𝓩𝓻𝓸𝔃𝓮𝓷𝓪́ 𝓹𝓻𝓸 𝓐𝓵𝓯𝓾 ✓

48.kapitola /Královna čarodějů/ ✓

Vypravěč

Když byla všechna těla odklizena a spálena mohli konečně nastoupit do letadel. Hybridi, kteří se rozhodli zůstat se smečkami nastoupili také. Blondýnka se posadila vedle hybrida i když mladý vlkodlak chtěl, aby se posadila vedle něj, ale nedůvěřovala mu natolik, aby ho poslechla a sedla si k němu. Zvolila raději volbu hybrida, kterému důvěřovala.

---

Chtěl, aby se posadila vedle něj, ale ona se raději posadila vedle hybrida, který jí teď byl nejbližším člověkem. Nemohl s tím nic dělat. Věděl, že je to jeho družka, ale vůbec si na něj nepamatovala. Bylo mu to líto, ale byl rád, že je živá a zdravá. Vracela se s ním domů k jejích dětem. V duchu doufal, že až uvidí děti tak si vzpomene. Pokud si, ale nevzpomene bude jí muset dát čas, aby si vzpomněla. Nechtěl být bez ní když jí teď našel.

Venku se stmívalo a hybridka spala. Hybrid byl napnutý jako kdyby čekal nějakou zradu. Neznal tyhle vlkodlaky co znali jeho kamarádku a ještě k tomu to měla být alfova manželka, která s ním má čtyři děti. Když se hybrid probudil tak ještě všichni spali, ale venku už svítalo. Díval se kolem sebe jestli náhodou není někdo vzhůru. Asi po půl hodině se probudila hybridka a začala se protahovat. Letuška začala zrovna hlásit, že se letadlo chystá k přistání, aby se pasažéři připoutali. Jakmile skončilo hlášení se začali budit všichni vlkodlaci a připoutávat se.

Když už letadlo stálo na ranveji otevřely se dveře a u nich už byli připravené schůdky. Vlkodlaci vystupovali ven z letadla. Blondýnce se, ale moc nechtělo. Nevěděla co jí čeká a kam jí vlkodlak bude chtít odvést. Nakonec se, ale rozhodla vstát a jít ven z letadla také. Hybrid na ni čekal před letadlem i s vlkodlakem. Stálo tam i auto, které bylo připraveno k odjezdu. Blondýnka šla po schůdcích dolů hodně pomalým krokem i když věděla, že to umí rychleji. Když je sešla šla pomalu k autu. Vlkodlak se na ní usmíval a představoval si jak budou konečně spolu. „Vítejte zpět paní." řekl jí řidič auta. Blondýnka si hocha nepamatovala a vůbec nevěděla kdo to je, ale ze slušnosti odpověděla.
„Děkuji." a posadila se na zadní sedačku. Dveře jí držel otevřené vlkodlak. Hybrid se chtěl posadit vedle ní, ale vlkodlak mu naznačil, aby si sedl dopředu. Hybrid si tedy sedl na místo spolujezdce a vlkodlak si obešel celé auto, otevřel dveře a posadil se vedle hybridky.

Rebecca

Nasedla jsem do auta a chtěla říct ať se Ernest posadí vedle mě, ale viděla jsem jak mu ten vlkodlak naznačuje, aby si sedl vedle řidiče. Ernest ho poslechl a posadil se přede mně. Vlkodlak si obešel auto, otevřel dveře a posadil se vedle mě. Nebyla jsem moc nadšená z toho, že by měl vedle mě sedět, ale nic jsem s tím nemohla udělat. Podle všeho to měl být můj manžel a alfa smečky. Takový mladý muž a má už svojí vlastní smečku. Nevěděla jsem proč vlastně má svojí vlastní smečku. Většinou syn zdědí smečku když umře jeho otec a nebo se vůdce rozhodně předat vůdcovství dříve. Neměla jsem o tom žádné ponětí. Bylo mi to i vlastně jedno. Jen jsem chtěla zjistit jak to se mnou je a jestli mi náhodou tenhle vlkodlak nelže.

