𝓩𝓻𝓸𝔃𝓮𝓷𝓪́ 𝓹𝓻𝓸 𝓐𝓵𝓯𝓾 ✓

69.kapitola ✓

Dorazila jsem domů a všude byli vlkodlaci v lidské podobě. Už jsem toho občas měla docela dost, protože jsme měli jen jednu hospodyni a spousty hostů. Sice jí pomáhala její sestra a taky Nathanielova matka, ale i tak toho na ně bylo moc a ještě do toho děti. Nechtěla jsem své malé drobečky nechávat stále někomu na hlídání, ale bohužel jsem byla tolik zaneprázdněná, že jsem i tak na ně neměla čas. Buď jsem trénovala a nebo cvičila mladé vlkodlaky, kteří ještě nic neuměli. Za svůj krátký život buď jako vlkodlaka bo hybrida jsem toho umělá víc jak někteří vlkodlaci zde. Bylo to zvláštní umět toho víc jak oni, alespoň jsem byla připravená na válku. Měla jsem strach, ale né o svůj život. Bála jsem se o svoje blízké. Nerada bych o někoho z blízkých přišla. Hlavně né o moje děti. To bych asi nepřežila. Miluji je z celého srdce. Válka se blížila strašně rychle. Musíme minimálně dva dny před válkou odejít na jiné místo kde by jsme je překvapili. Je nás hodně a spousta smeček ještě ani nedorazila. Doufám, že nás bude dost. Když jsem nemohla trénovat svojí magii šla jsem rovnou do pracovny kde jsem si z chladícího boxu vytáhla pytlík s krví. Vypila jsem ho a vzala další dva. Dala jsem je do tašky a šla najít Jonathana a Ernesta. Nemusela jsem hledat dlouho. Byli v tělocvičně a cvičili vlkodlaky. „Čau kluci." řekla jsem a šla blíž k nim. Ti se na mě jen usmívali. Za tu dobu jsem se s Jonathanem hodně sblížila i Ernest. Byli jsme tu zatím jen my tři hybridi jinak samí vlkodlaci i když v ostatních smečkách jsou také hybridi. „Něco jsem vám donesla." Ukázala jsem jím tašku a bylo vidět, že jím to udělalo radost.
„Jsi úžasná." řekli oba zároveň.
„Tak to moc děkuji. Myslela jsem na vás když jsem přijela a viděla všechny ty vlkodlaky okolo jsem dostala chuť na krev a tak jsem myslela, že toho jistě od rána máte plné zuby. Tady máte tu tašku. Něco vám chci ukázat, ale musím si pro to do auta. Tak mi nikam neuteče." řekla jsem a odešla. Šla jsem kolem pracovny a uslyšela hlasy. Byl to Nathaniel s otcem. Něco řešili a já zaslechla své jméno. Otevřela jsem dveře a když jsem uviděla jejích zaskočené výrazy věděla jsem, že to bude něco hodně důležitého. „Tak co se děje?" zeptala jsem se. Věděla jsem, že okolo toho budou mít spoustu keců. U Nathaniela to bylo úplně normální. Nikdy mi nic neřekl narovinu. Sice jsem si na to už zvykla, ale mohl by se to odnaučit. Chvíli se na sebe dívali a asi přemýšleli jak mi to mají říct. „Tak bude to?" řekla jsem se zvýšeným hlasem, protože už jsem toho měla fakt dost. Nathaniel se na mě podíval.
„Rebecco ani nevím kde mám začít. Je toho tolik co jsem se dozvěděl."
„Začni od začátku. Nesnáším když chodíš kolem horké kaše a to děláš vždycky."
„Tak když syn neví jak začít řeknu ti to já." řekl Stuart a na chvíli se odmlčel. „Podle naších zdrojů chtějí zaútočit už pozítří a jdou si pro tebe. Proto chtějí válku. Chtějí vládnout celému světu. Nejraději by nás vlkodlaky sprovodili ze světa. K tomu, ale potřebují tebe a proto ta válka. Je to jen záminka jak nás poštvat proti sobě. Myslí si, že se na tebe vykašleme jen proto, že jsi hybrid. Všichni alfové vědí, kde je bílá vlčice, ale taky i to, že už nejsi obyčejný vlkodlak, ale hybrid. Museli jsme to všem říct a všichni slíbili pomoc. Sehnali jsme i nějaké čaroděje a čarodějky. Všichni tu budou už zítra, ale nebudou mít čas na trénování. Byli bychom, ale rádi kdyby jsi kontaktovala svojí praprababičku. Zjistili jsme totiž, že stále žije."
„Jak jste to proboha zjistili?"
„Řekla nám to právě jedna čarodějka, která jí zná."
„Aha. I kdybych o ní věděla tak k čemu jí potřebujete?" zeptala jsem se a na odpověď čekala. Možná přemýšlel co by mi měl říct.
„Víš Rebecco ona není obyčejná čarodějka. Je to jejích královna."
„To si jako děláte srandu né? Nemyslíte si, že kdyby to byla jejích královna, že bych o tom snad něco měla vědět? Nikdy jsem nic takového neslyšela a ani ona mi nikdy nic takového neřekla. Teď mě, ale omluvte. Slyšela jsem dost a musím odejít." řekla jsem a odešla jsem pryč z pracovny. Vytáhla jsem.mobil z kapsy a napsala Ernestovi smsku. Musela jsem odjet pryč. Pryč za babičkou. Potřebovala jsem s ní totiž něco probrat a odložit to nebylo možné.

Dojela jsem před obchoďák. Seděla jsem v autě asi půl hodiny než jsem se odhodlala vylézt. Šla jsem rovnou do salónu. Babička už na mě čekala před salónem. „Čekala jsem tu na tebe." řekla jenom.
„Jak jsi? Jo já zapomněla. Jsi čarodějka."
„Pojď dovnitř." řekla a já jsem šla. Musela jsem. Potřebovala jsem vědět vše. Babička zavřela dveře od salónu a zamkla. Došli jsme až do její kanceláře nebo co to bylo. Bylo to tu totiž moc útulné. Babička mi ukázala na křesílko a já se posadila. „Vím proč jsi přišla. Už jsem to slyšela."
„Babi potřebuji vědět proč jsi mi neřekla, že jsi královna čarodějů a čarodějek?"
„Víš holčičko ono je to složité. Schovávala jsem se tak dlouho jelikož jsem neměla dědice trůnu. Ani dceru ani syna. Čekala jsem na den kdy jedna z mých dcer a nebo vnuček budou mít dítě, které zdědí můj dar. Dar magie. A zdědila jsi ho právě ty. Každý z rady chtěl, abych si našla čaroděje, ale já jsem se zamilovala do vlkodlaka. Stalo se. Žádná naše dcera neměla můj dar, ale mého manžela jste zdědili všichni. Jen ty jsi napůl vlkodlak a napůl čarodějka. I tvá dcera což se ještě nestalo, aby se v jednom století narodili dvě bílé vlčice. Jste něčím výjimečné a já stále nevím čím, ale ty jsi jediná, která se posadí na můj trůn a převezme vládu nad čaroději a čarodějkami. Ty jediná jsi toho hodna."
„Babi to jako mám být jejích královna? Myslíš to vážně nebo si ze mě děláš srandu?