𝓩𝓻𝓸𝔃𝓮𝓷𝓪́ 𝓹𝓻𝓸 𝓐𝓵𝓯𝓾 ✓

68.kapitola ✓

Blížila se osmá hodina a na zahradě mých rodičů byla už nastoupena celá smečka. Jen já a Rebecca jsme tam chyběli. Vyšel jsem ven z pracovny a čekal na Beccu, která si ještě před shromážděním dávala svojí dávku krve. Měl bych zavolat Alfrédovi, aby donesl další dávku. Teď bude potřeba víc než předtím a né jen jednou denně tak, aby jím to stačilo. Když už byla tu i ona tak jsme šli na zahradu. Postavil jsem se před celou smečku když v tom dorazil i můj otec a stoupl si vedle mě. Nic jsem neříkal a jen se na něj díval. „Takže jsem rád, že jste dorazili všichni. To co vám teď řeknu se nikomu z vás nebude líbit jelikož se to nelíbí ani mě, ale nedá se nic dělat. Za dva týdny nás napadnou upíři. Chtějí válku a tu taky budou mít. Nebudeme se schovávat jako nějaké malé děti a budeme bojovat. Máme, ale jednu výhodu, kterou oni nemají. Máme bílou vlčici." řekl jsem a ukázal na Rebeccu. „Ano. Jak vidíte tak zrovna moje manželka je bílá vlčice. A protože je to právě ona a my víme jaké má schopnosti je to naše plus. Nikdo z vás to, ale vědět nebude co má za schopnosti kdyby náhodou nějaký upír byl poblíž." Chvíli jsem mlčel a podíval se na Rebeccu s Ernestem. Ti jen kývli hlavou, že tu nikoho jiného krom dvou smeček nevidí ani necítí. „Teď budeme muset všichni cvičit boj s upíry. Ti, kteří neví jak na ně bude cvičit můj otec, váš bývalý alfa. Pomůže mu Ernest a otcův bratr. Je to hybrid jako Ernest a Rebecca. Vím, že je to pro některé z vás nepřijatelné mít mezi sebou hybridy, ale jsou silnější než my, rychlejší a mají rychlejší reakce jelikož jsou napůl upíry. Pokud s tím někdo bude mít hodně velký problém tak mi to stačí jen říct a já to nějak vyřeším. Byl bych, ale rád kdyby jste se od hybridů něco naučili. Umí toho vážně hodně a mají dost energie takže se neunaví tak jako my vlkodlaci. Tak trénink začne hned po schůzi. Otec, Ernest a Jonathan vás budou cvičit." řekl jsem a podíval jsem se na otce. Ten se teď ujal slova.
„Tak, abych to urychlil. Seřaďte se do tří skupin. Jednu si vezmu já, druhou Jonathan a třetí Ernest. Tak rychle." řekl a všichni se začali seřazovat do skupin. Bylo zvláštní vidět zase otce jak jim velí. Taky polovina vlkodlaků tady byla jeho smečka. Podíval jsem se na místo kde ještě před chvílí stála Rebecca, ale ta už tu dávno nebyla. Musela se vypařit když jsem mluvil ještě ke smečce. Věděl jsem stejně jako ona, že se válce nevyhneme. Rád bych jí řekl ať si zabalí věci a odjede s dětmi někam daleko odsud kde jí nebude nikdo hledat, ale to bychom taky válku s upíry nemuseli přežít. Upíři jsou hodně silní a doufám, že se nikomu nic nestane.

Rebecca

Týden před válkou..

Čekala jsem na Nathaniela v autě a on se stále neměl k tomu, aby sem došel a sedl si do něj. Nemůžu na něj déle čekat. Potřebuji si jet pro ten meč a zajímalo by mě co po mě ten stařík může chtít. Vytáhla jsem mobil z kapsy a vytočila Nathanielovo číslo. Chvíli jsem čekala než to zvedl. „Co potřebuješ?"
„Kde sakra jsi? Čekám na tebe v autě a ty nikde. Pojedu teda sama pokud nemáš čas."
„Promiň zlato, ale nemohu jet s tebou. Musím ještě něco vyřešit s ostatními alfami. Jeď sama a pak mi řekneš co pan Baily říkal."
„Fajn. Čau." řekla jsem a zavěsila telefon. Naštval mě. Nastartovala jsem auto a odjela pryč od domu. Jela jsem rovnou na místo kde jsem byla naposledy když jsem si šla nechat udělat ten meč.

Zastavila jsem přímo před obchůdkem. Vystoupila jsem, ale nechala jsem motor běžet. Nesmím se tu dlouho zdržet jelikož potřebuji trénovat a někteří členové smečky by chtěli trénovat právě se mnou, ale já si musím také procvičovat magii a s nimi se to vážně nedá. Otevřela jsem dveře a vstoupila dovnitř. Ozval se zvonek u dveří a za chvíli zde byl pan Baily. „Dobrý den pane Baily."
„Jen, aby byl dobrý, ale tobě tedy taky dobrý den přeji."
„Máte to pro mě?" zeptala jsem se ho. On se na mě usmál a odešel někam do zadu. Za chvíli se vrátil a v ruce držel asi meč. Byl schovaný v pochvě takže jsem neviděla jak vypadá. Položil ho na stůl a podíval se na mě.
„Rebecco. Teda pokud vám tak mohu říkat?"
„Ano."
„Tenhle meč jsem musel stihnout udělat dřív a doufám, že se ti i tak bude líbit. Potřeboval jsem, aby jsi tu byla právě ty. Tenhle meč je z tvrdé oceli a stříbra. Upíři to na pohled nepoznají, ale když je tím mečem probodneš tak umřou a pak se rozplynou v prach. Doufám, že ti to nevadí. Meč je lehký, ale silný a pevný. Jen tak někdo ho nezničí."
„Ukážete mi ho?"
„Jistě drahoušku." řekl a vzal pochvu do ruky. Vytáhl z něj meč. Byl vážně nádherný. Podal mi ho do ruky tak jako to dělali králům když jím podávali meč. Vzala jsem jej do ruky a začala si ho prohlížet. Byl vážně úžasný. Tak lehký a přitom tvrdý. Nevěděla jsem co říct. S úžasem jsem se na něj stále dívala.
„Je vážně úžasný. Nevím co bych na něj měla jiného říct. Nenacházím slov. I ten nápis tu je. Jména dětí a manžela taky. Jste vážně úžasný."
„To ti moc děkuji. Ten meč je výjimečný. Taky je dělaný pro výjimečnou dámu. Teď už, ale budu muset jít. Čeká mě ještě jedna zakázka."
„A co jsem dlužná?"
„Nic. Tohle je dárek."
„To si od vás nemůžu vzít. Zaplatím vám ho."
„Jak říkám. Je to dárek."
„Když jinak nedáte. Moc děkuji." řekla jsem a on odešel. Vůbec jsem tohle nechápala. Nemohla jsem si přeci jen tak vzít něco co mu zabralo hodně času a peněz. I když jsem to stále nechápala nemohla jsem se zdržovat tím, že bych uvažovala proč to udělal když mám spoustu jiné práce ve smečce. Měla bych jít trénovat na svoje oblíbené místo, ale ono se to ani nedá. Někdo mi na něj přišel a tím pádem tam občas někdo je a trénuje boj. Teď magii trénuji spíše v noci kdy ostatní odpočívají. Jelikož jsem hybrid tak odpočívat moc nemusím. Teda né až tolik jako vlkodlaci.