𝓩𝓻𝓸𝔃𝓮𝓷𝓪́ 𝓹𝓻𝓸 𝓐𝓵𝓯𝓾 ✓

10.kapitola ✓

Rebecca

Vzbudila jsem se a podívala na hodiny. Ach jo. Teprve šest ráno. Řekla jsem si v duchu.
„Dnes je náš den. Všechno nejlepší Rebecco."
Děkuji.
„Ode dneška spolu můžeme mluvit. Konečně."
No já tím moc nadšená nejsem.
„A proč? Víš jak je to úžasné?"
Právě, že nevím a ani se mi to moc zjišťovat nechce. Raději bych žila zase ten starý život, který jsem měla ráda.
„Blázníš? Tohle je mnohem lepší. Počkej až se prvně proměníme. Uvidíš, že se ti to bude líbit."
Já nevím. Asi budu potřebovat čas ať to vstřebám. Promiň, ale chtěla bych se nachystat. Dnes musím být přeci šťastná a připravena na oslavu.
Naštěstí, už nepromluvila a já bych dala cokoliv za to, abych tohle nemusela prožívat. No nic. Přeci si tím, že jsem vlkodlak nebudu ničit den. Vstala jsem z postele a přešla ke skříni. Vytáhla jsem si ze šuplíku spodní prádlo a z šatníku šaty s botičkama co jsem si ve čtvrtek koupila když jsme byli s Lisou v nákupáku. Vzala jsem si ještě ručník a šla z pokoje na chodbu a přes ní do koupelny. Ne každý má svoji vlastní. Rodiče ji, ale mají. Dala jsem si teplou sprchu, osušila, oblékla, nalíčila, učesala a vyčistila si zuby. Chvíli jsem přemýšlela co si udělám s vlasy a tak jsem si udělala drdol. Nechtělo se mi s tím moc piplat. Vyšla jsem a šla rovnou po schodech dolů do kuchyně. Samozřejmě už tam byli i rodiče.
„Ahoj." pozdravila jsem je.
„Ahoj dcerko. Vše nejlepší k tvým dnešním dvacátým narozeninám." řekli jako kdyby si to nacvičovali. Bože jak já tohle nečekala. Teda jako každý rok, ale tenhle to bylo jiné. Více se usmívali a v očích měli zvláštní jiskřičky. Tohle se jim vůbec nepodobá.
„Na. Tady máš dárek ode mě." řekla mi mamka a podala mi větší krabici zabalenou v balícím papíru, obvázané stuhou a na jejím konci byla mašle. Pomalu jsem ten dárek rozbalila. Uvnitř krabice bylo zvířátko. Malý vlček? Nechápala jsem.
„Mami... ehmmm... děkuji. Je nádherný."
„Copak zlatíčko? Tobě se nelíbí? Je to sice vlčí mládě a taky víme, že jsi vždy chtěla pejska, ale tohle je tak trochu pejsek." řekla mi a měla ten nejkrásnější úsměv.
„Mami, ale to je už hodně dávno. Vy jste mi to přeci nikdy nedovolili a teď mi dáš tohle? Né, že by to nebyl skvělý dárek, ale není náhodou zakázané chovat doma takové zvířata?" zeptala jsem se jí a v očích jsem měla něco co neumím popsat. Zmatek? Nepochopení? Já vlastně ani nevím.
„Neboj se. Vše je legální. Máme od něj všechny papíry a taky povolení. Je to chudáček bez rodiny. Jeho rodiče zabili pytláci. Pokud ho, ale i nadále nechceš podle toho jak to vypadá tak ho vrátíme do útulku a nebo dáme do zoo." řekla mamka a úsměv ji zmizel.
„Co blázníš?"
Ty mi dej pokoj. Nemám náladu ještě řešit tebe když mi mamka jako dárek dá vlčí mládě.
„Ty to vážně nechápeš? Dle mého ti tím chtějí naznačit co z tebe ode dneška je. Jen asi nevědí jak by ti to měli říct."
Cože? Tak to bych neřekla. Moji rodiče když něco mají na srdci tak to mají i na jazyku a tak to řeknou. Ať se mi to líbí nebo ne.
„Becco? Děje se něco?" zeptal se mě táta.
