𝓩𝓻𝓸𝔃𝓮𝓷𝓪́ 𝓹𝓻𝓸 𝓐𝓵𝓯𝓾 ✓

58.kapitola ✓

Po půl roce..

Uběhlo půl roku co hybridka s vlkodlakem pilně cvičila magii a taky sebeovládání. Ještě se sice nikomu nic nestalo, ale cvičit musela i tak. Vlastně cvičíval s nimi i hybrid. Musel se učit sebeovládání taky. S hybridem trénovala i útok a obranu. O magii, ale věděl jen vlkodlak. Nakonec to hybridovi ani neřekla. Hybridka si na další věci ohledně své minulosti nevzpomněla, ale i tak se zamilovala znovu do svého manžela i dětí. Chlupáč se vrátil zpět k Wickovým. Rodiče hybridky se odstěhovali do Karibiku. Hybrid a vlčice spolu začali trávit dost času. Děti začali více mluvit a starala se o ně Lisa. Byla teď jejích chůvou. Vlkodlakova matka se přestěhovala za svým manželem. Ve smečce si každý vlkodlak zvykl na dva hybridy a už to nikdo neřešil. Věděli, že jím od nich nehrozí nebezpečí. Dost lidí ze smečky se stále ptalo proč je jejích alfa pořád pryč s hybridkou, ale postupem času se o to přestali zajímat. Venku byla zima a ještě stále nepadla ani vločka.

---

Hybridka se probudila, vstala z postele a šla rovnou k oknu. Podívala se z něj a uviděla venku poletovat bílé sněhové vločky a zahradu plnou sněhu. Zapištěla a probudila vlkodlaka, který ještě spal. „Co se děje Lásko?" zeptal se jí teď už vzbuzený vlkodlak.
„Ale nic se neděje. Jen venku sněží a přes noc nasněžilo tak dvacet čísel sněhu."
„To jako fakt?" Vstal z postele a šel se raději podívat sám. „No fakt. Zimní radovánky právě začínají."
„To bych řekla. Už chci vidět jak v takovém sněhu budeme venku cvičit mojí magii atd." řekla hybridka. Vlkodlak byl, ale i tak nadšený. „Vlastně. Alespoň si zimu užijí děti. Já miluji sníh."
„Tak každý máme rádi jiné roční období." odpověděl jí vlkodlak. Hybridka ho objala a dala pusu. Poté odešla do koupelny.

Všichni už byli v jídelně jen ona tam chyběla. Nevěděla co si má obléct, protože její šatník nebyl vybaveny na sníh. Nečekala, že napadne tolik sněhu. Ani ven v tomhle počasí nemohla. Věděla ale, že bude muset na nákupy zimních věcí. Půl roku už nebyla nakupovat. Chybělo jí to. Dětem chybí také oblečení. Došla do jídelny a posadila se vedle vlkodlaka. „Dobré ráno všem." řekla. Všichni jí pozdrav opětovali. Hybridka, ale zase vstala a šla dát každému ze čtyřčat pusu na tvář. Byl to v posledních dvou měsících každodenní rituál a dnes by málem zapomněla. Milovala svoje děti i manžela. Všichni co tu v jídelně seděli jí za tu krátkou dobu přirostli k srdci.

Vlkodlak po snídani políbil hybridku a chystal se odejít, ale hybridka ho chytla za ruku. Podívala se mu do očí a řekla. „Zlato potřebovala bych jet na nákupy. Nemám nic na zimu a děti taky potřebují teplé oblečení. No a Ernest s Ellou, dětmi a Lisou pojedou se mnou."
„Vidíš to. S mými starostmi bych na to i zapomněl."
„A?"
„Tak počkej." řekl a lovil z kapsy u kalhot peněženku. Otevřel jí a vytáhl z ní kreditku. Podal jí blondýnce.
„Děkuji."
„Kup vše co potřebuješ. Pro příště ti dám tvojí vlastní kartu, aby sis nemusela pořád říkat mě. Mám jí v pracovně u rodičů v domě. Až půjdu domů tak ti jí vezmu."
„Jsi zlatej lásko." Vstala a ještě ho políbila. „Neupracuj se mi dnes moc."
„Neboj." řekl jen a odešel.

