Poslední císař (countryhumans story)

Kapitola 22.-Zrada

[Ten samý večer, Vídeň]

Pohled Anny:

Vstoupila jsem do velkého pokoje, který měl dveře až na samém konci chodby. Uvnitř to vypadalo nádherně. Zdi byly pokryty rudým sametem a celý pokoj zdobyly všelijaké zlaté ozdoby, kde to jen šlo. Pokoj měl jedno velké, také pozlacené, okno, ze kterého jsem měla výhled do zámeckých zahrad a na Vídeň. Stála zde také obrovská postel s nebesami. Byla čerstvě ustlaná a povlečena do těch nejkvalitnějších a nejjemnějších látek, jaké byste na světě jen našly. Stál zde také psací stůl, zrcadlo, malá knihovnička, krb, několik obrazů rakouských panovníků a také pohovka z brokátu. Ze stropu visel velký přezdobený lustr, který svými několika desítkami svíček osvětloval celý pokoj. Na zemi ležel vzorkování vlněný koberec Páni...To není jako naše světnička, ani jako moje dřevěná postel s pruhovanou peřinou. To není jako spát na peci nebo sedět na rozviklaný židli. Připadala jsem si jako opravdová královna...
Pomalu jsem došla až k posteli a na tu se posadila. Pořád jsem si pokoj s otevřenou pusou prohlížela. Byla jsem z něho úplně uchvácená. Pravdou ale zůstávala jedna věc...Sice jsem byla v tom nejluxusnějším pokoji, sice jsem byla v císařském sídle, sice to vypadalo, že si právě žiju sen všech obyčejných chudých lidí, ale pořád mi něco scházelo...domov...
Vtom mě z mého přemýšlení vyrušilo ťukání na dveře. Zvedla jsem hlavu a podívala se směrem k nim. To bude jistě pán s kufry! Pořád jsem ten svůj nedostala.
Rychle jsem se v zrcadle na sebe podívala, jestli nemám třeba něco na obličeji a pak se skromně posadila zpátky na postel.
A: "Dále!"
Zavolala jsem. Dveře se otevřely, ale pán s kufry v nich nestál...
🇭🇺: "Dobrý večer, slečno."
Leknutím se mi zatajil dech a úplně jsem stuhla. To je Uhersko...Co tu dělá? Chce mi ublížit? Vyděšeně jsem se na něj koukala. Bála jsem se ho. Měl výraz, jako kdyby věděl o každém smítku, které v jeho blízkosti dopadne na zem. Měl k tomu i takový zvláštní vyklidněný úsměv, až z toho běhal mráz po zádech. A to mi na něm nahánělo hrůzu snad nejvíc...
A: "C-Co po mně chcete?"
Vypravila jsem ze sebe. Uhersko stál na prahu dveří a jeho žlutozelené oči jasně vyzařovaly z tmavé chodby do osvětleného pokoje.
🇭🇺: "Doufám, že Vás nijak neruším, ale potřeboval bych s Vámi mluvit."
A: "J-jistě! Mám-"
Než jsem stačila cokoliv dodat, tak Uhersko zabouchnul dveře a znovu se mi upřeně zadíval do očí.
🇭🇺: "O samotě..."
Strachem se mi sevřel žaludek. Polkla jsem a kývla na souhlas. Uhersko se usadil v pohodlném křesle a opřel se loktama o kolena. Jen jsem nehybně seděla a čekala, co bude.
🇭🇺: "Nebudeme si tu na nic hrát. Vím moc dobře, co jsi zač a co tu chceš."
Cože? A co ví? Tohle nebyl vůbec příjemný pocit. Vidím ho poprvé v životě a on o mně bez jediného slůvka něco ví...
🇭🇺: "Vím, že nejsi žádná hraběnka, Anno, a ani tu nejsi kvůli výuce němčiny. Jsi tu, abys vysvobodila své bratry z vězení, je to tak?"
C-c-cože? J-jak?! Kde se dozvěděl?! Čechy mu tohle určitě neřekl, ten by to nikdy neudělal...Co se to děje?
🇭🇺: "Chceš porušit zákon. Chceš je zkusit odtamtud dostat přes korupci. Vím, jakou částku jste si s sebou přivezli a budu tě muset zklamat...To nebude stačit. A proto mi napadlo ti...pomoct..."
Pomoct...Jestli to, co říká, je pravda, tak-...mám riskovat? Už jsem došla tak daleko. Slíbila jsem, že udělám cokoliv...
🇭🇺: "Mám pro tebe takový návrh..."
A: "Poslouchám."
🇭🇺: "Dám ti všechny potřebné peníze k vysvobození tvých bratrů z vězení, ukážu ti tu nejbezpečnější cestu do žaláře a zase ven a zajistím vám, aby se o tom nikdo nedozvěděl a vy mohli bezpečně opustit území Rakouska pokud..."
A: "Pokud?"
Nastala chvíle napětí. Srdce mi bušilo jako nikdy předtím. Uhersko si najednou sáhl do kapsy a vytáhl z ní...nůž...V tu ránu jsem přestala dýchat a zbledla.
🇭🇺: "...zabiješ České království..."
V místnosti nastalo hrobové ticho. Pouze velké kyvadlové hodiny v rohu místnosti tikaly sem a tam...Zabiješ České království...Budu mít jistotu, že zachráním své bratry..., ale musím zavraždit svého jediného přítele...