Auto zastavilo před krásným velkým domem. Dívala jsem se na dům a jeho okolí. Vedle toho krásného domu byl druhý taky velký a krásný, ale né tak jak ten před, kterým zastavilo auto ve kterém jsem ještě stále seděla. Vůbec se mi nechtělo ven z auta. Stále jsem obdivovala ten dům. Byl fakt nádherný a velký, ale vůbec jsem nevěděla kdo v tak velkém domě bydlí. Vlkodlak mi otevřel dveře a já se na něj podívala. „Už jsme tu. Půjdeš ven z auta a nebo tu budeš nadále jen sedět a koukat na dům?" zeptal se mě. Podívala jsem se na něj a raději vylezla z auta.
„Kdo tu bydlí?" zeptala jsem se ho, protože mě to docela zajímalo.
„Rebecco to je náš a našich čtyřčat dům. Kdo jinej by tu asi tak bydlel? Teda ještě Ella a Jane."
„Aha. A to je kdo?"
„Ella je ta vlčice co se s tebou bavila v Kanadě na letišti a Jane je naše hospodyně."
„Aha." To byla moje nejčastější odpověď.

Vstoupili jsme do domu. Vlkodlak mě vedl přes halu do obývacího pokoje. Hráli si tam čtyři děti. Také tam byli dvě starší dámy. Jedna mi byla nějaká povědomá. Zaujali mě, ale malé blondýnky co si hráli s kostičkami a stavěly nějaké komínky. Vypadaly přesně jako já. To nemůže být možné. Jak mi někdo může být tak podobný když je ani neznám nebo si je nepamatuji. Byli tam ještě dva hnědovlasý chlapečci co si posílali autíčka. Ti zase byli až moc podobní tomu vlkovi co mě sem dovedl. Podívala jsem se na Ernesta a ten jen na ty děti zíral s otevřenou pusou. Podívala jsem se na vlkodlaka. Ten se na mě jen usmál a pak řekl. „Tohle jsou naše děti. Pamatuješ si je?" Když to dořekl všechny čtyři se na mě podívali a začali se usmívat. Jedna z žen položila hrnek s kávou a šla ke mně.
„Dcerko tak moc jsi nám chyběla." řekla a objala mě. Nevěděla jsem co mám dělat. Stála jsem tam jak přikovaná a nic nedělala. Žena se po chvíli odtáhla a podívala se mi do očí. „Ty si mě nepamatuješ viď?"
„Promiňte, ale já vůbec nevím kdo jste. Sice mi říkáte dcerko, ale já si vás nepamatuji. Nepamatuji si nikoho z vás. Ani ty čtyři co se na mě pořád usmívají." Jen jsem to dořekla a všichni čtyři stáli u mě a tahali mě za nohy. Všechny mě chtěli asi přivítat, ale já vůbec neměla ponětí co mám dělat.
„Rebecco to je v pořádku." řekl vlkodlak. „Časem si jistě vzpomeneš."
„Vždyť já neznám ani jména nikoho z vás."
„Promiň. Já jsem Nathaniel. Tvůj druh a manžel. Tohle je tvoje matka Sára Jacksonová." řekl a ukázal na ženu, která mě ještě před chvílí objímala. „Tohle jsou naše čtyřčata. Elisabeth, Anabel, Jacob a Samuel." řekl a ukazoval mi, které je které dítě. „A tohle je moje matka Alice Wicková. Tvoje tchýně." Podívala jsem se na všechny a zase vůbec nevěděla co mám dělat a nebo říct. Sama jsem neznala své příjmení jen své jméno. Ernest se během našeho rozhovoru posadil na sedačku a nějaká žena mu donesla hrnek kávy.

Misenka_H