𝓩𝓻𝓸𝔃𝓮𝓷𝓪́ 𝓹𝓻𝓸 𝓐𝓵𝓯𝓾 ✓

62.kapitola ✓

Stále nebyla schopná odpovědi. Dívala se na mě a pak na luk a z luku zase na mě. „Jak... Kde... Nechápu to." řekla mi.
„Zaskočil jsem tě?"
„Ano. To jsi mě zaskočil. Jak jsi to vlastně zjistil?"
„To Ernest. Vyptával jsem se ho jaké zbraně máš nejraději a on mluvil o meči a luku."
„Takže ty jsi vyzvídal, aby jsi něco zjistil jo?"
„Ano, ale jen tohle. Meč budeš mít taky svůj. Jen ho nechat vyrobit. Pán co je vyrábí čeká jen až dojdeme a řekneš mu jaký by jsi chtěla."
„A co kdyby jsme tam zašli hned zítra?"
„Můžeme."
„Super. Teď bych, ale raději jela domů. Jsem docela unavená a střílet se mi dnes nechce."
„Myslel jsem, že by sis zastřílela, ale můžeme to nechat na jindy. Proto jsem taky vybral tohle místo."
„Dobře. Můžeme jít třeba zítra jak pojedeme domů od toho pána co mi bude vyrábět meč."
„Tak pojď." řekl jsem a otevřel jí auto. Ona si nastoupila a já šel dát luk zpátky do kufru.

Doma byl klid když jsme dojeli. Děti spali a my měli, alespoň chvilku klidu pro sebe. Rebecca si luk vzala s sebou do ložnice. Dlouho si ho prohlížela. Zastavila se na jednom místě kde byli vyryté její iniciály a pár slov "Miluji tě Rebecco." „Ty jsi miláček." řekla a políbila mě. „Taky tě miluji Nathanieli." Znovu mě začala líbat až jsme skončili v posteli.
„Lásko a nechtěla by sis ten luk někam odložit?" zeptal jsem se a ona ho položila na zem vedle postele a zasunula ho pod ní.

Bylo pět hodin odpoledne a já jsem měl schůzku s deseti alfami. Musel jsem do pracovny mého otce a vůbec se mi tam nechtělo.

Schůzka neprobíhala dle mých očekávání. Řešila se moje manželka a mě to dopalovalo. Nechtěl jsem řešit, že je bílá vlčice a, že nikdo neví proč. Proč se její schopnosti ještě neukázali. Ukázali, ale já jsem jím to nechtěl vykládat. Není to jejích starost, ale naše. Jenže to nebylo všechno. Vyprávěli mi jak se o ní baví upíři a, že bude válka. Válka mezi upíry a vlkodlaky. Nechci ani pomýšlet co se ještě za stvoření do téhle války přidá. Jistě to budou hybridi. Jen v naší smečce jsou dva a jeden z nich je Rebecca. Tu bych, ale nejraději vynechal. Bohužel to asi nepůjde. Členové smeček se shodli, že ona v té válce být musí a musíme se pokusit zjistit jaké má schopnosti. Moc doufám v to, že na žádnou válku nedojde. Nechci zbytečně mojí rodinu vystavovat nebezpečí. Proč zrovna ona musí být bílá vlčice? Tahle otázka mi od té doby vrtala v hlavě. Možná má nějaké příbuzné co mají stejný dar jako ona. Většinou to byli potomci vlkodlaka a člověka, který měl nějaký dar. Musím se s tím konečně smířit. Moje žena je bílá vlčice. Tak to mělo být a je. Budu se jí, ale muset zeptat na její rodinu. Možná by mi mohla pomoct její babička. Vlastně ani nevím jak se jmenuje a kde bydlí.

