𝓩𝓻𝓸𝔃𝓮𝓷𝓪́ 𝓹𝓻𝓸 𝓐𝓵𝓯𝓾 ✓

38.kapitola ✓

Chytla jsem za kliku a zkusila jestli se dveře otevřou. Měla jsem štěstí a dveře se otevřely. Pootevřela jsem je a vykoukla ven. Nikde žádný upír. Dost jsem se divila, protože tu vždy nějaký byl. Pokud tohle byl vtip tak byl hodně špatný, ale aspoň mi svitla naděje, že bych se odsud mohla dostat. Bloudila jsem chodbami a stále na žádného upíra ani hybrida nenarazila. Bylo to divné.

Po nějaké době bloudění po chodbách jsem konečně došla na místo, které jsem hledala. Byla to brána z hradu ven. Když jsem jí procházela začalo se mi svírat srdce. Věděla jsem, že je to, to blbé pouto mezi mnou a mým stvořitelem. Čím dál jsem byla od hradu tím horší to bylo. Musela jsem zanechat svého útěku a vrátit se zpět. Nechtěla jsem tam zůstat ani minutu. Bohužel jsem, ale musela.

Došla jsem k hradu a před branami stál Marcus a měl úsměv na rtech. Nechápala jsem vůbec proč. Čemu by se mohl asi tak jako smát? Asi jsem hloupá když jsem tohle chtěla zkusit. Pochopila jsem, že se od něj tak neodprostím. Musím najít prostě způsob jak se od něj dostat pryč a být zase se svojí rodinou, mým manželem a mými dětmi. Došla jsem k němu a ten blbec se stále smál. Chtěla jsem kolem něj projít, ale on mě chytnul za ruku a přitáhl si mě k sobě blíž. Upíří rychlostí si přivlastnil moje rty. Kousla jsem ho do rtu a vytekla mi do úst trocha krve. Poté jsem padla do tmy.

Marcus

Musel jsem se smát, protože se snažila utéct. Věděl jsem, že to zkusí ale, že hned to jsem nečekal. Má strašnou odvahu, to se musí nechat. Když se snažila projít kolem mě jsem si jí k sobě musel přitáhnout a políbit. Kousla mě do rtu a trocha mojí krve se dostala do jejich úst. Najednou upadla do bezvědomí. Vzal jsem jí do náruče a nesl do jejího pokoje. Nebyla moc těžká, ale stále jsem se na ní musel dívat. Byla tak nádherná. Její modré oči a blond vlasy. Něco mě k ní přitahovalo. Už tenkrát když jí unesl můj otec jsem k ní měl blízko, ale ona si myslela, že jsem on. Když jí ti vlkodlaci přišli zachránit já už tu nebyl. Nevěděl jsem, že v tu dobu čekala dítě. Teda děti. Tohle bych otci nedovolil. Chtěl jí proměnit za každou cenu. Nechápal jsem napřed proč zrovna jí, ale když mi vysvětlil, že je to po letech zase bílá vlčice tak jsem to chápal. Bílé vlčice byli vždy vyjímečné a to ona taky byla. Nikdy jsem jí v její vlčí podobě neviděl, ale její vnitřní kouzlo mě pohltilo natolik, že jsem jí prostě musel mít sám pro sebe. Taky jsem se chtěl pomstít za smrt mého otce i když nebyl kdo ví jak dobrý. Já jsem si mezi upíry udělal dobré jméno a kdykoliv něco potřebuji tak to pro mě udělají aniž bych se jich na to musel ptát vícekrát.

