Poslední císař (countryhumans story)

Kapitola 1.-Jak to všechno bylo?

(*21.6. 1621, Praha)

Habsburská Monarchie: "Bojoval si statečně, Böhmen, ale k ničemu ti to nebylo..."
🇨🇿: "Budu bojovat, jak dlouho jen bude potřeba. Nikdy nedovolím, abys tuhle zemi zníčil. Jednou už jsem zvítězil a udělám to i podruhé."
HB: "Země koruny České...kdy si jen uvědomíš, že svět funguje jinak? Víš, že už jsi dávno prohrál."
🇨🇿: "Ne..."
HB: "Ano...a teď budeš pykat za svůj čin. Pohleď, můžeš se kochat..."
🇨🇿: "Ne, ne, ne, p-prosím, přestaň, ne, ne, nee, NE, NEEE-"

(*7.12. 1805, Praha)

Pohled Českého království🇨🇿:

🇨🇿: "-NEE!"
Probudil jsem se celý zpocený a prudce jsem se zvedl. Jenom vzpomínka ve snu...naštěstí. Utřel jsem si pot z čela a zadíval se na svoje dlaně.
Jmenuju se Země koruny České nebo taky České království, ale všichni mi říkají Čechy. Je mi 1141. Právě se píše rok 1805. Ano, já vím, že tohle jsou jen zbytečný kecy, který nikoho z vás nezajímají. Možná si spíš říkáte: "Co to bylo za sen?" Zase nebuďte zvědavý, budete brzo staří, ale pro tenhle příběh je to dost důležité, abyste o tom věděli.
Nebyl to žádný sen, ale vzpomínka. Vzpomínka na popravu dvaceti sedmi českých pánů na Staroměstském náměstí...Tehdy jsem zorganizoval 3. pražskou defenestraci, ale jelikož byl Habsburská Monarchie na mém trůně, tak se mi pomstil bitvou. Tu jsem úspěšně prohrál...A pak ještě tou popravou. A jak se dostal Habsburk na můj trůn? No, to musíme jít ještě o pár století nazpátek:
Byl jsem jediný syn Sámovy říše. Máma někam odešla, když mi bylo 8. Táta, tedy Sámova říše, se se mnou jedno ráno rozloučil a odešel. Bylo mi 17...Zanedlouho jsem vytvořil Velkomoravskou říši a postupem času i České knížectví a království atd....historii přece znáte, ne? Svatý Václav, Přemyslovci, Lucemburkové, Husiti...Každopádně, to teď pro nás není podstatné. Prvních 30 let jsem poslušně čekal, jestli se můj otec nevrátí, ale nikdy jsem ho už neviděl...Pořád jsem po něm pátral s nadějí, že nikde neumrznul nebo nepodlehl nemoci či hladu, ale brzy mi došlo, že je konec. Ó kolikrát jsem otce i matku oplakal! I teď se mi při vzpomínce na ně se mi chce brečet...Po husitských válkách vymřel rod Lucemburků a nastoupili na český trůn Jagellonci, kteří po padesáti sedmi letech úspěšně pohořeli nebo spíš potopili...jakože se ten poslední se utopil v bažinách, chápem? Ne? Dobře, uznávám, špatný vtip, ehm, tak tedy dále.
Po Jagelloncích už tu nikdo nebyl, a tak se sem dostali, tramtadadá! Naši úžasní Habsburci! Ze začátku jsem si naštěstí mohl ještě vládnout jakžtakž sám a Habsburská Monarchie se mi do toho vrtal co nejmíň to šlo. Ale jak již víme, Habsburská Monarchie byl dost bigodní katolík* a můj národ i já jsme byli protestani. (*bigodní katolík byl někdo, kdo nepřipouštěl žádnou jinou víru kromě katolictví. Když probíhaly v Evropě reformace, tak bigodní katolík byl např. císař Matyáš.) Nelíbilo se mi, co mi dělal s lidem, pokoušel se všechny zrekatolizovat a netoleroval ty, co katolíky nebyli. Tehdy jsem použil taktiku, kterou praktikuji už od dob Mistra Jana Husa: Kdo tě s*re, vyhoď ho z okna. Tak jsem vyhodil 2 rakouský místořídící. Jo, tehdy se mi to hodně vymstilo. Dá se říct, že kvůli mně začala Třicetiletá válka...nooo...Každopádně v roce 1627 bylo obnoveno takzvané zřízení zemské a já už jsem nemohl mít ani ty stavy a Habsburská Monarchie za mě začal rozhodovat bez diskusí.
No a tak se z významného evropského království stal absolutně bezvýznamný flek uprostřed říše velké jako prase. A je tedy Habsburská Monarchie pořád na mém trůně? Samozřejmě! Ale teď už vládne jeho dcera, které nikdo neříká jinak než Rakousko. Sice ji nenávidím míň než jejího otce, ale i tak bude na seznamu těch, který nenávidím a ještě žijou numero 1.
Oblékl jsem si do bílou košili a černé kalhoty, přes které jsem si dal pásek. Zapnul jsem jsem si sako z tmavě červeného brokátu a uvázal jsem si bílí šátek na krku. V zrcadle jsem si upravil svoje bělostné vlasy s jemným červeným melýrem. Zašněroval jsem si tkaničky od bot a vyšel ze své ložnice. Rakousko mě sice zanedbává, ale alespoň jsem ji umluvil k tomu, abych nemusel přibývat ve Vídni. V Praze se cítím daleko líp, ve Vídni bych to asi ani nepřežil. Už jenom představa o tom, že bych se musel s Rakouskem vídat každý den mě dost děsí.