🇭🇺: "Máš na vybranou: Buď České království zemře a znovu uvidíš své bratry nebo ho necháš na živu a tvý bratři někde v podzemí Vídně skonají...Rodina nebo přátelé."
Uhersko ke mně natáhl ruku a nabídl mi ten nůž. "Rodina nebo přátelé"...Tam tedy tkví má budoucnost. Srdce mi bušilo a já se začínala klepat. Koukala jsem se na lesknoucí se nůž. Na Uherska dlani ležel celý můj osud. Stála jsem na hranici a měla jsem udělat osudové rozhodnutí, které změní nejen můj, ale i životy ostatních okolo mě. A až se rozhodnu...tak už nebude cesty zpět...
🇭🇺: "Anno..."
Uhersko se postavil a pomalu začal kroužit kolem mě.
🇭🇺: "Svou rodinu znáš už od malička. Moc ti na nich záleží a doufáš, že jednou budete zase pohromadě. Ale zamysli se...když je neosvobodíš a povede se ti vrátit domů...co rodiče? Budou se ptát kde jsou jejich synové...Budou je stále hledat. Dokážeš jim říct, že jsou mrtví? A co tvojí další sourozenci? Kde budou mít ty, se kterými prožili celý život? Můžeš to napravit, Anno...Jen jednou maličkostí to můžeš napravit...Pochybuji, že tvoje rodina Čechyho zná. Nikomu, ale NIKOMU nebude vadit, když zemře...A tvoje rodina bude znovu pohromadě..."
Uhersko se najednou posadil vedle mě na postel a položil svojí ruku já tu mojí. Potom s ní začal pomalu vyjíždět nahoru až k mému rameni. Pak mi dlaní přejel přes krk na moje druhé rameno a pak dolů až k mým prsům. Celou mě objal a já stuhla snad ještě víc než předtím. Položil si hlavu k mému uchu a začal mi do něj šeptat:
🇭🇺: "Jen si to představ: Ty, tvoji rodiče a tvoji sourozenci...Všichni znovu u jednoho stolu...a jíte, smějete se, povídáte si...Nebylo by to úžasné? Stačí jen..."
Uhersko mi přejel tupou stranou nože po krku.
🇭🇺: "...a všechno bude zase jako dřív. Jen jedna jediná věc a všechno se změní."
Uhersko přede mnou znovu rozevřel dlaň, ve které ležel nůž...Byla jsem v šoku. Nevím, co si mám vybrat. Chci svou rodinu zpátky, moc moc bych chtěla, ale...Čechyho zabít nemůžu. Tolik toho pro mě udělal, tolikrát mi pomohl i teď mi pomáhá! Tolik jsme toho spolu prožili a...on mi věří...nemůžu ho zradit...Ale Jaromír s Vaškem...Jak moc bych je znovu chtěla vidět, jak moc mi chybí...Jak by vypadala máma, kdyby je znovu viděla? Byla by šťastná...šťastnější, než nikdy předtím...Moje rodina by znovu byla šťastná a spokojená!...Ale...Já nevím...Co mám dělat?...
A: "A co z toho budete mít Vy?"
🇭🇺: "Můj vysněný život, má drahá. Mezi našemi sny nám stojí jen jediná osoba a ty tu překážku můžeš odstranit..."
Nůž v Uherska dlani byl ten rozdíl mezi mým rozhodnutím. Pokud si ho vezmu, pošlu Čechyho na smrt. Pokud ne, pošlu tam svoje bratry...
Jar: "Ani! Tolik si nám chyběla!"
Va: "Tak rád tě zase vidím, Ani! Už se těším, až pojedeme domů!"
V hlavě jsem slyšela hlasy mých bratrů jak mě volají. Ale Čechyho jsem neslyšela nikde...Kéžby by na těch 2 prázdných židlích u našeho stolu zase někdo seděl...Kéžbych viděla maminku plakat štěstím...Kéžbysme..opravdu byli znovu pohromadě...Uhersko má pravdu, můžu to napravit...Stačí jedna věc a...splním si svůj sen...aby byla moje rodina znovu šťastná...
Je rozhodnuto. Tudy vede jen jediná cesta a já ji překonám...
Nejistě jsem si převzala od Uherska nůž a pevně ho sevřela. Uhersko mi pak i druhou rukubpoložil na hruď a znovu zašeptal:
🇭🇺: "Výborně...Již zítra večer, drahá...Jestli chceš, můžu přdat ještě jednu odměnu..."
Křečovitě jsem svírala nůž a vůbec nevnímala, co mi říká. Pořád jsem trochu uvažovala nad svým rozhodnutím. Ani jsem si nevšimla, že sjel hlavou níž na můj krk a kousnul mě. Nečekala jsem to a hlasitě vzdychla. Asi bych ho to nechala udělat znovu, ale vzpamatovala jsem se včas. Opatrně jsem ze svých prsou odendala jeho ruce a odlepila ho od svého těla.
A: "To nebude potřeba."
🇭🇺: "Dobrá, jak chceš. Zítra večer si pro tebe příjdu a splním svůj slib...a ty zase ten svůj. Zítra večer..."
Pak se postavil odešel ke dveřím a bez dalšího slova opustil místnost...
Přebírala jsem nůž z ruky do ruky a přemýšlela, co všechno se právě stalo. Překročila jsem Rubikon, už není cesty zpět...Jak jsem tak hleděla na ten nůž, hlavou mi proběhla jedna důležitá otázka: "Dokážeš to?"...