Mí noví bratři Pobertové

58. Posezení u Brumbála

Pohled Wendy
,,- a pak jsem na něj vylil kýbl s vodou." Líčil nám James buzení Siriuse o prázdninách. Všichni jsme se rozesmáli, až na Siriuse, ten seděl s rukama skřízenýma na prsou a propaloval Jamese pohledem.

,,Doufám, že neruším?" Objevila se vedle nás Minnie. ,,Vy nikdy paní profesorko." Odpověděla jsem jí. James leknutím spadl na zem.

,,Slečno Whitová pojďtě prosím se mnou do ředitelny. Profesor Brumbál vám nutně musí něco zdělit." Řekla s kameným výrazem. ,,Dobře." Řekla jsem nervózně a podívala jsem se na kluky. Ti se taky dívali nechápavě.

S Minnervou jsme sešly několik pater a došly k zlatému chrliči, jenž hlídal ředitelnu.

,,Citrónový drops." Řekla Minnerva heslo a chrlič nám uvolnil cestu do ředitelny. Minnerva mi naznačila rukou ať vstoupím jako první. Zaklepala jsem na dveře a na vyzvání jsme vešla dovnitř.

,,Dobrý večer Wendy." Pozdravil mě Brumbál a kývl ke křeslu před jeho stolem. ,,Dobrý večer profesore. Pokud jsem tu kvůli nějakému žertíku, tak za to nemůžu já, ale James." Oplatila jsem mu prozdrav. ,,Ne kvůli žertíku tu opravdu nejste. Musím vám oznámit jednu smutnou věc. Ale měli bychom počkat na profesora Whita." Uklidnil mě, že tu nejsem kvůli nabarvení Norissové a protivy, ale rozrušil mě tím, že mi musí oznámit smutnou novinu.

,,Dobrý večer profesore Brumbále." Pozdravil Freddy. ,,Chtěl jste se mnou mluvit?" Optal se Brumbála a vyvalil oči když mě spatřil.

,,Prosím posaďte se." Ukázal ředitel na druhé křeslo vedle toho mého. ,,Musím vám oznámit, že váš strýc Archibald Whit a jeho žena Rosemarry Whitová byli dnes zavraženi." Oznámil nám Brumbál. Měla jsem pocit jako by se moje srce rozpadlo na milion střepů jako sklo.

,,Zavraždili je smrtijedi." Dodal. Já začala rudnout. Byla jsem i smutná, ale hlavně rozzuřená. Vstala jsem z křesla a začala pochodovat sem a tam, ale nepomáhalo to tak jsem se rozběhla k oknu. Proskočila jsem jím, ale protože bylo zavřené, tak jem ho vysklila.

,,Wendy ne!" ,,Slečno Whitová!" Bylo poslední co jsem slyšela než jsem se rozletěla pryč. Nemohla jsem se však soustředit na svou soví podobu, tak se jsem snesla na pozemky. Seděla jsem s hlavou sklopenou a skenovala trávu pohledem, pak jsem hlavu zvedla a vykřikla: ,,Né!" Znovu jsem se proměnila a rozletěla jsem se směrem kde bylo naše letní sídlo, tam totiž strýček s tetičkou bydleli a s nimi i babička s dědou.

Když jsem byla několik mil od Bradavic, tak jsem se bez mého vědomí přemístila až před naše sídlo. Všude v domě bylo rozsíceno a za okny byly vidět siluety lidí.

Proběhla jsem začarovanou zahradou až jsem se dostala před hlavní vchodové dveře. Bez zaklepání jsem vtrhla dovnitř a první kam jsem se vrhla byl sklep. Byli tam všichni mojí nebezpeční mazlíčci. Strýčka hodně bavili se o ně starat. Všichni byli v pořádku. Prošla jsem všechny místnosti a pečlivě jsem si je prohlédla.

,,Wendy?" Oslovil mě někdo. Otočila jsem svůj pohled ke schodům a tam stál Willi. V jeho pohledu se rýsovalo překvapení s neštěstím. Jednu ruku jsem měla u Scharlloty a hladila jí. Pohled jsem měla zabodnutý na Willim a nevšimla jsem se, že mi po tvářich začaly stékat slzy.

,,Willi." Hlesla jsem a rozběhla jsem se k Willimu. Willi seběhl schody a přivinul mě k sobě do pevného objetí, ve kterém by se každá dívka cítila v bezpečí, ale to nebyl můj případ, já se necítila ohrožena. Sice jsem byla mokrá od deště, ale teď nám to bylo jedno. Byla jsem rozzuřena, proto jsem byla ráda, že mě Willy drží tak pevně jinak bych se asi neudržela a udělala nějakou hloupost.

,,V pohodě?" Zeptal se mě když se odtáhl. ,,Ne! Před asi hodinou jsem se dozvěděla, že nám zabili strýce a tetu." Vrčela jsem. ,,Chápu. Jak ses sem vlastně dostala?" Zeptal se mě zvědavě Willi. ,,No...já jsem tak trochu zvěromág a taky se umím přemisťovat." Uculila jsem se. ,,Wendy!" Zvýšil hlas Willy. ,,Uvědomuješ si jak je to nebezpečné?" Zeptal se mě. ,,Ano vím, ale ty si z toho nedělej vrásky." Dořekla jsem a vydala jsem se po schodech nahoru.

,,Wendy zlatíčko moje." Přiběhla ke mně babička a objala mě. Chápala jsem jí. Byl to její prvorozený syn a ona o něj přišla. Taky by mi bylo do pláče, ale teď na to nebyl čas.

,,Wendy. Kde ty se tu bereš?" Přidal se k nám děda Oristel objímajíc svou ženu. ,,Nemohla jsem vydržet v Bradavicích, byla bych pod obrovským tlakem." Odpověděla jsem s klidem v hlase, ale uvnitř mě to vřelo, byla jsem jako sopka co se připravuje vybuchnout.

,,Je mi ti hrozně moc líto." Šeptala jsem babičce do ramena. ,,My víme, ale ty za to nemůžeš." Přišel k nám můj druhý strýc Carloteos. Carloteos byl manželem sestry mé matky.

,,Strýčku." Vzhlédla jsem. ,,Můžu. V létě jsem potkala Voldemorta a urazila jsem ho." Do očí se mi nahrnuly slzy. ,,Proč si nám o tom nic neřekla?" Zeptal se mě vyjeveně bratr. ,,Nevím." Pokrčila jsem rameny.

,,A co tu děláš? Nemáš být ve škole?" Zeptal se mě nechápavě strýček. ,,Nemohla jsem jen tak poslouchat o smrti jedné části rodiny. Musela jsem se zde vrátit." Odpověděla jsem mu. ,,Chápu, udělal bych to samé. Ale jak ses sem dostala?" Zeptal se znovu. ,,Umím se přemisťovat." Odpověděla jsem mu krátce. ,,Wendy! Vždyť na ti musíš mít zkoušku!" Zděsil se Carloteos. ,,Já vím." Svěsila jsem hlavu.

Slavnostně přisahám, že jsem připravena ke každé špatnosti.

Ahoj mí milí čtenáři,
jsem zpět a ještě blánivější😁. Omlouvám se vám za chyby a doufám že se vám kapitola líbila.

Neplecha ukončena.