů kolem sedmnácté hodiny podvečerní. Už jsem se těšila na svoje děti a manžela, ale taky jsem se chtěla dozvědět víc informací od Alexe.

Když jsme dorazili domů byla už dávno tma. Zastavila jsem před domem a Ell s Ernestem vystoupili. Chtěla jsem též vystoupit, ale ruku mi držel Alex tak, aby to ti dva neviděli. „Neboj se. Tu ti nikdo neublíží a půjdeme si promluvit do pracovny." Pustil mojí ruku a oddechl si. Vystoupila jsem z auta a rozhlížela se kolem sebe. Nikoho jsem neviděla a necítila. Vystoupil i Alex když jsem mu dala pokyn, že může. Šli jsme rovnou do domu. On od auta, ale přímo utíkal. Byl tam rychle takže jsem usoudila, že to není vlkodlak a ani upír. Musel to být hybrid jako já a Ernest. Došla jsem ke dveřím a on už čekal v hale. Jako kdyby se něčeho a nebo někoho bál. Zavřela jsem dveře a ukázala mu ať jde za mnou. On šel. Došli jsme do pracovny kde už seděl Nathaniel a něco hledal na noťasu. „Ahoj zlato. Tak jaký jsi měl den?"
„Já docela v pohodě. Něco jsme řešili s alfami, ale vidím, že ty sis dovedla zase někoho domů. Jinak jaký jsi měla den ty?"
„Lásko jsi všímavý. Já měla super den i ten meč jsem si byla nechat udělat. Jinak tohle je Alexander. Říkal, že
..." Ani jsem to nedořekla, protože mě přerušil Alex.
„Víte. Hledal jsem bílou vlčici po celé Americe. Vždy když jsem jí na nějakém místě nenašel tak jsem se vrátil na původní místo. Sbíral jsem informace. Jednoho dne jsem jen tak klidně šel kolem jedné mýtiny a uviděl jsem bílou vlčici se přeměňovat. Proto jsem jí poznal. Potřeboval jsem s ní mluvit."
„O čem by jsi chtěl s mojí manželkou mluvit?"
„O válce mezi upíry a vlkodlaky. Chystá se a upíři už mají velkou armádu. Chtějí zaútočit za dva týdny."
„Cože? Už tak brzo? Však je venku ještě sníh."
„To ano, ale jím je to jedno. Chtějí válku a taky jí budou mít. Ví, že nejste připraveni a tak chtějí zaútočit co nejdříve. Upíři taky vědí, že bílá vlčice neví o svých schopnostech, ale já jsem jí viděl. Viděl jsem jak vykouzlila kolem vás kopuli. Bylo to úžasné něco takového vidět."
„Řekl jsi o tom někomu?"
„Jste blázen? Nikomu bych o tomhle neřekl. Přišel jsem vám pomoct a né zradit. Spatřil jsem vaši ženu ještě když jí držel u sebe Julian a bylo mi jí líto. Byl jsem zrovna pryč když jste zaútočili a zachránili jí. Měl jsem totiž jedné dívce pomoct s jejím útěkem."
„To byla Ella. Ta co s námi jela. Ty jsi jí nepamatuješ?"
„Je to už dávno co jsem jí viděl naposledy a docela jsem se i bál, že je třeba mrtvá, ale jsem rád, že žije a je v pořádku. Vím co ti dva upíři dělali vlkodlakům a to mi stačí. Mojí rodinu kvůli jejích přesvědčení a chamtivosti po moci zabili a mě jako nejsilnějšího zajali a změnili v hybrida. Byla to úleva když jsem zjistil, že můj trýznitel je mrtvý a to zlomení jsem cítil." Dívala jsem se na něj a vůbec jsem tohle z jeho úst nečekala. To co řekl mi vyrazilo dech. Ten mladík mě fakt obdivuje. Jako jeden z mála ví jaké to je když vám zabíjí někoho blízkého nebo z vás udělají co nechcete. Byla jsem ráda, že tu byl další hybrid, který ví jaké to je. Konečně jsem si sedla do svého křesla a dívala se na ty dva jak spolu něco řeší. Nathaniel po něm chtěl, aby mu ukázal na mapě kde jako první chtějí zaútočit. Alex toho věděl vážně hodně. Po jejích dlouhé debatě jsme se konečně dostali ven z pracovny a došli do jídelny. Byl večer a děti už byli dávno ve svých postýlkách a já měla už docela velký hlad. Šla jsem rovnou do kuchyně a otevřela ledničku. Chvíli jsem hledala v lednici, ale pak se tu objevila Jane a z trouby vytáhla plech. Na něm byli zapečené brambory. Na nich byla spousta sýru takže nebylo vidět s čím byli.

Posadila jsem se ke stolu jelikož jsem na ně měla docela chuť. Jane mi naservírovala na talíř velkou porci. Postavila talíř přede mne a já jsem se do toho hned pustila. Zapomněla jsem i poděkovat. „Dobrou chuť." mi ještě řekla Jane a odešla. Bylo to vážně výborné. Měla jsem vše snědené ještě než dorazili ti dva z pracovny. Dívali se na mě jak sedím před prázdným talířem.
„Copak jsi měla dobrého Rebecco?" zeptal se mě Nathaniel.
„Zapečené brambory a byli výborné. Dejte si taky." řekla jsem a vstala od stolu.

Nathaniel

Seděl jsem v kuchyni u stolu, vedle mě Alex a Rebecca nám chystala večeři na talíř. Díval jsem se na ní jak ladně chodí sem a tam ze skříněk něco vytahuje. Když měla vše hotové objevila se v kuchyni Jane a dívala se na Beccu. „Paní já to udělám." řekla jí.
„Ne děkuji. Jen by jsi mohla uvařit horkou čokoládu." Víc už říkat ani nemusela. Ona šla a beze slova to udělala. Tolikrát jsem slyšel jak se Becca snaží jí přemluvit k tomu, aby jí tykala, ale ona, že ne, tě se to nehodí. Má pravdu. Nehodí se to, ale Rebecca je jiná. Ona nemá ráda když jí někdo vyká, ale bohužel na to si bude muset zvyknout. Je to přeci manželka vůdce smečky a ta se má respektovat úplně stejně jako Alfu.

Máme tu další kapitolu a pomalu se blížíme ke konci příběhu.

Doufám, že stále někdo můj příběh čte.
Jinak vote a comment potěší.

Misenka_H