Mí noví bratři Pobertové

70. Pokec v knihovně

Pohled Wendy

Nastal nový den, kdy jsme my, jakožto sedmý ročník, měli zasloužené volno. Společně s Lily jsme seděly ve spolčence a čekaly na kluky, které měl Remus vykopat z postele, ovšem to by nebyli kluci, kdyby jim to netrvalo, tak jsem si čas zkracovala sledováním svých spolužáků s kocovinou. Byla by to sranda, kdybych na tom nebyla stejně jako oni. V životě mi nebylo tak špatně.

„Nazdar dámy!" vřítil se do místnosti James a vrhnul se na Lily.

„Neřvi tak!" sykla jsem na něj jedovatě a chytila se za spánky. Měla jsem pocit, že mi pukne hlava.

„Ale, ale, tady má někdo kocovinku." Zakrákal ještě hlasitěji než předtím. To jsem již nevydržela, vyskočila na nohy a namířila na něj hůlku.

„Dobré ráno." Ozval se další hlas, od schodů do chlapeckých ložnic.

„Náměsíčníku! Byl bys tak laskav a zachránil mě?" zazubil se na Rema. Neviděla jsem, jak reagoval, protože jsem stále přemýšlela nad vhodnou kletbou. Removy kroky, které tlumil koberec, se zastavily až vedle mě. Mou nataženou ruku stáhl dolů a do druhé mi vložil lahvičku se sytě modrým lektvarem.

„Děkuji." Věnovala jsem mu vděčný úsměv a kopla do sebe onen lektvar. Remus pouze pokýval hlavou a otočil se na Jamese.

„Tichošlápek by tu měl být za chvíli. Už opustil koupelnu." Oznámil Jamesovi a usadil se na pohovku. Všem nám bylo jasné, že to chvilka opravdu nebude.

Hodnou chvíli jsme ještě čekali, ale když nikdo, krom Petera, nepřišel, vydali jsme se na pozdní snídani sami. O asi půl hodiny později si to do Velké síně nakráčel a rozdával okouzlující úsměvy na všechny strany, ovšem když došel k nám, tak se na jeho obličeji usadil nafučený výraz.

„Proč jste nepočkali?!" obořil se na nás.

„Taky ti přejeme dobré ráno." Zazubila jsem se na něj a vložila si do úst další jahodu. Sirius si uraženě založil ruce na hrudi a usadil se na volné místo vedle mě. Nikdo si ho nevšímal a každý se věnoval svému, vyjímaje Jamese, který měl co dělat, aby se nerozesmál na celé kolo. Upřímně, taky jsem měla co dělat. Sirius vypadal s těmi nafouknutými tvářemi jako křeček.

„Nechte toho!" rozhodil Sirius rukama, když si všimnul, jak se snažíme nesmát.

„A čeho?" Nedráždi lva bosou nohou. To vždycky říkala babička, ale když ona to je taková sranda.

„Přesně tak. Čeho máme nechat, Tichoši?" zakřenil se na něj i James. To už Sirius nevydržel a praštil rukama do stolu.

„Dej si raději jahodu, hm?" natáhla jsem k němu ruku s jahodou. Tichošlápek nám všem věnoval totálně naštvaný pohled, vstal od stolu a uraženě odešel. „Jo!" vyjíkla jsem radostí a společně s Jamesem jsme si plácli.

„To se dělá?!" obořila se na nás tentokrát Lily. Věnovala jsem jí nechápavý pohled a čekala na vysvětlení. „Takhle si střílet z kamaráda. Chováte se jako malé děti!" mračila se na nás, ale bylo na ní poznat, jak jí cukají koutky.

„Milá Lily, děláš jako bys nás neznala." Zakřenil se na ni James a naschvál si projel rukou vlasy. Již moc dobře věděl, jak to nesnáší. Lily se na něj zamračila, ale déle to nevydržela a taktéž se začala smát.

***

Po tom, co se Sirius odurazil jsme všichni společně strávili zbytek dne venku na školních pozemcích. Buďto jsme se jen tak váleli na trávě pod stromy, nebo létali na košťatech a společně se smáli vyděšenému jekotu Lily, když jí James ukecal, aby se s ním proletěla. Nakonec jsme skončili u Hagrida na hrnku čaje a sušenkách, které se nedaly pokousat, ale jako vždy jsme mu je pochválili. Když se začalo smrákat a nastal čas na večeři, společně jsme se vydali na hrad.

Po večeři jsme se vydali na kolej, kde jsem se od ostatních odtrhla, v ložnici jsem si vzala mou oblíbenou knihu a vydala se s ní do knihovny, kde jsem doufala, že bych v těchto hodinách mohla najít chvilku klidu. Bylo tam jen pár studentů z nižších ročníků, jenž si dodělávali nějaké věci. Potichu jsem se kolem všech protáhla a zamířila jsem do sekce fikcí, kde obvykle nikdo nebývá a nyní to nebylo výjimkou. Usadila jsem se do volného křesla a pustila jsem se do čtení.

