Mí noví bratři Pobertové

44. Pokec s bratříčkem

Pohled Wendy
Obě hodiny obrany skončily a byl oběd. Měla jsem sice hned po skončení OPČM jít za bráchou, ale on sám šel na oběd. Takže jsem si posbírala svých pár švestek a s klukama v závěsu běžela na oběd.

Doslova jsme rozrazili dveře do Velké síně a jako hurikán jsme si posedali na svá místa. Hned jsem si do rukou vzala obložený chleba a s chutí jsem se do něj zakousla. Bez pomoci hůlky jsem si nalila do poháru dýňový džus.

,,Wendy brzdi trochu." Zasmál se nad mým apetitem Rem. ,,Ale já mám hlad." Udělala jsem na něj smutné psí oči a dál jsem se věnovala jídlu. ,,Slečno Whitová mohla by jste prosím přít sem!" Rozlehl se bratrův hlas po Velké síňi. ,,Do háje." Zaklela jsem a vstala od stolu.

Rychlým krokem jsem došla přesně k místu kde bratřík seděl. ,,Copak potřebuješ?" Vykouzlila jsem na obličeji úsměv. ,,To tvoje pohlcování kleteb není normální." Ztišil hlas. ,,Copak já jsem někdy byla normální?" Zasmála jsem se. ,,Wendy ale tohle je vážné." Zaryl svůj pohled do toho mého. ,,Víš co je vážné?" Mluvila jsem normálně. ,,No co?" Pozvedl jedno obočí. ,,Že mi upíráš i normální lidskou potřebu." Zvýšila jsem hlas. ,,A jakou?" Ušklíbl se. ,,Jíst." Praštila jsem pěstí do stolu.

Otočila jsem se na podpatku a rázným krokem jsem si odešla zpátky sednou na své místo. Na tváři jsem vykouzlila úsměv. ,,Co po tobě chtěl?" Zeptal se mě zvědavě Sirius. ,,Nic, jen něco blábolil o kletbách." Zasmála jsem se a otočila jsem se na bratra u učitelského stolu. Díval se na mě. Přimhouřila jsem oči a propalovala ho pohledem.

Slavnostně přísahám že jsem připravena ke každé špatnosti.

Ahoj mí milí čtenáři
jak jsem řekla, tato kapitola je kratší➡️⬅️. Ale snad to nevadí😅.

Neplecha ukončena.