𝓩𝓻𝓸𝔃𝓮𝓷𝓪́ 𝓹𝓻𝓸 𝓐𝓵𝓯𝓾 ✓

16.kapitola ✓

Nathaniel

Když byla proměna hotová jen jsem na ni musel zírat. Byla tak krásná. Vyšší než my všichni ostatní. Rozhlížela se kolem sebe. Stál jsem ji věrně po boku. Byla klidná. Bylo tu ticho a nikdo nic neříkal. Jen si ji všichni s údivem prohlíželi. Vlastně i těch pět, kteří tu měli být ještě než se úplně proměnila, ale přišli hned po proměně.
„Páni. Ty jsi nádherná.“ řekl jsem a ona si lehla. Pak jsem uslyšel její hlas v hlavě. Předávala mi svoji zprávu. 
„To jsi ještě neviděl vlka?“ zeptala se mě.
„Viděl, ale nikdo z nás není tak velký jako ty. A vlastně ani takhle krásně sněhobílý.“ odpověděl jsem ji. Podívala se na mého otce a pak se dívala po všech kolem sebe.
„Nikdy jsem neviděl, aby byl někdo tak krotký po první proměně.“ řekl můj otec. Měl pravdu. Za ty dva roky co jsem zjistil kdo jsem a proměnil se, jsem též neviděl nikoho, aby se takhle ovládal a nikomu nic neudělal. Většinou někdo přišel k úhoně. První proměna bývá nejhorší a nejbolestivější. Postupem času je to lepší. Čím víc proměn máte za sebou tím je to lepší, ale ona? Nechápal jsem to. Nikomu nezkřivila ani vlásek na hlavě. Většinou když se chystalo k proměně byla dotyčná osoba zavřená v jedné z cel co máme pod domem. Její proměna byla tak rychlá, že jsem sám jen koukal. Když jsem viděl jak ji otec v náručí vyvádí ven z domu na zahradu měl jsem divný pocit. Věděl jsem, že je to můj otec, ale bál jsem se, že jí něco udělá, ale on ji pak jen posadil na trávu a kousek od ní odstoupil. Jasně. To je ten můj ochranitelský půd. Je to moje družka tak se není čemu divit, že nechci, aby na ní někdo sahal ani můj otec.
„Teď se zkus proměnit zpět.“ řekl otec a ona se jen na něj podívala těma svýma modrýma očima. Pak se na ni zadíval a pokračoval dál. Asi mu odpověděla, ale tak aby to slyšel jen on a nikdo jiný. Bylo v nich vidět strach, strach z další bolesti. „Musíš si v mysli představit jako člověka. Jak se tvé tělo mění. Musíš se upřít jen na tuhle myšlenku. Třeba jak tu stojíš s námi.“ podívala se na něj a stále měla strach v očích. Jen se na něj chvíli dívala. Vypadalo to jako kdyby spolu mlčky komunikovali. Museli. Jinak by ji otec neodpovídal. Zavřela oči a já viděl jak zkřivila obličej.

Rebecca

Zavřela jsem oči a snažila se nemyslet na nic a nikoho. Jen na sebe jak se měním zpět v člověka, že tu s nimi stojím jako člověk. Začínala jsem cítit, že se už proměním. Zkřivila jsem obličej. Začali se mi lámat kosti. Zmenšovali se. Vraceli se do původního stavu. Ocas mi zmizel úplně. Po chvíli srst a když už jsem vypadala jako člověk tak zmizeli i mé špičáky. Znovu jsem si pro jistotu olízla zuby a zjistila, že už jsou normální. Strašně to bolelo, ale já nevydala ani hlášku. Držela jsem to v sobě. I když už jsem měla jistě podobu člověka jsem neotevírala oči. Bála jsem se, že se třeba náhodou něco pokazilo a taky jsem se tak snažila zahnat slzy, které se mi drali ven z očí. Po chvíli jsem je otevřela. Slzy byly zahnány. I když jsem viděla rozmazaně. Vedle mě stál Nathaniel, držel mě za ruku a hladil po zádech. Byla jsem ráda, že zrovna on stál u mě. Bylo mi s ním dobře. Rozkoukávala jsem se a zase na mě všichni zírali. To teď jako budou dělat pořád? Pomyslela jsem si sama pro sebe. Podívala jsem se na Alfu. Vypadalo to jako kdyby chtěl něco říct. Furt otvíral a zavíral pusu. Potom se nadechl a spustil.
„Tak tohle jsem tedy vážně nečekal. Překvapila jsi mě a jak vidím tak asi i všechny tady. Kdyby jsi se viděla.“ řekl a s každým slovem se rozplýval. „Bílého vlka jsem ještě neviděl. Teda aspoň ne sněhově bílého. Ti jsou jen výjimečně a já jsem rád, že zrovna já mám jednoho takového ve smečce. Ještě k tomu je to družka mého syna.“ Taková slova jsem od něj nečekala. Vůbec jsem nevěděla co říct a tak jsem na něj jen koukala. A nebyla jsem sama. Dívali se na něj všichni. I těch pět co tu byli vlastně zbytečně. Přímo zírali jestli slyšeli dobře. Moji rodiče ani nevěděli co na to říct. 

Zase tu bylo to hrobové ticho, ale já za to byla ráda. Nevěděla jsem co bych jim měla říkat nebo odpovídat. Tohle vše jsem vůbec nečekala. Nikdo mě na proměnu nepřipravil. Neřekl mi o ní vůbec nic. Byla to pro mě nová zkušenost. Nathaniel mě stále držel, ale teď mě spíše objímal. Stál za mnou a ruce držel okolo mě jako kdyby všem dával najevo, že já jsem jen jeho. Musela jsem se nad tím pousmát, ale kdy vlastně se stihl přemístit za moje záda a obejmout mě? Vůbec jsem si toho totiž nevšimla.

Alfa se vzpamatoval jako první a šel k nám domů. Všichni ho následovali. Až na mě a Nathana. Držel mě a nechtěl pustit. Otočila jsem se k němu a podívala se mu do těch jeho krásně hnědých očí. Naše pohledy se setkali. Chtěla jsem mu něco říct a na náznak, že promluvím jsem otevřela pusu, ale než jsem stihla cokoliv říct mě políbil. Byl to vášnivý polibek. Vůbec jsem to nečekala. Chvíli jsem nespolupracovala, protože mě to překvapilo, ale pak jsem se vzpamatovala a polibek mu oplatila. Líbali jsme se dokud nám nedošel vzduch v plicích. Pak jsme se od sebe odtrhli, ale stále mě držel natisklou na sobě a držel kolem pasu. To co, ale řekl mi vyrazilo dech.
„Miluji tě Rebecco.“ dívala jsem se na něj chvíli a on asi začal litovat toho co řekl když se mu nedostávalo žádné odpovědi. Chytla jsem jeho tváře do dlaní a krátce políbila.
„I já tebe miluji.“ řekla jsem a viděla jak se mu rozzářili oči. Byl tak roztomilej. „Asi by jsme měli jít za nimi.“
„To asi ano.“ Chytl mě za ruku a vedl mě zpět do domu.