Neměla jsem ponětí, jak dlouho jsem tam takhle seděla a odpočívala. Z mého rozjímání mě vyrušil až menší šramot a pohyb kousek ode mě. Vyděšeně jsem vzhlédla od knihy a bála se, že to bude Filch. Naštěstí to byla jen celkem malá holka s dlouhými tmavými vlasy.

„Promiň, nechtěla jsem tě vyděsit." Omluvila se mi pohotově.

„To je v pořádku, jen jsem se lekla, že jde Filch." Uklidnila jsem ji a založila si knihu útržkem pergamenu.

„Už jsem se bála, že ohneš rožek." Pohodila hlavou k mé knížce. Pobaveně jsem se na ní zašklebila. Byla moc příjemná.

„Neboj se, takový barbar zas nejsem." Ujistila jsem ji. „Přisedneš si?" otázala jsem se a kývla ke křeslu vedle. Tmavovláska se děkovně usmála a posadila se. „Co tu děláš tak pozdě?" zajímala jsem se.

„Hledala jsem něco zajímavého na čtení, ale zatím mě nic nezaujalo." Odpověděla mi a zklamaně svěsila ramena.

„No jo, bradavická knihovna zjevně neobsahuje všechny knihy světa." Pokrčila jsem rameny a ona se uchechtla.

„Co to vlastně čteš ty?" otázala se a poukázala na lehce ošoupanou vazbu mé knihy.

„Obraz Doriana Graye. Je to má oblíbená kniha." Odpověděla jsem jí. „Na Famfrpál v průběhu věků stejně nemá." Svým dodatkem jsem ji rozesmála. Na očích jí bylo poznat, že jí má kniha velmi zajímá, tak jsem se dala do vyprávění o jejím obsahu a Oscaru Wildeovi, dávala jsem si však bedlivý pozor, abych jí neprozradila samotný příběh. Na konci vypadala zcela okouzleně.

„Páni, tak tu bych si moc ráda přečetla." Vydechla s jiskřičkami v očích. „Nevíš, kde bych ji našla?" otázala se a chtěla se zvednout.

„Je mi to líto, ale tady ji nenajdeš. Madam Pinceové se zjevně tvorba Oscara Wildea nelíbí." Odpověděla jsem jí a mé společnici poklesl úsměv. „Ale mohla bych ti půjčit svůj výtisk." Věnovala jsem jí milý úsměv. Její roztomilý obličej se opět rozzářil radostí.

„Ale vždyť ho máš rozečtený, ne?" otázala se, když jsem k ní natahovala ruku s knihou, z níž jsem ještě před okamžikem vytáhla útržek pergamenu.

„V pořádku, četla jsem ji nejméně už pětkrát." Pohodila jsem nad tím rukou a ona si ode mě knihu s úsměvem převzala. „Věřím, že se ti bude líbit, pak mi budeš muset povědět, jak se ti líbila." Mrkla jsem na ni.

„Když jsi jí četla už tolikrát, tak musí být dobrá." Ušklíbla se na mě. Tak přeci jen, nebude zas až takový svatoušek. Pomyslela jsem si. „A mám ji vrátit, eh?" otázala se,

„Wendy." Zazubila jsem se. „Jsem si jistá, že mě minimálně ve Velké síni poznáš." Srovnala jsem si vlasy, které mi padaly do obličeje.

„Snad ano." Zasmála se nervózně. „Děkuji moc, ráda jsem tě poznala, Wendy."

„Já tebe taky, ehm?" chtěla jsem jí říct jménem, ale stále jsem ho neznala.

„Melanie." Odpověděla mi, naposledy na mě mávla a ztratila se mezi regály. Opět jsem se usadila do křesla, a ještě chvíli si užívala klidu, který mi mohla knihovna dopřát. Melanie vypadala velmi mile a jako fajn holka, škoda, že jsem se s ní seznámila až v posledním ročníku, myslím, že by se klukům líbila. Ještě chvíli jsem se topila ve vlastních myšlenkách, než jsem se zvedla, zhasla lampu vydala se na kolej.

Slavnostně slibuji, že jsem připravena ke každé špatnosti.

Ahoj mí milí čtenáři,
chtěla bych se hrozně moc omluvit, že jsem dlouhou dobu nic nevydala, ale to víte, kreativní blok je celkem na nic. Ale teď jsem tu s další kapitolou a za to byste měli poděkovat úžasné AnnieDunphy, která mě násilně donutila se k tomu vrátit.😁

Také bych se chtěla omluvit, že kapitoly nejspíš nebudou vycházet pravidelně, ale chtěla bych tuto povídku už konečně dopsat.

Neplecha ukončena.