Mí noví bratři Pobertové

36. Návštěva Voldemorta

Pohled Wendy
Seděla jsem na parapetu okna v mém pokoji a pozorovala jsem les co byl za naším domem. Vítr si pohrával s trávou a s vršky korun stromů. Slunce výmečně svítilo a krásně hřálo.

Sešla jsem schodiště dolů a rozhlížela jsem se po někom přítomném. Nikdo dole nebyl. Oba mí bratři asi spali. Jsou hrozní, oni si klidně chrápou do dvanácti hodin a o mně tvrdí že spím dlouho.

Na lísteček jsem rychle načmárala mudlovskou tužkou vzkaz že se jdu projít tak ať na mně nečekají. Obula jsem si černé dámské polobotky a vzala jsem si svou hnědou koženou bundu. Vzala jsem si klíče a hůlku. Vím nesmím kouzlit mimo školu, stejně jako se nesmím přemisťovat a stejně se přemisťuju.

Vyšla jsme z domovních dveří a vydala jsem se do ulic vesnice ve které žili převážně kouzelníci, smíšené rodiny a motáci. Motáků je mi opravdu líto, krom Filtche ten se nepočítá. Rodiče kouzelníci a oni čarovat neumí.

Byla jsem již minimálně 90 metrů od brány která vedla do městečka když se předemnou objevil sám pán zla Voldemort. ,,Á Wendy Whitová, tebe zrovna hledáme." Řekl a zašklebil se. ,,Půjdeš s námi dobrovolně nebo ne?" Zeptal se mně. A všichni jeho přívrženci, kteří zde byli přítomni se zasmáli. Jeden z nich byl i otec peroxida a byli tam i rodiče Siriuse.

,,Půjdu dobrovolně." Řekla jsem po chvíli rozhodování. ,,Ouhohou." Zasmáli se smrtijedi. ,,Zvolila sis dobře holčičko." ,,Já vím." Řekla jsem arogantně. ,,Za ten arogantní tón si zasloužíš trest." Řekla naštvaně Waldburga Blacková a zdvihla na mě hůlku.

,,Prosím jen si poslušte. Vybijte si na mně potlačovaný vztek vůči vašemu staršímu synovi." Řekla jsem ještě arogantněji. ,,Jak se opovažuješ?!" Zhrozil se Orion Black. ,,Crucio!" Vykřikla Waldburga.

Spadla jsem na zem a na chvilinku pocítila palčivou bolest. Hned jsme se zase postavila i když na mě Waldburga furt sesílala tu samou kletbu.

,,Dost Waldburgo. To stačí. Zbytečně se vysiluješ." Přikázal jí Voldemort. Waldburga zklopila hůlku a zhluboka dýchala. Všichni smrtijedi byli překvapeni mojí schopností pohlcovat kletby.

,,Drahá Wendy, o tomhle tvém talentu jsme nevěděli. Děkuji že si nám ho ukázala a předvedla." Řekl kysele Voldemort a zakřenil se. ,,Můžeme tedy jít?" Zeptal se mě a natáhl ke mně ruku. ,,Ale jistě." Přikývla jsem a chytila jeho ruku.

Přemýstili jsme se do velkého sálu který byl sladěn do černé. Měli tu černé mramorové sloupy a podlahy. Dlouhý černý stůl a kolem něj spoustu černých ozdobných židlí.

,,Posaď se." Řekl Voldemort a ukázal abych si sedla. Zdvořile, jako pravá dáma jsem si sedla. Sedl si na druhou stranu stolu na jeho židli. ,,Nechte nás tu osamotě." Řekl směrem k jeho nochsledům. Ti ihned opustili místnost.

,,Takže, všimli jsme si tvých vzácných schopností." Položil lokty na stůl a jeho ruce se dotýkaly pouze konečky prstů. ,,Proto se tě ptám jestli se po dovršení tvých 17 let přidáš ke mně." Ušklíbl se Voldemort a sledoval mou reakci.

V klidu jsem seděla na židli, nijak mně to nepřekvapilo. ,,No víš Voldy. Je to lákavá nabídka, ale já už přijala zajímavější." Během mého povídání jsem vstala a poodešla jsem pár kroků od židle na které jsme seděla. Otočila jsem se na podpatku abych viděla jeho výraz. Byl překvapený. ,,Pokud mně teď omluvíš, ráda bych se vrátila domů." Řekla jsme bez známky úcty a přemístila jsem se zpět před bránu do naší vesnice.

Prošla jsem banou a šla dál po hlavní cestě až jsem odbočila do jedné vedlejší ulice a zamířila jsem do čajovny kam jsem chodila každou volnou chvíli.

,,Ahoj Melanie." Pozdravila jsem prodavačku. ,,Ahoj Wendy, copak potřebuješ?" Zeptala se mně mladá asi 20 letá čarodějka sedící v křesle za pultem. ,,Potřebovala bych, abys mi něco vyvěštila." Řekla jsem jí mojí prosbu. Rukou mi naznačila abych šla k ní za pult.

Sedla jsem si do křesla naproti ní. Melanie mi do hrnku nalila čaj a nechala mě ho vypít. Z čajových lístků začala číst mojí budoucnost.

,,Tady vidím že budeš šťastná, ale nebudeš moc zdravá." Ukazovala na různé znaky z čajových lístků. ,,Tohle je ale opravdu špatné..." Nechala otevřenou větu. ,,Co je špatné?" Zeptala jsem se. ,,Některé tvé nejbližší čeká smrt." Odpověděla mi šepotem.

Nechaly jsme to být, tak jak to bylo. Melanie umyla hrnek od čajových lístků a já ji mezitím položila na pult pár srbců.

,,Tak ahoj Melanie. Už budu muset domů." Rozloučila jsem se se svou kamarádkou a vyšla jsem ven z čajovny. Vyšla jsem z boční uličky zpět na hlavní a vydala jsem se k našemu domu.

Slavnostně přísahám že jsem připravena ke každé špatnosti.

Ahoj mí milí čtenáři
jak se vám líbila návštěva u Voldyho🤔? Podle mě byla super😁👍🏻. Doufám že se vám taky líbila.

Neplecha ukončena.