𝓩𝓻𝓸𝔃𝓮𝓷𝓪́ 𝓹𝓻𝓸 𝓐𝓵𝓯𝓾 ✓

34.kapitola ✓

Vešli do pokoje a blondýnka zrovna odpočívala, ale nespala. Jen ležela a koukala se na čtyři postýlky kde leželi jejích děti. Mladík došel k ní a políbil jí. Ostatní udělali to samé až na to, že jí políbili na tvář. Byli tu její dvě kamarádky, které přijely s ní, její rodiče i jeho rodiče a strýc. Poté se všichni nahrnuli k postýlkám. Dívali se po lístečcích, aby věděli jak se děti jmenují, ale byli prázdné. Děti byli, ale krásné. Dvě blonďaté holčičky a dva hnědovlasý chlapečci. Tak jak v jeho snů. Byl šťastný. Teď věděl, že to nebyl jen sen, ale pohled do budoucnosti. „Jak se budou děti jmenovat?" zeptal se bývalý alfa blondýnky.
„Řeknu vám to asi takhle. Jméno jedné holčičky bude Elisabeth po mojí praprababičce." řekla blondýnka a ukázala na holčičku, kterou už v náručí svírala její matka. Podívala se na dceru a netušila odkud tohle zjistila. „Druhé dívce dá jméno můj otec." Vzal si druhou holčičku od své ženy a podíval se na ni. Přemýšlel jak by se malá mohla jmenovat.
„Bude to Anabel." Blondýnka se usmála. Vymyslel pěkné jméno.
„Teď ty Nathaniely." Ten se na ní jen podíval a pak na svého synka, kterého držel v náručí.
„Synku budeš se jmenovat Jacob."
„A teď jste na řadě vy tcháne." Ten si vzal druhého chlapce od své manželky.
„Děkuji. Tak já nevím jaké jméno dát svému vnukovi. Zaskočila jsi mě tím." řekl a podíval se na malého hnědovlasého chlapce. Sice těch vlásků moc neměl, ale byli hnědé. „Vnoučku děda ti dává jméno Samuel." Políbil ho na čelo a vrátil ho své ženě.

Všichni obdivovali ta malá stvoření a nikdo z nich by si nepomyslel, že jich bude tolik. Miminka si předávali jako horký brambor. Každý si je chtěl pochovat. Chlapci usnuli a tak je sice neradi dali do postýlek. Holčičky začaly plakat. Blondýnka zazvonila na sestru a ta si je obě odvezla. Blondýnce se totiž vůbec nespustilo mateřské mléko což přišlo doktorům divné. Ani ona to nechápala. Po chvíli sestra přišla znovu a vzala si i chlapce. Než odešla bylo tam ticho jako v hrobě.

Byli u ní a dětí až do večera. Sestra je vozila po jednom, protože dětem museli udělat ještě nějaká vyšetření. Když všichni až na hnědovlasého mladíka odešli. Zůstali se na sebe mlčky dívat. Mladík to, ale nevydržel a posadil se na její postel. Neohrabaně si jí přitáhl k sobě a objal. Objímal jí dlouho. Ona seděla zády k němu a on si položil svojí hlavu na její rameno. Cítila jeho horký dech na svém krku. Bylo jí to velice příjemné. Ucítila polibek. Lehce se otřásla. Cítila mrazení na celých zádech. Sice byla unavená, ale toho pocitu se nemohla zbavit. Ráda by se ho dotýkala, ale nemohla. Nic by z toho nebylo. Teď ho moc potřebovala a on tu byl. Zůstal tu s ní i když po dlouhé době zase viděl svého otce a strýce. Dala mu čtyři nádherné děti. Věděla ale, že jednoho dne je jejích prvorozená bude muset stát alfou. Měla z toho strach. Chudák maličká Elisabeth. Jen se narodí a už bude muset nést břímě následníka alfy. Po chvíli usnula.

---

Mladík si všiml, že jeho krásná žena spí. Políbil jí na krk a opatrně položil do postele. Vytáhl mobil z kapsy a podíval se kolik je hodin. Bylo devět večer. Děti začali slabě plakat. Proto zavolal na sestru a ta je v tichu odvezla. Přikryl blondýnku, políbil a odešel pryč.

Dorazil domů a tam už ho netrpělivě všichni vyčkávali. Myslel, že už bude mít dnes klid, ale to by nesměl znát nikoho z nich. Byla tu snad celá smečka. Každý k němu došel, objal a pogratuloval. Neměl na to náladu. Nejraději by zůstal u ní, ale on musel odejít. Musel jí nechat prospat. Zítra za ní přeci může jít. Né může, ale musí! Už nejsou jenom oni dva, ale je jich teď šest. Jsou velká rodina a to on si přál. On byl jedináček a proto chtěl mít velkou rodinu. To se mu splnilo a rovnou v jeden den.

Když všichni odešli bylo už jedenáct a on si potřeboval jít lehnout. Došel do ložnice a zhrozil se. Dveře byli na dvě půlky. Opřel dveře o skříň a svlékl se. Nechal si jen boxerky a padl do postele. Usnul.

---

Bylo deset hodin večer a ona se probudila. Ani nevěděla, že usnula. Podívala se na místo kde by měli být postýlky, ale vůbec tu nebyly. Dívka rychle vstala a prohledala snad celý pokoj. Nikde je však nenašla. Začala chodit po pokoji a přemýšlet kdo by jim mohl co udělat. Avšak dívka si nevšimla vzkazu na stolečku co měla u postele. Stálo na něm.

Moje drahá Rebecco. Děti jsou na novorozeneckém. Začali plakat a tak jsem zavolal sestru a ta si je odvezla. Nestrachuj se o ně. Ráno ti je dovezou. Musíš si po tak náročném dni odpočinout.
Tvůj milující manžel.

Posadila se na postel a chtěla vytáhnout ze šuplíku mobil a v tom našla ten vzkaz. Přečetla si ho a viditelně se jí ulevilo. Nalila si do skleničky čaj, který jí donesla sestřička. Napila se a šla si znovu lehnout. Porod čtyř dětí jí strašně zmohl a ona chtěla jen spát. Stále byla, ale neklidná. Byla tu sama a ona si za posledních pár měsíců zvykla na to, že s ní vždy byl její manžel. Trvalo jí dlouho než usnula.