𝓩𝓻𝓸𝔃𝓮𝓷𝓪́ 𝓹𝓻𝓸 𝓐𝓵𝓯𝓾 ✓

52.kapitola ✓

Vypravěč

Blondýnka dojedla a chtěla odejít od stolu, ale zadržel jí hnědovlásek. Nechtěl, aby odešla z jeho blízkosti i když ona v jeho moc ráda nebyla. Hybrid se jen díval. Nevěděl co má dělat. Věděl, že je to její manžel a s tím fakt nemohl dělat nic. Jenže ona si na něj ani trochu nepamatovala a tak hybrid usoudil, že na takovéto chování nemá vlkodlak žádný nárok. Postavil se a šel k blondýnce. Stoupnul si za ní a chytl jí za ramena. Dělal jí psychickou podporu. „Co potřebuješ?" zeptala se vlkodlaka blondýnka. Vlkodlak se díval na ní a na hybrida co stál za ní.
„Nepotřebuji nic moc. Jen, že jsem pro vás sehnal krev, kterou potřebujete ke krmení a chtěl jsem se tě zeptat jestli jsi zjistila něco o tom deníku co jsi měla v nočním stolku."
„Za krev ti moc děkuji i za Ernesta. A k tomu deníku. Ano něco jsem zjistila. Elisabeth Pettignová byla moje praprababička, ale kde jsem k deníku přišla nevím. Kdybych si vzpomněla na to kde jsem ho vzala tak ti dám vědět."
„Dobře. Jo a nevzpomněla sis na něco ohledně nás?" zeptal se vlkodlak blondýnky. Blondýnka chvilku váhala jestli mu to má říct. Podívala se na hybrida a ten pochopil, že může odejít, že se o sebe postará sama.

---

Vlkodlak vedl blondýnku do pracovny kde budou mít větší soukromí. Otevřel dveře a nechal blondýnku vejít do pracovny jako první. Blondýnka se posadila za pracovní stůl. Vlkodlakovi to ani v nejmenším nevadilo a tak se posadil před něj. „Tak co víš?" zeptal se blondýnky. Ona nevěděla jak má začít, protože si nebyla jistá jestli to on pochopí.
„Hledala jsem Sáru. Nějak jsi mi zapomněl říct kde jí najdu když jsem tu byla ohledně toho deníku. No našla jsem jí u holek v pokoji. Hráli si tam s kostkami. Během toho co ona s někým volala mě objala jedna z dívek. Myslím, že to byla Elisabeth. Pak na mě natáhla ručičky a já jí tedy vzala do náruče i když nevím co mě to vůbec napadlo když si na ní vůbec nepamatuji. No dala jsem jí pusu a najednou jako kdybych byla někde jinde. Seděla jsem na zahradě. Ty jsi seděl vedle mě a děti si hráli."
„Ano ten den si moc dobře pamatuji. To byl den kdy tě ten upír co z tebe udělal hybrida unesl."
„Jasně. Byla to vidina minulosti. Jenže to není vše. Když jsem pak položila malou na zem šla jsem k druhé a též jí dala pusu a stalo se to znovu, ale pro změnu jsem viděla porod čtyřčat. Jako kdybych si ho prožila znovu. Nebylo to nic příjemného."
„No alespoň na něco sis vzpomněla. Možná se ti vzpomínky vrátí když se nás budeš dotýkat. Chtěl bych tedy něco zkusit pokud by jsi souhlasila."
„A co by jsi chtěl zkusit?" zeptala se ho blondýnka.
„No třeba by jsi mohla políbit i mě. Když se tohle stalo u holčiček mohlo by to v tobě vyvolat i něco většího. Silnější vzpomínku na mě a naše děti."

---

Blondýnka odešla z pracovny a než odcházela slíbila, že popřemýšlí o návrhu, který jí vlkodlak dal. Šla rovnou do ložnice. Když už v ní byla, zavřela za sebou dveře, převlékla se a lehla do postele. Byla strašně unavená a to dnes ještě neměla ani krev. Během chvilky usnula.

