𝓩𝓻𝓸𝔃𝓮𝓷𝓪́ 𝓹𝓻𝓸 𝓐𝓵𝓯𝓾 ✓

36.kapitola ✓

Rebecca

Probudila jsem se v nějakém pokoji a vůbec jsem nevěděla co tu dělám. Matně si vzpomínám jak jsem šla pro něco do domu a pak už si nepamatuji vůbec nic. Co se mi to zase stalo? Připadá mi to jako kdybych něco podobného už zažila. Tmavý pokoj, okna zatlučená deskami. Ano. Tohle se mi už stalo. Bylo to v tu dobu kdy mě unesl Julian. Upír co ze mě chtěl udělat hybrida. Ten to, ale přeci být nemůže. Toho zabil Nathanielův otec. Co se to k sakru zase děje? Co jsem komu udělala, abych musela takhle trpět? Vím, že jsem bílá vlčice a nikdo neví o mých schopnostech ani vlastní rodina to neví. Neměla jsem chuť jím něco takového říkat. Nevím jak by to vzala matka s otcem a to nemluvím o Nathanielovi a našich dětech.

Jsem tu už strašně dlouho. Vůbec nevím jestli je venku den a nebo noc. Ani nevím jestli se něco nestalo Nathanielovy a našim dětem. Tohle bych si nikdy neodpustila. Je tu, ale stále možnost, že jsou v pořádku a nic jím není. Za tuhle informaci bych momentálně dala cokoliv.

Na chvíli jsem se zaposlouchala svým vlkodlačím sluchem. Někdo byl stále za dveřmi. Už jsem toho měla vážně dost. Když jsem měla čas něco málo jsem se naučila z deníku mé praprababičky. Škoda, že jsem jí pak už nenavštívila. Naposledy když jsem jí poznala a dala mi ty nádherné svatební šaty. Pokud se odsud dostanu tak jí navštívím a budu se chtít naučit víc než už umím. Vyřkla jsem jednu formuli, kterou jsem se naučila a uviděla jsem skrz zeď. Nikdo si ničeho nevšiml. Vidět jsem to mohla jen já. Na chodbě bylo deset upírů. Nikde jsem neviděla žádného vlkodlaka a nebo hybrida. Tu taky ještě nikdo nebyl.

Přemýšlela jsem jak bych se odsud mohla dostat aniž by si toho někdo všimnul. Používala jsem stále jedno kouzlo dokola, abych věděla jak to u mých dveří chodí. Vždycky když byl čas střídání stráží tak jedni došli a druzí odešli. Proto nebyla šance, abych se odsud dostala bez povšimnutí. Mohla bych se přeměnit, ale já ani nevím jak. Přeměnu jsem použila jen jednou a to ještě k tomu poprvé. Nevím jak by moje druhá přeměna dopadla. Co, ale vím je, že umím nějaké kouzla, které bych mohla použít. Na to, ale budu potřebovat hodně síly. Některé jsou dost náročné. Budu to muset hodně dobře promyslet, abych se odsud dostala živá.

Po 14ti dnech..

Nevím kolik času uběhlo, ale asi hodně. Třikrát denně se otevřely dveře a bylo mi za ně na stolek postaveno jídlo a pití. Nikdy nikdo nevešel dovnitř. Ještě štěstí, že jsem se nikoho nemusela doprošovat o to jestli smím a nebo nesmím na záchod. Koupelna byla součástí pokoje. Strašně jsem se tu nudila. Pořád jsem neměla domyšlený plán útěku. V tom jsem uslyšela hlasy za dveřmi jak se spolu baví. Seděla jsem na posteli a zaposlouchala se mým vlkodlačím sluchem. „Jdu pro tu holku."
„Dobře. Ještě něco?"
„Ne. Jen by mě zajímalo co tu celé dny dělá."
„To nevím, ale nikdy nic nechtěla. Vždy jí sem jen donesou jídlo a položí na stolek u dveří."
„To mi jako vážně chceš říct, že ona se o nic ještě nepokusila? Každý koho jsme vždy unesli se pokusil utéct."
„No ona ne. Jako kdyby to už znala. Stejně by proti nám neměla šanci." Pak se dveře pootevřely a já si rychle stačila lehnout, aby to vypadalo jako kdybych spala. Vůbec jsem jím nechtěla dát důvod, aby něco věděli. Ještěže jsem si rychle rozmyslela použít kouzlo. To by asi nebylo moc dobré. Slyšela jsem kroky jak se někdo blížil ke mně. Byl už u postele. Stál přímo přede mnou. Cítila jsem jak se na mě dívá. Stál tam pěknou chvíli. Pak jsem, ale ucítila jeho ruku na mém rameni. Trochu se mnou zatřásl. Asi si myslel, že se probudím. Když to nepomohlo tak se mnou začal třepat víc. To jsem už byla nucená vstát. Podívala jsem se na mladého muže. Bylo vidět, že to nebyl normální člověk. Byl hodně bílí. Ani bych se nedivila kdyby to byl upír.
„Vstávej." řekl.
„Co chceš?"
„Chce tě vidět můj pán. Tak okamžitě vstaň a jdeme. Nenechávej ho dlouho čekat." Vstala jsem z postele a šla za ním. Čemu jsem se, ale divila bylo to, že šel se mnou jen on. Nikdo ze strážců co hlídali můj pokoj. Asi mu všichni věřili.