𝓩𝓻𝓸𝔃𝓮𝓷𝓪́ 𝓹𝓻𝓸 𝓐𝓵𝓯𝓾 ✓

51.kapitola ✓

Když jsem měla kávu dopitou nechala jsem šálek na stole a odešla i s deníkem na místo kde bych měla najít Nathaniela. Šla jsem chodbou a zastavila se před dveřmi. Za dveřmi bylo ticho a tak jsem se rozhodla vejít. Nevěděla jsem jestli tam bude nebo ne. Ani klepat jsem se neobtěžovala. Prostě jsem jen chytla za kliku a otevřela dveře. On seděl na židli za stolem a díval se na mě. Neřekl, ale vůbec nic. Byl očividně překvapený, že jsem dveře otevřela zrovna já. Kdo by mě taky čekal když jsem chtěla být sama. „Hledala jsem tě." řekla jsem mu jen. Došla jsem ke křeslu u okna a sedla si.
„Potřebuješ něco?"
„Ano. Našla jsem v nočním stolku deník nějaké čarodějky. Nevěděla jsem co to je tak jsem se tě přišla zeptat."
„Aha. No tak to jsi našla ve svém nočním stolku. Nevím kde jsi ho vzala a doufal jsem, že mi to vysvětlíš ty."
„No tak to ti asi nevysvětlím když si vůbec nic nepamatuji."
„Zkus se zeptat Sáry. Tvé matky. Možná bude vědět ona kde jsi ho vzala."
„Tak ti děkuji. Alespoň vím, že je to moje. Tak já tedy jdu za tou ženou." řekla jsem a vstala z křesla ve, kterém jsem do teď seděla. Moc jsem se toho od něj, ale nedozvěděla. Šla jsem rovnou pryč z pracovny. Nikde jsem nikoho neslyšela. Nevěděla jsem ani kde tu ženu mám hledat. Měla jsem se ho na to zeptat. Šla jsem se podívat po domě. Venku se už stmívalo a já uslyšela dětský smích, který šel z dětského pokoje. Nahlédla jsem dovnitř a tam byla matka alfy, která si hrála s chlapci. Uslyšela jsem i dívčí chichotání. Šla jsem tedy do druhého pokoje a uviděla tam ženu, kterou jsem hledala. Jedna z blondýnek se na mě stále usmívala. Vůbec jsem nevěděla proč. Žena jménem Sára si mě všimla a když se na mě dívala také se jen přihlouple usmívala. Nedávalo mi to smysl, ale to je teď docela jedno. „Ahoj. Nathaniel mi řekl, že by jsi mi mohla pomoct."
„S čím potřebuješ pomoct zlatíčko?" Zlatíčko? Jako vážně mě teď nazvala jejím Zlatíčkem?
„Našla jsem ve svém stolku deník. Nathaniel neví kde jsem ho vzala a tak mě vlastně poslal za tebou, že ty by jsi to vědět mohla, ale já si spíše myslím, že to asi vědět nebudeš."
„Ukaž." řekla a já jí podala deník. Ona ho otevřela a přečetla si to co tam bylo psáno. Chvíli přemýšlela a pak vytáhla telefon z kapsy. Někomu volala. Malá blondýnka se zatím na mě dívala a ta druhá zřejmě mladší si hrála s kostičkami. Malá blondýnka došla až ke mně a objala mě okolo nohy. Nevěděla jsem co mám dělat. Po chvíli na mě natahovala ručičky. Vzala jsem jí tedy do náruče a najednou se stalo něco co jsem nečekala.

Seděla jsem na zahradě a všude pobíhali ty maličké čtyřčata. Seděl vedle mě i Nathaniel. Najednou jsem, ale odcházela do domu když v tom se to stalo. Napadl mě známý muž. Byl to Marcus. Malá blondýnka běžela za námi. Viděla vše co malé dítě vidět nemá. Neměla vůbec vyrůstat bez své mámy.