Došel jsem k jejímu pokoji a položil jí do postele. Byla tak roztomilá když spala. Když jsem jí tak pozoroval všiml jsem si, že na rtu měla ještě kapku mojí krve. Budu doufat, že bude v pořádku až se probudí, protože se mojí krve napít neměla. Nebylo to dobrovolné. Je hybrid. Ti se ze svého stvořitele napít bez souhlasu nesmí. Vždy se jejich chování hodně změnilo. Kdysi to bývali třeba dobří lidé, kterým nezbývalo nic jiného než poslouchat toho kdo je stvořil, ale jakmile se napili jeho nebo její krve byli z nich stvůry, kterým je vše jedno. Neměl jsem jí políbit a ona mě nemusela kousnout. Už to nebude ta dívka jakou si jí pamatuji když jsem jí sledoval. Nikdy nebyla sama. Vždy s ní někdo byl a hlavně ten vlkodlak co jí měl chránit.

Flashback

Seděl jsem každý den v korunách stromů jen, abych jí viděl. Byla tak nádherná a já si přísahal, že jednou bude moje za každou cenu. Musel jsem jí mít. Už tenkrát jsem jí chtěl když jí ve svém sídle držel můj otec. Její srdce bylo dobré a z ní vyzařovalo tolik energie a dobroty. Nečekal jsem, že bych se mohl snad zamilovat do vlkodlačice. Nikdy jsem nikoho nemiloval kromě svého otce a matky.

Zrovna seděla na zahradě a kolem ní pobíhali nějaké děti. Nevěděl jsem čí ty děti jsou, ale musel jsem to zjistit. Byli jí neuvěřitelně podobné. Nevím co jí tenkrát ten doktor řekl a co řekl mému otci, protože já musel odjet naléhavě zpět do Kanady. Nikdy nevěděla, že za ní chodím já, protože jsme si s otcem tak strašně moc podobní.

Toho dne kdy jsem jí viděl i s tím vlkodlakem na zahradě a s těmi dětmi jsem toho musel využít. Šla do domu a já jsem se jí zmocnil. Bohužel mě, ale viděla ta malá holčička. Chvíli jsem stál před domem i s ní v náručí. Musel jsem jí uspat. Dobrovolně by nešla. Vyšel napřed on a díval se na mě. Po chvilce vylezla i ta malá holčička a zatínala ručičky v pěst. Využil jsem příležitosti kdy se on díval na ní a zmizel.

Konec flashbacku

Musel jsem odejít a nechat jí tam. Měl jsem ještě dost práce a nechtěl jsem tu prosedět celý den. Šel jsem do své pracovny ve třetím patře. Posadil jsem se do křesla a prohlížel si nějaké dokumenty, které je potřeba přečíst a podepsat.

Zrovna když jsem si četl jeden moc nedůležitý dokument se rozrazily dveře. Žádné klepání, prostě nic. Přiběhl Lucius a oznámil mi, že se Becca už probrala. Musel jsem rychle za ní. Jen já jí dokážu ovládat. Kdo ví co by se mohlo stát. Rychle jsem seběhl schody do prvního patra a běžel k jejímu pokoji. Otevřel jsem dveře a ona držela pod krkem jednoho z jejích strážců. „Becco, pusť ho!" poručil jsem jí. Naštěstí mě poslechla a on spadnul na zem. Lapal po dechu. „Vypadni!" okřikl jsem ho a on se bleskurychle vypařil. Becca se na mě dívala. Rozhodl jsem se jít k ní blíž. Došel jsem až k ní a ona mě drapla za ruku a přitáhla si mě blíže k sobě.
„Jak se ti teď líbím Marcusi?" zeptala se mě. Nevěděl jsem co jí mám odpovědět, protože ta stará Becca se mi líbila víc jak tahle krutá!
„Becco uklidni se a pusť mě." Řekl jsem jí v klidu. Pustila mě a já si protřel zápěstí. Měla velkou sílu. Nechápal jsem kde se to v ní bere i když jsem věděl jaké tohle bude mít následky. Neměl jsem jí políbit. Bohužel s tím, ale teď už nic neudělám. Podíval jsem se jí přímo do očí. Chvíli jsme na sebe jen hleděli. Upíří rychlostí si mě přitáhla k sobě a políbila. Vůbec jsem tuhle reakci nečekal. Byla moc drsná. Na holku až moc. Hodně se změnila. Už nikdy nebude jako dřív. Už to nebude stará Rebecca!