Děti ještě snídali a tak se čekalo až se najedí. Hospodyně jím ještě donesla teplou čokoládu pro zahřátí, protože venku co napadl sníh byla fakt zima. Sice byli vlkodlaci a hřál je vnitřní vlk, ale zima někdy bývá krutá a tahle i když se zpozdila začala fakt pořádně. Čokoláda všechny zahřála i když doma měli teplo. Když děti konečně dojedli každý vzal jedno a šli je obléct. Nejhorší to bylo s klukama. Těm se moc do teplého oblečení nechtělo. Nejraději by nikam nejeli a zůstali doma, ale to by pak neměli žádné nové oblečení a taky by mohli přijít o nějakou tu novou hračku do pokoje. Hybrid s vlčicí oblékali kluky a dívka s hybridkou holčičky. Ty dvě byli hotové během chvilky, ale muselo se hold čekat na kluky.

Děti posadili do sedaček ve velkém autě kde se naštěstí vlezli všichni. Dojeli k obchoďáku a každej si vzal jedno dítě. Procházeli obchody s oblečením. Každý něco potřeboval i dospělý a tak se nakupování docela zvrhlo. Blondýnka si potřebovala odskočit za praprababičkou. Nezbývalo jí než si vzít dceru s sebou. Každej nakupoval pro sebe a i ona měla v plánu si něco koupit, ale první musí za ní. Šla tedy tam kam potřebovala.

Rebecca

Vešla jsem do salonku a otočila ceduli na dveřích na zavřeno. „Momentík. Za chvíli jsem u vás." uslyšela jsem babičku volat ze zadu z kanceláře. Vážně jsem čekala jen chvilinku, protože ona se tu objevila dřív než jsem čekala.
„Ahoj babičko." pozdravila jsem a objala i s malou Elisabeth babičku. Malá jí též začala objímat a to ani nevěděla kdo to je.
„Ahoj holčičko nebo mám říct holčičky?"
„Babi tohle je moje nejstarší dcera Elisabeth. Myslím, že má jméno po tobě."
„Krásná a též si to myslím, že jsi jí kdysi dala jméno po mě. Alespoň někdo má jméno po mě, ale to asi nebude jediné co bude mít po nás dvou." Vůbec jsem nevěděla o čem to babička vlastně mluví. Co my dvě máme společného krom... Jo už mě to došlo. Bude taky čarodějka, ale jak to babička může vědět?
„Babi a jak to víš? No to s tím, že bude stejná jako my dvě?"
„Taky to bude čarodějka. Cítím to z ní. Bude stejná jako ty než tě pokousal ten upír."
„Babi, ale jak je to možné? Přeci bílé vlčice jsou po několika staletích od sebe. Jak může být moje prvorozená dcera stejná jako já? Nechápu to."
„To ani já děvenko, ale kvůli tomuhle tu určitě nejsi viď?"
„Máš pravdu. To nejsem. Naučila jsem se vše z deníku. Bohužel jsem to musela říct manželovi. Stejně by se to jednou dozvěděl."
„No pokud to neví nikdo jiný?"
„Neboj. Nikdo jiný o tom neví."
„Dobře. Teď ti ukážu jednu knihu. Celou jsem jí přepsala a tu ti dám. Sama si nechám originál. Jsou tam už těžší kouzla a lektvary. Lektvary zatím nepotřebuješ, ale nějaké praktické klidně vyzkoušej. Kouzla se, ale nauč. Jsou potřebné a uvidíš, že se ti budou jednoho dne hodit."
„Děkuji babičko, ale teď bych měla jít. Jsme tu na nákupech a nerada bych, aby se opakovalo co minule, že mě hledala celá smečka."
„Dobře. Tak já jdu pro tu knihu a můžete jít." řekla a odešla do své kanceláře. Vrátila se a podala mi knihu. „Ahojte holky."
„Ahoj babičko." řekli jsme s malou Elisabeth naráz. Objali jsme babičku a odešli ze salónu.