𝓩𝓻𝓸𝔃𝓮𝓷𝓪́ 𝓹𝓻𝓸 𝓐𝓵𝓯𝓾 ✓

4.kapitola ✓

Lisa

A sakra. Tak tohle jsem netušila. A ještě jednou sakra. Já úplně skrz vše co se v poslední době děje zapomněla na narozeniny moji nejlepší kamarádky. Budu to muset napravit. Jen jsem se na ni dívala. Nathaniel vypadal úplně stejně jako já. Asi taky zapomněl. Co si teď asi pomyslí když nás oba vidí jen se na ni koukat. Ještě že dnes jdeme s Becy nakupovat. Jinak bych asi ani neměla čas na to, abych pro ni sehnala nějaký dárek, ale budu to muset udělat tajně. Takže se nějak vypařit a najít něco co by se jí líbilo. Bohužel teď ani nevím co bych ji měla dát. Jsem asi úplně z jiné planety. Mohla bych vyzvídat, ale to by ji hned napadlo, že jsem zapomněla na její narozeniny. Nechci, aby byla na mě skrz to naštvaná. Podívám se na ni a ona se na mě a Nathaniela stále kouká. Pořád tu jen mlčky stojíme. Podívám se směrem ke škole a Becca udělá to samé. Začalo zvonit.

Rebecca

Ach jo. Oni fakt zapomněli. Jen mi to nechtějí přiznat. Sakra! Jsou to moji nejlepší kamarádi a oni zapomenou na moje narozeniny. Lisa se podívala na školu a já též. Jak jsme zjistili tak už začalo zvonit. Bože. To zase bude děsnej den. Rychle jsme šli do školy a každý ke svojí skříňce. Já mám skříňku na začátku, Lisa asi 5 skříněk ode mě a Nathaniel ten jí měl až na konci. Bylo to zvláštní. Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím proč ji má vlastně tak daleko. Otevřu skříňku na, který mám číselný kód. Má ho každá skříňka. Zuji si boty a dám je dovnitř a vezmu si papučky. Všichni tu musí chodit v papučích. Nikdy jsem se nezajímala o to proč, ale teď mi to přijde směšné. Stejně se najdou někteří jedinci co Školní řád porušují. Já to, ale naštěstí nejsem. Taky je fakt, že ve dnech kdy prší a nebo v zimě když sněží tak by tu byl nehorázný bordel a špína všude kolem a uklízečkám by se tohle jistě nelíbilo. Ani nechci myslet na to jak by nadávali.

Jdu s Lisou do třídy. Ještě štěstí, že tam není učitelka. To by byl asi průšvih. Jen si sedneme do lavice se otevřou dveře a v nich stojí menší hnědovlasá paní. Na sobě má bílou halenku a černou sukni. Na očích má brýle. V ruce nese hrnek kávy. Hodina matematiky nám právě začala. Paní učitelka Majerová právě došla do třídy. Celá třída se zvedla a to znamenalo jen to, že ji zdravíme. Pokaždé když nějaký učitel nebo kdokoliv z dospělých došel do třídy jsme se museli zvednout. Učitelka nám pokynula rukou, abychom se posadili a my rychle sedli na svá místa. Jen jeden kluk v první lavici spadl na zem. Jmenuje se Nolan. Bylo mi ho líto. Tohle mu ti dva blbci dělali pokaždé když si chtěl sednout. Mark a Taylor ho stále šikanovali. Nebylo to od nich hezké. Učitelka se podívala na toho kluka, který stále seděl na zemi. Tentokrát jim to, ale neprošlo. Už toho měla dost a tak si je vyvolala k tabuli. Měli počítat příklady a ani jeden neměli správný výsledek. Po chvíli jsem vzdala poslouchání učitelky, která na ně měla vyloženě vztek, že nic neumí.

Zamyslela jsem se nad tím proč se na mě vlastně oba tak dívali. Budu doufat, že na ty moje narozeniny vážně nezapomněli. Přemýšlela jsem nad tím asi celou hodinu jelikož jsem najednou uslyšela jen zvonění na přestávku? Asi ano. Podívám se na Lisu, ale ta jen kouká do svého batohu a něco v něm hledá. Pak z něj konečně vytáhne sešit s učebnicí. Jo vlastně. Teď bude hodina dějin. Takže rychle nachystat věci ať pan učitel zase neřve. Pokaždé když někdo nemá v hodině pana Müllera nachystané věci tak akorát křičí a nakonec celou hodinu zkouší.

