Poslední císař (countryhumans story)

Kapitola 7.-Na sever

Pohled🇨🇿:

Někdo se mnou třásl. Pomalu jsem začal otevírat oči. Nade mnou stál Rusko a snažil se mě vzbudit.
🇷🇺: "Čechy, vstávej! Už musíme vyrazit!"
Šeptal a dál se mnou třásl. S jeho pomocí jsem se posadil a rozhlédl se kolem sebe. Podíval jsem se do okna, venku byla tma jak v pytli.
🇨🇿: "Ty vole...kolik je hodin?"
🇷🇺: "Asi 3 ráno. Však jsem ti říkal, že vyrážíme brzy."
🇨🇿: "Ano, já vím..."
🇷🇺: "Jak jsi na tom? Dojdeš až před bránu?"
🇨🇿: "Nevím, zkusím."
Nohy jsem si položil na podlahu a rukama se opřel o okraj postele. Postavil jsem se na nohy a rozešel se směrem ke dveřím. Nebyl jsem schopný jít rovně a tak prapodivně jsem kličkoval. Před dveřma jsem zakopl. Rusko naštěstí šel hned vedle mě, takže mě zachytil a pomohl mi zase najít rovnováhu. Potom si přehodil mojí ruku za svůj krk.
🇷🇺: "Takhle to nepůjde, musíme sebou hodit."
🇨🇿: "Chápu. Díky."
Podpíral mě celou cestu až ke kočáru. Asi se musel docela shýbat, protože přece jenom, tak nejmíň o hlavu tam výškový rozdíl bude.
U kočáru už na nás čekal nějaký ruský kočí. Rusko mu něco rusky řekl a on mu to odkýval. Něco jsem sice rozuměl, ale neodhadl jsem, o čem přesně mluvili. Potom mi pomohl si nasednout do kočáru. Ve vnitř to vypadalo útulně. Ne jako to, v čem jsem přijel já, ale pravý císařský kočár. Už jsem v jednom takovém párkrát jel, ale moc jsem si to neužil. Celou dobu jsem musel poslouchat Rakousko, bylo to k nevydržení...Všiml jsem si, že sedím vedle svého kufru. Rusko si potom taky nastoupil a zavřel dveře. Vyklonil se z okýnka a dal kočím pokyn k jízdě. Pak zalezl zpátky a okýnko zavřel.
I přes ten luxus byla docela zima. Moje chřipka tomu ještě napomáhala. Celou cestu jsem vlastně jenom chraplal.
🇷🇺: "Je ti zima?"
🇨🇿: "T-trochu..."
🇷🇺: "Trochu?"
Rusko se zasmál a ze svého kufru vytáhl obrovský kožený kabát s kožešinou na kapuce a okrajích kabátu.
🇷🇺: "Tady."
Kabát jsem si vzal a hodil si ho přes ramena. Zabalil jsem se do něho a přes hlavu si ještě přetáhl kapucu pravděpodobně s medvědí kožešinou. Bylo v tom opravdu teplo. Už vím, jak lidi na Sibiři přežívají. Upřímně mě to vždycky docela zajímalo. Věděl jsem, že Rusové jsou daleko víc chladu odolní, ale i tak mi přišlo divný, že tam neumrznou.
🇨🇿: "Díky."
🇷🇺: "Není zač."
Viděl jsem, že se tomu Rusko zasmál. Musel jsem v tom vypadat jak dement, ale to mi vzhledem k venkovní teplotě bylo jedno.
První den jsme prostě prokecali. Byla to příjemná část naší cesty, už mi ani nebyla taková zima. Sice mi bylo děsně blbě, ale alespoň ne zima. Na oběd jsme se zastavili v nějakém menším rakouském městečku. Rusko je tam nějak přemluvil, aby nám to dali s sebou a jeli jsme dál, Rusko se asi nechtěl moc zdržovat.
Dali nám nějaký kus masa a brambory. Bylo to docela dobrý, nebylo to jenom zahnání hladu, ale vážně jsem si to užil.
🇨🇿: "A tobě nevadí, že se ode mě můžeš nakazit?"
Zeptal jsem se najednou ještě s plnou pusou brambor.
🇷🇺: "Ne, už jsem si na to zvykl. Tam u nás to je celkem běžná nemoc a všichni se z toho většinou rychle vyhrabou. Někdo už to ani nedostane."
