𝓩𝓻𝓸𝔃𝓮𝓷𝓪́ 𝓹𝓻𝓸 𝓐𝓵𝓯𝓾 ✓

63.kapitola ✓

Čekala jsem až Ernest zaútočí, ale on asi čekal na to samé. Rukou jsem mu ukázala ať začne a on zaútočil. Jenže já se jeho útoku s elegancí vyhnula. Teď jsem na něj zaútočila já. Začal pravý boj. Útočila jsem a on moje útoky odrážel a tak to šlo stále dokola. Byla jsem jako utržená ze řetězu. Nenechala jsem ho zaútočit. Bojovali bychom snad celý zbytek odpoledne, ale chtěla jsem, aby se něco naučila i Ella. „Erni pro dnešek by to stačilo. Děkuji za souboj. Byl jsi dobrý protivník a to jsi vždy."
„I já tobě děkuji. Rád jsem si zase zabojoval."
„Budeš mít možnost. Teď budeš muset naučit ještě něco Ellu." Ella se na mě podívala a nevěděla asi co říct, protože měla ve tváři úplně stejný výraz.
„Rebecco já si nemyslím, že je to dobrý nápad. Vždyť teď jste dobojovali a Ernest je určitě unavený."
„Milá Ello. Víš my hybridi se tak rychle neunavíme jak vy vlkodlaci. Jsme na půl upíři a napůl vlkodlaci. Máme lepší sluch, větší sílu. Vy jíte jen lidské jídlo, ale my pro větší sílu pijeme krev." vysvětlila jsem jí.
„Aha takže vy se tak rychle neunavíte?"
„Ne. Stačí se jen napít lidské krve a máme obrovskou sílu. Měla bych vám, ale něco o sobě říct. Oba jak jistě víte já mám bílou srst když se proměním."
“Jo to jsem slyšela od Juliana když se o tom bavil s jedním ze svých lidí." řekla Ella.
„Já tě viděl. Nechápal jsem jak je to možné. Bílého vlkodlaka ani hybrida jsem ještě neviděl."
„No a já bych vám konečně měla říct proč to tak je. Můj prapradědeček si vzal mojí praprababičku a ta je čarodějka. Já jako jediná z rodiny jsem získala tenhle dar." dořekla jsem a oba se na mě dívali s otevřenou pusou. Chvíli bylo ticho. Nechtělo se mi už stát a tak jsem se posadila na podlahu. Ella se na mě dívala co to dělám a po chvíli se taky posadila a konečně zavřela tu otevřenou pusu. I Ernest jí zavřel a posadil se.
„Já nevím co na to mám říct Becco. Tohle jsem nevěděla. A jak víš o svojí praprababičce?"
„Pamatuješ jak jsme byli s Lisou vybírat ty svatební šaty?"
„Ano. To si pamatuji."
„A jak jsem se v tom salónu zdržela?"
„Ano?" řekla a Ernesto se na nás díval a poslouchal náš rozhovor.
„Tak ta stará paní je moje praprababička." Ella se na mě zase dívala tím svým výrazem "to není možné".
„To není možné. Vždyť by jí bylo bůh ví kolik. A jak ty to víš?"
„Řekla mi to. Proto jsem v tom salónu taky zůstala a proto se taky moje první dcera jmenuje Elisabeth. Má jméno po ní."
„Aha. Tak to je teda hustý ti musím říct. Tohle by mě ani ve snu nenapadlo." řekla a podívala se na Ernesta, který se zatajeným dechem na nás koukal. Více se, ale díval na mě, protože to asi moc nechápal.
„Erni moje praprababička je čarodějka a žije už dost dlouho jen nechce, aby o ní rodina věděla. Všichni si totiž myslí, že umřela a nikdo o ní neví, že je čarodějka. Věděl to jen prapradědeček. Nikdo jiný až teda na mě."
„Dík za vysvětlení. Takže ty jsi tedy taky čarodějka?"
„Ano to jsem.“ řekla jsem a ukázala jím jedno kouzlo. Dívali se na to s úžasem. Vytvořila jsem po zdech květinovou ozdobu.
„To je úžasné. A umíš toho víc?" vyzvídala Ella.
„Ano, umím. Umím toho strašně moc. Taky proto jsem často nebyla doma a Nathaniel mi s tím hodně pomáhal. Byl u každého mého kouzla a díval se úplně stejně tak jako dnes vy, ale o jedno bych vás požádala."
„A o co?" zeptali se oba zároveň.
„Aby jste o tomhle mlčeli. Nesmí se to nikdo, ale vůbec nikdo dozvědět. Ani Nathanielovi nic neříkejte. Nechci, aby věděl, že to někdo ví. Sám si to nepřeje i když spousta ví, že jsem bílá, ale nikdo neví co mám za schopnosti. Jen vy dva a Nathaniel. Ještě to tenkrát nevěděl Julian ani Marcus. Špatně by to dopadlo a pomalu si začínám na vše vzpomínat. Na to co provedli. Oba. Hlavně na to co mi udělal Marcus když mě kousnul a udělal ze mě hybridku. Musela jsem zabít jednu nevinnou dívku. Slíbila jsem, že jí pomstím, ale udělal to někdo jiný za mě."
„Já ti to za sebe slíbit můžu. Ode mne se nikdo nic nedozví." řekla Ella.
„Ode mně taky ne. Nikdy bych tě neohrozil. U mě je tvé tajemství v bezpečí."
„Moc vám děkuji. Pro dnešek by to asi stačilo. Ell omlouvám se, ale trénovat můžeme zítra. Dnes bych si šla už odpočinout a mám docela hlad. Vy ne?"
„Jasně jdeme. Padám už hlady." řekla Ell a vstala. S Erným jsme udělali to samé a šli pryč z tělocvičny. Když jsme procházeli kolem pracovny bylo v ní ticho jak na hřbitově. Takže schůze už musela skončit. Zajímalo by mě co tam vše řešili.

