Poslední císař (countryhumans story)

Kapitola 46-Svatba

[24. 4. 1850, Vídeň]

Pohled🇨🇿:

Otevřel jsem dveře do své ložnice. Musel jsem se před svatbou převléci. Vzal jsem na sebe slušnější uniformu a upravil si vlasy. Ještě jsem se na sebe podíval do zrcadla, jestli je všechno v pořádku. Zarazil jsem se. Přejel jsem rukou po dvouocasém lvovi, kterého jsem měl vyobrazeného na pásce, jež zakrývala mé pravé oko... nebo spíš místo, kde bývalo mé pravé oko...
Pamatuji si na ten den, kdy jsem o něj přišel. Vedl jsem svůj národ do bitvy... Pomáhali jsme Svaté říši římské v boji o Milán, v roce 1158, jestli si dobře pamatuji. Někdo mi v těch oblacích prachu a hlíny uprostřed zuřivého boje vypíchl oko. Ale jako Češi jsme prokázali naší hrdost, sílu a odvahu a společně se Svatou říší římskou jsme vyhráli. Tehdy jsem byl odměněn titulem krále. Sice od té doby nemám jedno oko, ale Češi ukázali, co v nich doopravdy je. Kde jsou ty časy, kdy jsme ještě byli tak stateční a bojovní? Kam se ta odvaha poděla? Nebo zde zůstala? Panuje teď strach nebo můj národ jen čeká na správný okamžik? Pevně věřím, že ta odvaha, kterou jsme vždycky měli, tu stále je. Vlastně nevěřím...já to vím... Už několikrát jsme přeci povstali! Sice jsme nedopadli nejlíp, ale přece jsme se hned nevzdali! Jednou přece jenom budeme svobodní a za tím si stojím. Bude to stát hodně a veškerou zodpovědnost na sebe vezmu já, ale nevzdáme se. Za národ!
Ještě chvíli jsem na sebe civěl do zrcadla, pak jsem si povzdechl a zamířil ke dveřím. Na chodbě bylo rušno. Sem a tam pobíhalo služebnictvo a snažilo se vychytat poslední drobnosti. Kontrolovali, jestli je všechno v pořádku, jestli není něco rozbitého nebo neumytého a tak dál. Za hodinu a třičtvrtě jsme měli být v kostele.
Nenápadně jsem u zdi prošel kolem spěchajícího služebnictva a šel chodbou ke schodům a po nich začal sestupovat dolů. Ocitl jsem se v prvním patře, kde z nějakého důvodu bylo výrazně míň narváno. Vůbec se mi na tu svatbu nechtělo. Jak by taky mohlo, že? Chtěl jsem to co nejvíc oddálit. Zamířil jsem proto místo do přízemí a za svatebními hosty do kostela, dál do prvního patra. Znova jsem prošel mezi služebnictvem a ocitl jsem se v části chodby, kde nebylo ani človíčka. Chodbu pohlcovala tma. Záclony zůstávaly zatažené a jediným zdrojem světla byla malá svíčka, jejíž plamen se ve tmě divoce mihotal.
Najedou jsem uslyšel, jak někde něco spadlo. Prudce jsem se otočil a spatřil polootevřené dveře, ze kterých vyzařoval malý pruh světla. Pomalu jsem k nim přišel a opatrně je otevřel. Stanul jsem ve skromné místnůstce osvětlené svícnem a ohněm plápolajícím z kamenného krbu. Místnost neměla žádná okna. Uprostřed místnosti stál malý společenský stolek a kolem něho dvě pohodlná křesla potažená nažloutlou látkou se vzorem malých růží. Stěny byly také světlé, slabě nažloutlé a na proti krbu na nich visel veliký zarámovaný obraz silnější dámy v královských šatech. Na zemi ležel koberec, na kterém šlo vidět, že už má nějaká ta léta za sebou. Na stolečku stála porcelánová váza s chryzantémami. Celá místnost působila tak nějak útulně a bezpečně. Co je tohle za místo? Proč to tady vůbec je? Uprostřed temné chodby je takováhle malinká místnůstka jen tak?
Co mě ale zaujalo nejvíce byly tři zarámované podobizny, které stály na římse krbu. Na té úplně vpravo byl vyobrazen Habsburská monarchie, uprostřed Svatá říše římská a úplně vlevo Rakousko. Všichni tři byli vyobrazeni u trůnu s pláštěm, žezlem, jablkem a císařskou korunou na hlavě. Ti dva na krajích mi zničili život...