Najednou jsem zase stála v pokoji a držela malou blondýnku v náručí. Bylo to zvláštní. Jako kdybych se vrátila do minulosti. Dívala jsem se holčičce do jejích krásných očí. V tom nás vyrušila žena, která má být moje matka. „Tak jsem volala mojí matce, tvé babičce a ta říkala, že Elisabeth Pettignová byla její babička. Takže tvoje je to praprababička."
„Aha. A asi nevíš kde jsem ten deník vzala, že?"
„To nevím. Ani moje matka neví, že by se kdy dochoval její deník a jestli si vůbec nějaký psala."
„No já už si nějak zjistím kde jsem ho vzala. Třeba si na to vzpomenu časem. Teď mi prosím vrať ten deník. Chtěla bych si ho u sebe v pokoji přečíst."
„Tu máš." řekla a podala mi deník. Políbila jsem holčičku na tvář a postavila zpět na zem. Šla jsem k druhé a též jí políbila. V tom se to stalo znovu.

Ležela jsem na porodním sále v nemocnici. Sestřičky mě stále povzbuzovali, že to bude dobré. Nebyla jsem si tím moc jistá. Každá kontrakce bolela víc a víc a jak se blížil čas porodu. Strašně jsem se toho bála a když jsem si vzpomněla na to, že mám v břichu ještě k tomu čtyřčata tak mi to moc na sebevědomí nepřidávalo. Strašně jsem se bála.

Po porodu čtyřčat jsem byla tak unavená, že jsem usnula a probudila se až na pokoji. Byla jsem hodně vyčerpaná, ale nechtěla jsem na sobě nic dát znát.

Zase jsem se probrala u dívek v pokoji. Bylo to vážně zvláštní. Co se to vůbec děje? Proč mám ve svém nočním stolku vůbec deník nějaké čarodějkya ještě k tomu mé praprababičky? Spousta otázek, ale žádná odpověď. Musím, ale přijít na to co se to vlastně děje a proč se to děje mně.

Odešla jsem zpět do ložnice a lehla si na postel. Bylo toho na mě dnes už trochu moc. Také to, ale bylo hodně zvláštní. Tohle jsem ani trochu nečekala. Deník nějaké mé praprababičky a skoky do minulosti? To se mi ještě nikdy nestalo. Teda alespoň si na to nemapatuji. Otevřela jsem deník a začala číst.

Za dvě hodiny jsem měla deník celý přečtený. Je v něm dost kouzel, které mám v plánu vyzkoušet. Třeba jsem čarodějka a nějaké kouzlo se povede. Praprababička byla čarodějka a její manžel byl vlkodlak. Marcus říkal, že jsem něčím výjimečná, ale ani on nevěděl čím. Já už asi vím čím. Jsem hybridka čarodějka. To se mi docela začíná líbit. Z mého přemýšlení mě vyrušilo klepání na dveře. „Dále."v tom se dveře otevřely. V nich nestál nikdo jiný než Ernest. Vešel do pokoje a zavřel za sebou dveře. Došel k posteli a posadil se.
„Jak to jde? Tenhle dům je tak velkej, že ani vlastní pokoj nemohu najít. Stále chodím do pokoje nějaké vlkodlačice."
„Jde to Erneste. Našla jsem v nočním stolku nějaký deník mé praprababičky a vrátila se dvakrát do minulosti když jsem se dotkla holčiček. Jakože fakt super odpoledne."
„No tak to jsem měl asi lepší. Ta vlkodlačice je fakt pěkná. Když byla na tom letišti v Kanadě jsem si jí moc nepřihlížel, ale docela se mi líbí."
„Alespoň někdo má dobrej den."
„Jsem tu, ale z jiného důvodu. Byl za mnou Nathaniel jestli bych tě nedovedl do jídelny na večeři. Já souhlasil. Celé odpoledne jsem tě neviděl a tak jsem toho využil."
„Tak to, aby jsme nenechali Alfu čekat." řekla jsem a shodila Ernesta z postele ten se rychle postavil na nohy a chytl mě do náruče. Došel se mnou ke dveřím. Já otevřela dveře a vyšli jsme z pokoje. Nesl mě po schodech dolů až k jídelně. Před ní mě postavil na nohy, abych do jídelny mohla dojít po svých a neviděl to alfa.