Došli jsme do jídelny a už tam byli všichni a jedli. Jen my tři tam chyběli. Posadila jsem se na své místo a čekala až mi Jane donese talíř s jídlem. Dnes byla bramborová kaše a steak. „Děkuji Jane." řekla jsem a začala jíst. Snědla jsem první sousto a Nathaniel se začal vyptávat.
„Kde jste byli?"
„V tělocvičně. Byli jsme trénovat."
„A Ella?"
„Byla s námi. Zatím se jen dívala. Zítra, ale bude cvičit s námi."
„Dobře. Přeji vám dobrou chuť."
„Tobě taky." odpověděla jsem a pokračovala v jídle. Po večeři jsem šla s dětma do obýváku. Dívali jsme se spolu na pohádku a samozřejmě, že prcci usnuli krom Elisabeth. Ta seděla vedle mě a tiskla se na mě. Bylo to úžasné. To malé stvoření jak mě objímá. Byla jsem ráda za to, že mám tak úžasnou rodinu a přátele. Trvalo docela dlouho než malá usnula. Ležela mi na nohách a sladce spala. Pomalu jsem jí ze sebe sundala a vstala jsem. Vzala jsem jí do náruče a odnesla do pokojíku a dala do postýlky. Takhle jsem to udělala i s ostatními. Pak jsem sama šla do ložnice a, abych nevzbudila Nathaniela jsem šla po špičkách do koupelny. Rychle jsem se osprchovala, převlékla a lehla si do postele a šla spát.

Tak a máme tu další kapitolu. Vím, že jsem slíbila, že bude kapitola každý den, ale bohužel na to fakt není čas a občas ani nálada a to nemluvím o inspiraci, která se strácí každým dnem víc a víc.
Bohužel, ale dopsat se to musí.

Děkuji, že ještě vůbec někdo čte můj příběh.

Vaše
Misenka_H