🇭🇺: "Co tady děláš?"
Uslyšel jsem z ničehonic hrubý hlas. Leknutím jsem sebou cuknul a prudce se otočil. Ve dveřích stál Uhersko, už ve svatebním obleku s rukama za zády a zle se mi díval do očí. No ty vole, málem jsem dostal infarkt...
🇨🇿: "Zase ty..."
🇭🇺: "Máš nějakej důvod furt strkat nos tam, kam nemáš? Tady nemáš co pohledávat!"
Zavrčel Uhersko a probodával mě u toho vražedným pohledem.
🇨🇿: "Tak sem, do odemčené přístupné komnaty je podle pána císaře vstup zakázán?"
Zeptal jsem se ironicky a zamračil se.
🇭🇺: "Slyšel jsi mě jasně, tady nemáš co pohledávat. Co tu chceš?"
🇨🇿: "Nic. Jen jsem se chtěl před tou katastrofou projít a omylem jsem sem zabloudil. Už jdu."
Odsekl jsem. Už ho mám plný zuby, všech mám plný zuby. Rakouska, Uherska, Pruska, všech. Nemám za potřebí se tu ještě dohadovat s tímhle vypatlancem. Chtěl jsem projít kolem Uherska a odejít místnosti, ale Uhersko mě náhle chytil za rameno a silně do mě strčil tak, že jsme si zase dívali z očí do očí. Uhersko ke mně přišel blíž až jsme stáli tak blízko sebe, že mezi našimi obličeji byla jen malá mezera.
🇭🇺: "O co ti jde?"
Zavrčel Uhersko. Jeho jedovaté zeleno-žluté oči mě probodávaly skrz na skrz.
🇨🇿: "O co mi jde? Spíš o co jde tobě?!"
🇭🇺: "Máš nějakej problém?"
🇨🇿: "Co má tohle znamenat? Nechal jsi se svést Rakouskem a teď se považuješ za pána světa?"
🇭🇺: "Ty žárlíš?"
Uchechtl se výsměšně Uhersko a pobaveně pohodil hlavou.
🇨🇿: "Kvůli Rakousku? Nikdy... Co se to s tebou stalo, Uhersko? Nebyli jste po staletí největší nepřátelé?"
🇭🇺: "Lidé se mění."
Odbyl mě Uhersko a dál do mě bodal těma jedovatýma očima.
🇨🇿: "Ty už jsi zapomněl, co všechno ti udělala? Co udělala tvému lidu? Několik stovek let? Nepřipadá ti to blbý?"
🇭🇺: "Ty o tom vůbec nic nevíš."
Zavrčel naštvaně Uhersko a zatnul pěsti.
🇨🇿: "Já o tom vím víc jak dost, na to vem jed. Nesnášíš tuhle zemi, tohle město, tenhle palác o nic víc jak já, tím jsem si jist. Roky ty i tvůj národ trpěl pod Rakouskem, staletí ti ubližovala a utlačovala tě, využívala tě jako pouhý nástroj na obranu před Osmánem a ty si ji teď vezmeš za ženu? Z lásky? Co z toho budeš mít?"
Uhersko najedou cuknul rukou a v mžiku ze saka vytáhl kudlu přímo na mě tak, že se její špička téměř dotýkala mé brady. Srdce mi poskočilo až do krku a žaludek se mi sevřel, ale na venek jsem nepustil jedinou známku rozrušení. Tvářil jsem se stejně chladně jako před tím.
🇭🇺: "Já ti řeknu, co z toho budu mít...Svobodu...To, po čem tak dlouho toužíš i ty... A já ji mít budu a ty ne... Naopak, budu tvým pánem a už nikdy NIKDY mi neunikneš... Tady jsi skončil, Čechy. Tvůj poslední plamínek naděje právě vyhasl."
🇨🇿: "Hanba...Hanba ti..."
🇭🇺: "Ty už do toho nemůžeš mluvit. Budu císař, již brzy...Budu mít svobodu, moc a práva. A ty zůstaneš ničím... Jako jsi už 300 let."
🇨🇿: "Ty nikdy nebudeš víc než já..."
Uhersko na to už nic neřekl. Chvíli jsme tam stáli proti sobě a koukali se navzájem z očí do očí, zatímco mi Uhersko stále držel nůž u dolní čelisti. Oba jsme navzájem rychle nahlas dýchali...Chvíle napětí...
🇭🇺: "Uvidíme..."
Syknul nakonec Uhersko a oddálil nůž od mé hlavy. Schoval si ho zpátky pod sako, prudce se otočil a rozhořčeně odešel.
Ano, máš pravdu, Uhersko. Uvidíme... Už teď jsi se ale ponížil na tu nejnižší úroveň...