***

Byla v nějaké místnosti. Seděla u pracovního stolu. Najednou někdo otevřel dveře a v nich stála stará paní. Nevěděla kdo to je. Nebo si jí spíše nepamatovala. Posadila se za stůl na židli a dívala se na blondýnku. Dívka nevěděla co od ní ta stará paní chce. Prohlížela si jí. V tom jí ta paní vyrušila. „Děvenko. Vím, že si mě nepamatuješ. Vím vše co se ti stalo. A je mi to moc líto. Kdybych byla dost silná pomohla bych ti, ale nemám na to dost sil."
„A kdo jste?" zeptala se blondýnka.
„Jsem tvá praprababička Elisabeth. Určitě chceš vědět víc."
„To víte, že bych se chtěla dozvědět víc."
„Najdeš mě v nákupním centru ve svatebním salónu. Hned jak se ráno vzbudíš mě přijď navštívit a buď sama. Nikomu o tom neříkej. Ani své matce, manželovi nebo tomu hybridovi co je skoro pořád s tebou."
„Dobře." řekla jen a stará paní zmizela.

***

Probudila se a dívala se kolem sebe. Byla všude tma. Rozsvítila lampičku na nočním stolku a ujistila se jestli to nebyl náhodou jen sen. Byla v posteli do které si večer lehla takže to musel být sen, ale něco jí říkalo, že musí zjistit jestli to byl doopravdy jen sen a nebo jí navštívila její praprababička. Věděla ale, že o tom nesmí nikomu říct. Nathaniel jí, ale nenechá odejít samotnou. Jistě bude chtít, aby s ní někdo šel. No nic. Nějak to vyřeší. Bude muset. Ještě než zhasla podívala se na hodiny. Byli tři ráno. Moc dlouho nespala. Bude se muset prospat, protože jí čeká náročný den.

Rebecca

Probudila jsem se a na hodinách bylo osm hodin. Vzpomněla jsem si na sen o Elisabeth a šla rovnou do koupelny. Vysprchovaná jen v ručníku jsem vyšla ven a v pokoji na posteli seděl vlkodlak. Zrovna toho jsem chtěla jít hledat jak bych se oblékla a namalovala. Zamilovaně se na mě díval. Normálně by mi to bylo nepříjemné, ale dnes mi to nějak nevadilo. Usmála jsem se na něj a rychle zmizela v šatně. Chvíli jsem hledala něco co bych si mohla obléknout, ale nic z toho se mi nelíbilo, ale i tak jsem si něco obléct musela. Vzala jsem si rifle a košili. Venku už totiž bývalo občas chladněji jelikož začínal pomalu podzim. Vyšla jsem z šatny a šla zpět do koupelny. Stále tam seděl a čekal na mě. Namalovaná a zvědavá jsem vylezla ven a opřela se o futra. „Ahoj. Nevím o tom, že bych byla nějaký obraz, aby jsi na mě tak zíral."
„Promiň, ale když ty jsi stále tak nádherná tak prostě tomu nejde odolat. Pozorovat jak tu pobíháš jen tak v ručníku."
„Kdy jsi přišel, že jsem neslyšela dveře ani klepání?"
„Když jsi se sprchovala. Klepal jsem, ale když jsem slyšel vodu tak jsem vešel dovnitř, že na tebe počkám tu a né za dveřmi."
„Mělo by mi to vadit, ale dnes to přehlídnu. Stejně jsem za tebou chtěla jít."
„Copak jsi potřebovala?"
„No to se dozvíš, ale mě by spíše zajímalo proč jsi došel ty?"
„Fajn tak když mi nechceš zatím říct nic tak jak chceš. Začnu já. Donesl jsem ti krev a chtěla jsi přece na nákupy tak jsem ti jen došel říct, že s tebou pojede Seth a Ella. Kup si vše co potřebuješ. Vše platím já."
„Děkuji za donášku krve. A teď už ti nemám co říct. Protože jsem právě chtěla jestli bych mohla právě na ty nákupy, ale předběhl jsi mě tak už po tobě nic jiného chtít prozatím nebudu."
„Prvně se, ale najíš a pak můžete vyrazit. Ještě bych byl rád kdyby jsi se, alespoň ukázala v kuchyni. Jsou tam děti a naše matky. Alespoň ze slušnosti."
„Neboj. Přijdu."
„Tak fajn. Já se jdu tedy nasnídat. Jakmile se najíš tak přijď." řekl a odešel. Tak teď si mám hrát na slušňačku? Ježíši. Tohle přeci nejsem já.