Mí noví bratři Pobertové

55. ,,Filch!"

Pohled Wendy
Ležela jsem na posteli a pozorovala jsem mraky, které jsem sama vyčarovala. Najednou začalo pršet. Vymrštila jsem se do sedu, odčarovala jsem mraky a otřela jsem si obličej od vody.

Po chvíli sezení na posteli a čumění do blba jsem se řekla, že je čas vstávat. Podívala jsem se na Lilyin budík a vyvalila jsem oči. Bylo půl šesté ráno. Pokrčila jsem rameny nad tím a postavila jsem se na nohy.

Došourala jsem se ke skříni ze které jsem následně vytáhla stejnokroj a odebrala jsem se do koupelny. Učesala jsem se, umyla si zuby a obličej a oblékla jsem si uniformu.

Když jsem opustila koupelnu a schovala pyžamo do skříně, jsem popadla brašnu a vydala jsem se do chodeb Bradavic.

Jen co jsem opustila společenku jsem se rozběhla k Velké síni. Chvíli to trvalo, protože přece jenom ze 7 patra do přízemí je to ňáký ten kousek.

Ve Velké síni nebylo ani živáčka a navíc byla zavřená. Pomocí prostého alohomora jsem odemka masivní dveře a vstoupila do prázdné síně.

Celou podlahu jsem pokryta ledem. Učitelský stůl jsem opatřila množícím kouzlem. Zmiozelákům jsem začarovala židle, aby je při dosednutí vyhodily. Kolem Havraspárského stolu jsem udělala neviditelnou bariéru, takže se nikdo nemohl dostat ani ke stolu ani k židlím. Mrzimorům jsem začarovala podnosy na kterých budou mít jídlo, že když se ho dotkli (toho jídla), tak se změnilo v kámen. A nakonec to nejlepší. Náš stůl nebo spíš židle jsem opatřila odpalovadlem ohňostoje, takže když si kdokoli sedl na židli, odpálila se rachejtle.

Stála jsem před všemi stoly u dveří z Velké síně s rukama v bok a usmívala jsem se nad svým dílem. Když v tom: ,,Co tu děláš?!" Ozval se naštvaný hlas školníka. ,,Filch!" Otočila jsem se zděšením v očích. ,,Tomu zdrhnu." Řekla jsem si sama pro sebe a rozběhla jsem se zpět do společenky.

,,Vrať se ty uličníku!" Křičel naštvaný Filch. ,,Haha. Nikdy!" Výskla jsem a vybýhala jsem další schodiště. Doskakovala jsem na další schodiště, jenž se otáčelo od Filche pryč.

,,Ty jeden spratku! Okamžitě se vrať!" Křičel školník. Vyplázla jsem na něj jazyk a prsty naznačila dlouhý nos. ,,Ty..!" Vyhrožoval a šplhal na další schodiště. ,,Jejda." Škobrtla jsen o schod, ale znovu jsem se rychle rozběhla nahoru.

Poslední schodiště mi zbývalo abych se dostala do společenky. Ale byl tu jeden háček. Buclatá dáma.

,,Kampak mladá dámo?" Zeptala se nakvašeně. ,,Že by dovnitř?" Odpověděla jsem neslušně a stepovala jsem před podobiznout. ,,Heslo?!" Vrčela uraženě. ,,Kolorus fortum."  Odpověděla jsem jí. Ta se nafoukla jak žába a odklopila se. Jak moje koště jsem vletěla do společenky a sejmula jsem Kolina Greyse.

,,Promiň Koline." Omluvila jsem se mu a chystala jsem se prchat dál. ,,V pohodě." Usmál se Kolin. Kolin chodil s námi do ročníku a věděl jaký jsem motovidlo.

Vyběhla jsem schody do klučičích ložnic a vrazila do pokoje Pobertů.