Zbytek hodin byl nudný a já byla ráda, že mě v žádné hodině nezkoušeli a nechali mě být. Jdeme s Lisou ke skříňkám. Po celém dni ticha promluví.
„Promiň."
„Za co se omlouváš?"
„Za to jak jsem se dnes chovala."
„To je dobrý. Asi bych se zachovala stejně. A taky mi to promiň, ale s našima jsem řešila tu narozeninovou párty. Mamka s taťkou to chtějí organizovat. Já mám za úkol jen sepsat jména koho tam chci. Pomohla by jsi mi s tím?"
„Jasně, že ti s tím pomůžu. Jo, abych nezapomněla. Chtělo by to na tu oslavu nějaké superhezké šaty. Takže nakupování." řekla s úsměvem a šibalskými jiskřičkami v očích. Ta určitě něco vymýšlí.
„Dobře. Stejně jsme dnes měli jít nakupovat." jenom co to řeknu Lisa mi skočí kolem krku. Je to docela divné, protože takto nikdy nereaguje. Zajímalo by mě co se jí teď honí hlavou. Pak už jdeme a ona si potichu brouká nějakou melodii. Naštěstí jsme většinu hodin měli ve stejné učebně. Teda alespoň první 3 hodiny. Ani jsme během stěhování do jiných učeben nenarazily na Nathaniela.

Dorazily jsme do nákupního střediska. Všude bylo plno lidí a já se tu dnes necítila moc dobře. Vše na mě bylo moc hlasité. I hudba, která jindy hraje potichu. Co se to se mnou děje? Vešli jsme do jednoho butiku a tam jsem si začala prohlížet šaty. Lisa dělala to samé. Když jsme si vzali pár kousků tak jsme si je taky šli vyzkoušet. Pokaždé jsme vyšli ven z kabinky a podívaly se na sebe. Zkusily jsme asi patery šaty a já už si nevěděla rady. Žádné mi moc nepadly a vlastně oblečené se mi ani moc nelíbily.. Pak přišla prodavačka a donesla dvoje šaty. Jedny dala mě a druhé Lise. Poděkovaly jsme a zalezly zpět do kabinek. Oblékla jsem si šaty a podívala se do zrcadla. Vypadala jsem v těch šatech úžasně.
„Liso už jsi oblečená?"
„Ano. Jdeme ven na tři."
„Jedna."
„Dvě."
„Tři." řekla jsem a obě jsme vylezly z kabinky. Podívala jsem se na Lisu a vypadala výborně. Strašně jí to sluší. Koukala jsem se na její obličej a ona se na mě dívala s otevřenou pusou.
„No můj bože. Vypadáš úžasně Becco. Tak tyhle si musíš vzít." řekla mi.
„Děkuji. Ty v těch šatech též vypadáš úžasně. To bude teda super mejdan." Uchechtla jsem se a viděla, že i ona už se usmívá. Zase bude vše dobré. Musí. Nechci o Lisu přijít. Známe se už tak strašně dlouho. Ani nevím jak dlouho se známe, ale myslím, že naše mamky nás po městě vozily v kočárku a jelikož se naši rodiče občas sejdou na večeři atd. Řekla bych, že se známe hodně dlouho a ani o tom ani nevíme. Nikdy jsem se na tohle mamky neptala, ale vím, že jsme si spolu hrávali ještě než jsme spolu začali chodit do školky a pak na základní školu a tak dále.

Super. Tak šaty bychom měli. A co teď? Já bych řekla, že nějaké pěkné botičky a spodní prádlo. Rychle zaplatíme a jdeme do obchodu s obuví. Jako vždy jdu k botičkám na vysokém podpatku. Na moji oslavě musím vypadat skvěle. Zkusila jsem pár bot, ale ty mi nějak neseděli k šatům, které budu mít na sobě. A pak mi prodavač donesl krabici s botami, které mají poslední. Otevřel krabici a vytáhl z ní strašně krásné botičky. Takové jsem na nikom ve městě ještě neviděla. A vypadaly vážně úžasně a k mým šatům se přesně hodily.

Budu ráda za každý vote a koment.
Taky bych byla ráda kdybyste mi napsali co si o mém příběhu myslíte.

Děkuji.

Vaše Misenka_H