Rebecca

Nathaniel odešel na nějakou schůzku s alfami a já se rozhodla, že vytáhnu Ernesta do tělocvičny. Šla jsem k jeho pokoji a zaklepala. „Dále." Uslyšela jsem a vstoupila jsem dovnitř. „Ahoj Rebecco. Copak ty tu?"
„Ahoj. Máš čas?"
„Ano mám. Mám ho teď spoustu když nesmím ven. Pamatuješ?"
„Promiň. Snažila jsem se, ale nebylo mi to nic platné. Buď rád, ale za to, že máš jen domácí vězení. Chtěl tě vyhodit ze smečky. Máš štěstí, že já jsem tvoje kamarádka."
„Cože? Myslíš to vážně?" zeptal se mě.
„Ano. To myslím. Buď rád za to, že jsem ho ukecala jinak by jsi tu už dávno nebyl."
„Tak to děkuji. To jsem nevěděl. Co jsi potřebovala?"
„To jsi taky nemohl. Nikdo ti to neřekl. Co potřebuji? Mám chuť na trénink a vím, že ty se tu jistě nudíš. Tak jsem přišla za tebou jestli by jsi šel se mnou do tělocvičny si trochu zabojovat a může jít třeba Ella s námi a něco se naučit."
„To by bylo super. Tak já se převléknu a sejdeme se v hale jo?"
„Dobře i já se jdu převléct. Půjdeš pro Ell ty nebo mám já?"
„Jdi raději ty. Nevím jestli mě chce vidět. Od té doby co byla na koberečku u alfy tak se mnou nepromluvila."
„Tak dobře." řekla jsem a odešla. Po cestě jsem zaklepala na Ell a řekla jí, že se sejdeme za deset minut v hale a ona souhlasila. Šla jsem se tedy převléct.

Byla jsem v hale jako první. Čekala jsem až se uráčí dorazit i ti dva. Ernest s Ellou. Nečekala jsem, ale dlouho. Jen co sešla schody Ell byl jí v patách Ernest. „Tak jsme kompletní a můžeme jít."
„A kam to jdeme?" zeptala se Ell.
„Uvidíš." odpověděla jsem jí. Šli jsme do tchánova domu. Vedla jsem je do tělocvičny, ale schody dolů vedli kolem pracovny a já se na chvíli zastavila.
„Co se děje?"
„Pssst." řekla jsem a oni jen kývli na souhlas. Zaposlouchal jsem se svým upírům sluchem.
„Upíři chtějí válku. Dozvěděli se o bílé vlčici. A my by jsme rádi věděli jaké má schopnosti."
„My, ale nevíme jaké má schopnosti. Ještě se jí neprojevili. Vážně doufáte, že se tak brzo její schopnosti objeví? Vždyť jí bude dvacet tři let. Dvakrát jí unesli upíři kvůli tomu čím je. A vy po mně chcete, aby šla do války a ještě k tomu zkoušela co by mohla umět? To nemyslíte vážně?"
„Je to nezbytné Nathanieli. Sám moc dobře víš jaká je ona hrozba. Hlavně když ani nevíme jaké má schopnosti. Válce se nevyhnete. Upíři jí chtějí za každou cenu. Válku i tvojí manželku."
„Ať si je klidně válka. Svojí ženu jím, ale nedám!"
Slyšela jsem dost. Musím jít nějak vyventilovat můj vztek na ty vlkodlaky nebo bych jím musela zakroutil krkem. „Jdeme." řekla jsem a odešli jsme ke schodišti, které vedlo dolů do sklepa. Nebyl to, ale sklep nýbrž tělocvična pod celým domem. Možná ještě větší. Ella se divila co budeme dělat v tělocvičně. To říkal její pohled.
„Co tu budeme dělat?" zeptala se nakonec.
„Trénovat."
„A co?"
„Se zbraněmi. Alespoň se to můžeš naučit. My ti pomůžeme. My dva spolu cvičíme s meči atd." řekl jí Ernest.
„Erneste můžeme začít?" zeptala jsem se ho a brala si meč do ruky.
„Ano." řekl a vzal si taky meč.