,,Wendy!" Vypískl James a skočil zpět do postele. ,,Nemůžeš tu jen tak vtrhnout!" Pištěl jak holka. ,,Ale můžu, honil mě Filch." Ušklíbla jsem se. ,,A moc dobře vím, jak vypadáš jen v trenkách." Zazubila jsem se na něj a sedla jsem si k Removi na postel.

,,Proč tě vůbec honil Filch?" Zeptal se mě Remus. ,,No, nachytal mě při připravování "malého" žertíku ve Velké síni." Usmála jsem se jako andílek. ,,Wendy..." Plácl se do čela Rem. ,,No co? Chtěla jsem aby byla sranda." Nasadila jsem smutnou grimasu a smutný psí kukuč, jenž umím líp jak Sirius.

,,Je sice pravda, že psí oči umíš líp jak Sirius, ale na mě to..ne...ne. Tak dobře." Řekl Rem a neodolal mému kukuči. ,,Hej! Já mám nejlepší psí kukuč!" Urazil se Sirius. ,,Ty jsi vzhůru?" Zeptali jsem se s Remem unisimo. ,,Jo, od tý doby co jsi bouchla dveřmi můro." Řekl nafučeně. ,,Neříkej mi můro." Procedila jsem skrze zuby. Chvíli jsem se propalovali pohledem a pak jsem vstala a usmála se.

,,Pokud chete být svědky mého šprýmu, tak musíme hned vyrazit." Oznámila jsem jim. ,,No vlastně." Zajásal James a vyskočil z postele trenky netrenky a už se hrnul ke skříni.

Již hotoví jsme všichni šli do Velké síně. Prolezli jsem podobiznou a sešli sedm pater. Ve Velké síni nebylo moc lidí, jen učitelé, pár zmatených Havraspárů, několik nešťastných Mrzimorů, spousta vytočených Zmiozeláků, sem tam ňáký ten Nebelvír skoro s infarktem a všichni se klouzali po ledu na zemi.

Jen co to kluci uviděli se začali válet po zemi smíchy. Já se k nim po chvíli přidala taky, když kolem nás proběhl nějaký Havraspár, na ledu mu ti podklouzlo a jel až k bariéře, pak do ní narazil a spadl na zadek.

,,To-to se ti po-po-o-vedlo Wendy." Koktal James, který chtal již pátý záchvat smíchu. ,,No jo, jsem expert." Řekla jsem egoisticky a pohodila jsem vlasama a dva Nebelvíři právě procházející kolem nás se začali smát jak měsíčci na hnoji, jak se říká.

,,Myslím, že je čas se jít se najíst." Řekla jsem a sklouzla jsem se do prostřed Nebelvírského stolu a kluci mi byli v patách, akorát Peter spadl.

Když jsem dosedla, tak se odpálila rachejtle a já se musela pousmát nad výrazy kluků. ,,Bože, to jste nikdy neviděli rachejtle?" Zeptala jsem se jich s nadměrnou dávkou ironie. ,,Jo viděl, ale né tak z blízka." Odpověděl mi Sirius. ,,Tak si už sedněte." Pobídla jsem je mile, ale v duchu jsem se jim škodolibě smála. Jen co dosedli a odpálily se rachejtle, zase pohotově vstali a Sirius se dramaticky držel za srdce.

,,Siriusi neblbni." Ušklíbla jsem se. ,,To ty Wendy neblbni! Já jsem málem dostal infarkt!" Jančil a propaloval mě pohledem. ,,Nebojte už na těch židlích nic není." Ujistila jsem je. Oni si už konečtě sedli a začali jsme jíst, ale moc dlouho to nevydrželo, protože jsem každou chvíli dostali totální výtlem.

Slavnostně přísahám, že jsem připravena ke každé špatnosti.

Ahoj mí milí čtenáři,
moc vám nemám co říct, možná jen to, že pokud máte nějaké nápady na kapitoly tak mi je pište. Omlouvám se za chyby a doufám že se vám kapitola líbila.

Neplecha ukončena.