„Ne. Mělo by?"
„Takhle s tátou nemluv!" okřikla mě mamka.
„Promiň tati." A chystala jsem se odejít, ale otec mě chytil za ruku. Zastavila jsem, protože jsem to nečekala a musela se chytit židle jinak bych asi spadla na zem. To by moc příjemné nebylo a kord když už jsem měla na sobě dnešní outfit.
„A co dárek ode mně? Neotevřeš si?" zeptal se mě a podal mi malou krabičku. Vzala jsem ji od něj a políbila ho na tvář. Tak jak to dělají všechny děti. Teda já už dítě nejsem, ale znáte to. Krabičku jsem otevřela a v ní byl zlatý prsten. Byl zvláštní. Byl na něm vlk? To jako vážně? Už si ze mě fakt dělají srandu. Jestli ještě dneska dostanu něco s vlkem tak se asi zblázním. Pomyslela jsem si.
„Děkuji tati. Je nádherný."
„Nemáš za co drahoušku."
„Mohla bych mít otázku?"
„Klidně se ptej." Odpověděl mi.
„Mohu vědět proč mi mamka dala vlčí mládě a ty prsten s vlkem?"
„Rebecco jsi už velká holka a dnes je ten den kdy už ti s maminkou nebudeme muset lhát....." řekl a odmlčel se, ale v tom najednou zazvonil zvonek u dveří a mamka šla otevřít. „Dopovíme si to jindy ano? Až budeme sami. Teď tu máš kamarády. Ještě jednou vše nejlepší." A odešel. Sakra co se tu děje? Proč tu vždy musí všichni někam rychle odejít? Mám přeci narozeniny a tak mám právo na pravdu o které už stejně dávno vím.
„A co chceš od nich slyšet?"
„Ahoj Rebecco." Uslyšela jsem za sebou. Otočila jsem se a podívala se kdo to za mnou stojí.
„Ahoj Liso." řekla jsem a objala ji.
„Všechno nejlepší." řekla a podala mi krabičku. Už zase? To snad ne. Pomyslela jsem si. Byla ve tvaru vlka.
„Moc děkuji."
„Otevři to. Doufám, že se ti bude líbit. Vím jak moc máš ráda Twilight ságu a Jacoba." řekla a vykouzlila ten nejkrásnější úsměv. Otevřela jsem krabičku a tam byl jak jinak než vlk, který vypadal, že vyje na měsíc na stříbrném řetízku.
Já se snad zblázním! Je tohle normální?
„Je a nestěžuj si pořád. Buď ráda, že si pamatuje, že se ti ten film tak strašně líbil i o tom Jacobovi."
Myslíš? Myslíš, že o nás neví? Třeba mi to dala ze stejného důvodu jako rodiče.
„Nesmysl. Je přeci o rok mladší jak ty. O našem světě vědět nemůže. A já z ní vlka necítím."
Dobře.
„Moc ti děkuji." řekla jsem a objala ji znovu. „Děkuji, že si zrovna tohle pamatuješ." Když už jsem ji přestala objímat tak jsem ji ukázala na židli u stolu, aby se posadila. „Co si dáš?" zeptala jsem se jí a přesně jsem věděla co to bude.
„Dám si kávu. Děkuji."
„Jo a ještě něco. Co tu vlastně děláš tak brzo ráno? Vždyť je teprve půl osmé." zeptala jsem se jí a chystala v kávovaru její oblíbenou kávu. Vždy když řekla, že chce kávu já věděla, že to nebude nic jiného než Latté.
„Jak bych to řekla. Jednoduše jak jinak, že?"
„To bych byla ráda." odpověděla jsem a šibalsky jsem se na ni usmála.
„Nemohla jsem to doma vydržet. Vím, že oslava začíná později, ale doufala jsem tak trochu, že ještě budeš v pyžamu a ty už jsi úplně nachystaná. A sakra sluší ti to. prodavačka vybrala sakra dobře." řekla mi a já jsem na ni koukala s otevřenou pusou. Cože? Pomyslela jsem si.