𝓩𝓻𝓸𝔃𝓮𝓷𝓪́ 𝓹𝓻𝓸 𝓐𝓵𝓯𝓾 ✓

67.kapitola ✓

Vstal jsem a podíval jsem se na hodiny. Bylo teprve pět ráno. Moc jsem toho tedy nenaspal, protože jsem musel ještě vyřídit spoustu věcí, aby se vše do války stihlo. Musí nás být spousta a alfové jsou téhož názoru. Nevěděl jsem jak tohle vše dopadne, ale doufal jsem, že dobře. Nerad bych přišel o svojí rodinu. Upíři jsou nepředvídatelní. Nikdo nikdy neví co udělají a o válce ani nemluvím. Když se řekne, že bude za dva týdny může být i dříve. Takový jsou upíři. Nikdy se jím nedá věřit. Proto se taky nedivím tomu, že by vládci světa chtěli být právě oni. Dřív jsem je neměl rád, ale po tom co mi provedli a dokonce dvakrát, je nesnáším. Už jsem trpěl dost a nehodlám trpět znovu. Tuhle válku musíme vyhrát. Vzal jsem telefon z nočního stolku a odešel do koupelny. Vytočil jsem jedno číslo a čekal až to zvedne. „Dobrý den pane Baile. Potřeboval bych, aby jste si s tím mečem trochu pospíšil. Budeme ho potřebovat o týden dřív. Je to možné?"
„Ano Nathanieli. Za týden si pro něj přijďte, ale oba. Chtěl bych mluvit totiž s Rebeccou a něco jí říct."
„Dobře a moc děkuji. Nashledanou." řekl jsem a zavěsil jsem. Šel jsem se rovnou obléct, protože budu muset svolat celou smečku a vše jím říct. Budu potřebovat všechny boje schopné a bohužel to bude i moje Rebecca. I když se mi to moc nelíbí tak ona by nám mohla zajistit výhru ve válce. Když jsem byl oblečený tak jsem odešel z pokoje, abych nerušil Beccu. Přeci jen taky šla pozdě spát a celý den vždy jen trénuje tak má nárok na to si odpočinout. Už, aby jsme měli klid. Rád bych si konečně odpočinul od těch starosti co s těmito událostmi mám. To nemluvím o tom, že budu muset vše zavolat otci. Ten nebude moc nadšený až se dozví, že nás čeká válka skrze bílou vlčici a ještě k tomu je to moje manželka a matka mých dětí. To jsem si teda uměl vybrat svojí družku. Nikdy bych, ale neměnil. Kdybych svůj život měl někdy prožít znovu a mohl bych si vybrat někoho jiného stejně bych to neudělal a vybral bych si zase jí. Chvíli jsem přemýšlel jaký bych měl život kdyby se nic z toho zlého co se nám přihodilo nestalo a byl by to jistě nudný život, ale byli by jsme stále spolu. Někdy si říkám, že bych byl radši obyčejný člověk s obyčejnými starostmi. Bohužel, ale nejsem obyčejný a tak i moje starosti nejsou obyčejné. Tohle se nikdy nezmění. Podíval jsem se na mobilu na hodiny a šel jsem se obléct, protože bylo už půl šesté a já jsem se pak šel na snídat.  Po snídani jsem šel do pracovny otce jelikož všichni alfové co zde byli v noci odjeli ke svým smečkám nemusel jsem s nimi nic řešit. Bude válka a všichni budeme muset bojovat. Posadil jsem se na pohovku v pracovně a vzal telefon do ruky. Vytočil jsem otcovo číslo a čekal až to zvedne. Bohužel to nezvedl. Asi ještě spí. Teď jsem bohužel neměl co dělat, ale tady se vždy nějaká ta práce našla. Měl jsem si ještě totiž přečíst nějaké dokumenty na které v posledních dnech nebyl čas. Hodně jsem zanedbával firmu, ale bohužel ta bude ještě zanedbaná, protože naše životy jsou nejdůležitější. Zvedl jsem telefon a zavolal Sethovi. Ten to naštěstí zvedl. Chvíli jsem čekal než dorazí do pracovny, protože jsem ho vzbudil a musel se přeci jen obléct, udělat ranní hygienu a nasnídat se. Když dorazil vypadalo to snad, že ještě spí. „Dobré ráno alfo. Potřeboval jste něco?" zeptal se mě.
„Ano to bych potřeboval. Svolej celou smečku dejme tomu na osm hodin ráno. Musíš jím to všem, ale říct teď takže je vzbudit a nejlépe osobně. Takže radši jdi ať to vše stihneš."
„Dobře alfo. Už jdu." řekl a odešel. Zase jsem tu zůstal sám, ale musel jsem znovu zkusit zavolat otci. Budu potřebovat jeho smečku. Jde i o jejích životy a musíme těm upírům udělit lekci, že se takhle chovat nebudou.

Otec to zvedl a ani jsem toho moc říkat nemusel, protože je s celou smečku na cestě k nám. Tak tohle jsem nečekal, ale stále mi vrtalo v hlavě jak on to ví a proč mi nezvedl telefon? Na to se ho budu muset zeptat až dorazí k nám. Tak teď rychle za ženou a vzbudit zbytek domu skrze poradu co se bude konat u rodičů na zahradě.

Otevřel jsem dveře od ložnice a ona ještě spala. Šel jsem potichu k ní, abych jí nevzbudil, naklonil jsem se nad ní a chtěl jí dát pusu, ale ona z ničeho nic se zvedla a tu pusu mi dala sama. „Jak jsi to věděla?" zeptal jsem se jí místo pozdravu.
„Jinak dobré ráno muži. Věděla co? Že jsi tu?"
„Dobré ráno ženo moje. Ano. Jak jsi věděla, že jsem tu zrovna já?"
„Lásko zapomínáš, že jsem hybrid. Takže lépe slyším a tebe je slyšet už od schodů jelikož jsi vzbudil půl baráku. Doufám, že děti ještě spí." řekla mi s úsměvem na rtech. Tohle jsem na ní miloval. Sice nebyla obyčejný vlkodlak, ale vždy mě dokázala překvapit. Tuhle situaci jsem zažil nesčetněkrát a pokaždé jsem mile překvapený. Prostě stále zapomínám na to, že je hybridem.
„Neboj, děti ještě spí. Byl jsem vzbudit Ernesta a Ellu. V osm je porada smečky takže i ty tam budeš muset být lásko."
„Dobře a je tu už Lisa?"
„Ano. Byla už v kuchyni když jsem přišel. Asi čeká až se děti vzbudí. Musíme jí, ale nějak zaměstnat, aby nás neviděla na poradě. Musíme probrat tu válku. Jo a mám ještě jednu důležitou věc kterou ti musím říct. No i když vlastně dvě."
„Tak kolik?"
„Dvě. Pro meč si máme dojít za týden, aby byl před válkou hotový a jede sem otec s celou svojí smečkou takže nebude v tu dobu potřeba Lisa na hlídání. Postará se o děti moje matka."
„Dobře. Stejně tu tvůj otec i matka dlouho nebyli a neviděli vnoučata."