Mí noví bratři Pobertové

63. Ředitelna

Pohled Wendy
Po tom, co se mi dneska v noci zdálo, jsem se nemohka soustředit na vyučování. Furt jsem sebou těkala a když mě nějaký profesor vyvolal s trhnutím a hlasitým: ,,Ano!" Jsem se na něj otočila. Zorničky jsem měla jako dva špendlíky seděla jsem rovná jako proutek.

Teď stojím před ředitelnou a už nevím jaké heslo si zas Brumbiš vymyslel. Vyjmenovala jsem snad všechny druhy sladkostí, jak mudkovských, tak kouzelnických, ale stále nic.

,,Třaskavé karamelky." Zkusila jsem posledni co mě napadlo a bingo! Chrlič mi uvolnil cestu do ředitelny. Zaklepala jsem na dveře a čekala na vyzvání. To se ozvalo skoro hned po té co se mé prsty poprvé (za tento den) dotkly dřeva dveří.

,,Dobrý den pane profesore." Pozdravila jsem slušně. ,,Zdravím Wendy. Co vás ke mně přivádí?" Podíval se na mě svýma poměnkovýma očima skrze brýle a usmál se.

,,Tomu byste nevěřil pane profesore, ale posílá mě za vámi profesorka McGonnagallová." Začala jsem přehrávat. Profesor svůj úsměv jen prohloubil a rulkou poukázal na křeslo před jeho stolem.

,,A teď ten pravý důvod proč tu jste?" Optal se mě znovu. ,,Víte. Paní profesorka mě sem poslala, protože jsem se jí zdála nesvá. Ano souhlasím s ní, protože mi utkvěl v hlavě sen co se mi zdál v noci." Odvětila jsem mu. Brumbál jen tiše přikyvoval.

,,Sama jsem za vámi chtěla jít, ale nějak se mi to vykouřilo z hlavy a já na to do čista zapoměla. Až mě teď zachránila profesorka McGonnagallová." Odpověděla jsem mu popravdě.

,,Co se vám tedy zdálo?" Zeptal se mě zvědavě. ,,Myslím, že by bylo lepší, kdybych vám to ukázala v Myslánce, než vám to tady citovala." Odpověděla jsem mu a vytvořila nevinný kukuč. Brumbiš se znovu zasmál a i se mnou se vydal k Myslánce.

Ředitel mi přiložil jeho hůlku ke spánku a když ji odendal její špičky se držel svazeček stříbrně zářících nitek. Ty pak vhodil do vody v Myslánce a ponořil do ní svůj obličej.

Sedla jsem si na zem a zády jsem se zapřela o skříň hned vedle kouzelné nádoby a začala jsem přemýšlet o čem jiném než o tom snu.

Začaly se mi klížit víčka, ale profesor se mi rozhodl nevyhovět a vynořil obličej z Myslánky.

,,Wendy, to co jsem zde viděl nebyl obyčejný sen, ale vidina. Zřejmě jste nadaná na jasnovidectví." Tvářil se extrémně vážně. Já na něj jen valila bulvy, protože jasnovidectví mi nikdy nešlo a u poslesního věštění z koule jsem si vymýšlela a předpověděla naší profesorce bolestivou smrt.

,,Budete se muset tvářit, že o tom nic nevíte a až nastane čas, kdy budeme muset ochránit vaše přátele Fideliovým kouzlem, stanete se strážcem vy. Jedině tak je ochráníte a porazíte Voldemorta." Tvářil se ještě vážněji a znovu se posadil za svůj stůl.

,,Pane profesore, jak jako porazíte? Já...já jsem přece napůl mrtvá, nemůžu ho porazit." Posadila jsem se znovu do křesla před jeho stolem.

,,Milá Wendy, ukrýváte v sobě sílu o které ještě nemáte ani zdání. A teď by jste se měla vrátit zpět za svými přátely. Přeji hezký zbytek dne." Zase se na mě začal smát a já jako opařená vyšla ven z ředitelny.

Zabraná do svým myšlenek jsem scházela schody a poslední mi, tak nějak zmizel pod nohou a já už se připravovala na střet s kamennou zemí.

,,Do pytle!" Sykla jsem bolestí, když jsem se znovu zvedala na nohy. Oprášila jsem si hábit a vydala jsem se na oběd.

Slavnostně přísahám, že jsem připravena ke každé špatnosti.

Ahoj mí milí čtenáři,
tak trochu jsem ztratila pojedm o čase a kapitola vychází až teď😅. To víte, těžký život studenta😂. Pokud se vám zdá, že jsou kapitoly čím dál divnější, tak ano, jsou divnější😁. Ale tak doufám, že se vám kapitola líbila a nebylo v ní moc chyb😅.

Neplecha ukončena.