🇨🇿: "Ale pořád to ode mě můžeš chytit."
🇷🇺: "Hele, o mě si nedělej starosti, já to nějak přežiju. Po pravdě, vůbec se mi tam nechtělo zůstávat, budu rád, když v Petrohradu budu co nejdřív."
🇨🇿: "Ani nevíš, jak já se těším domů."
Rusko se najednou otevřel okýnko a něco pokřik na kočího. Koně se v tu chvíli zastavili a kočí otevřel dveře od kočáru.
🇷🇺: "Pojď dál."
Řekl vlídně Rusko a kočí ho bez námitek poslechl. Byl to mladý blonďatý hoch s ledově modrými oči. Vypadal docela mile. Sundal si zimní ušanku s ovčí kožešinou a posadil se vedle mě.
🇷🇺: "Omlouvám se, že jsem vás neseznámil už dříve. Čechy, tohle je Nikolaj Pavlovič Kolešnikov, je to můj nově nastoupený kočí."
N.K.: "Dobrý den. Je to pro mě velká čest se s Vámi seznámit."
Řekl Nikolaj a postavil se. Já se na to taky postavil a podal jsem si s ním ruku.
🇨🇿: "Jsem Země koruny České nebo také České království. Rád Vás poznávám."
Usmál jsem se na něj. On mi úsměv oplatil a mírně se mi uklonil. Pak jsme se oba posadili a Nikolaj se otočil na Rusko.
N.K.: "Co pro Vás můžu udělat?"
🇷🇺: "Tady máš, jez. Potom ještě dáš koním obrok a vodu."
Rusko mu podal talíř s jídlem. Nevěděl jsem, že vzal tři...
N.K.: "Opravdu? Jste velice laskav, ale-"
🇷🇺: "Jez. Do Ruska to je ještě nejmíň 2 týdny, nenechám tě tu umřít hlady."
N.K.: "Děkuji Vám mnohokrát."
Poděkoval Nikolaj a s chutí se zakousl do jídla.
Rusko poklidně sledoval Nikolaje, jak jí. Přišlo mi divný, že po několika hodinách jízdy v takové zimě, Nikolaj na sobě neměl jedinou známku nachlazení, omrzliny atd...To mu vážně není zima? Jo vím, že je to Rus, ale i tak.
🇷🇺: "Omluvíte mě na minutku? Potřebuju si někam zajít."
Řekl z ničeho nic Rusko a vystoupil z kočáru. Díval jsem se, jak jde někam hluboko do zasněženého lesa. Asi jen musí vykonat svojí potřebu, to je normální. I když zrovna v tomhle mrazu bych asi...jako bych nic neřekl...
V kočáře jsme zůstali jen já a Nikolaj. Nikolaj pořád jedl jeho oběd a já ho u toho sledoval.
🇨🇿: "Mohu se jen zeptat, kolik Vám je let?"
Nikolaj si rukávem utřel pusu a podívá se na mě.
N.K.: "27"
Jenom jsem na to kývnul. Ani jsem nevěděl, proč jsem se na to zeptal, ale to už je asi jedno.
🇨🇿: "A jak dlouho pracujete jako kočí na carském dvoře?"
N.K.: "Asi jen půl roku. Nečekal jsem, že mě Ruské carství po tak krátké době v pozici, vezme rovnou jako jediného kočího na cestu do Vídně. Ale upřímně, už se nemůžu dočkat, až dorazím domů."
🇨🇿: "No jo, jak se říká: "Všude dobře, doma nejlíp." Máte doma rodinu?"
N.K.: "Ano, mám ženu a 3 děti. Teď čekáme čtvrté."
🇨🇿: "Opravdu? To vám moc přeju."
N.K.: "Děkuji. Na ty už se taky moc těším, moje nejmladší dcera je vždycky hrozně nadšená, když přijedu z nějaké dlouhé cesty."
Chtěl jsem na to ještě něco říct, ale v tu ránu přišel Rusko. Nikolaj už mezitím snědl celý jeho oběd a už jen pozorně hleděl na Rusko s prázdným talířem v klíně.
🇷🇺: "Tak fajn, musíme jet dál. V nejbližší vesnici se zastavíme a dáme napít a nažrat koním, ano?"
N.K.: "Rozumím."
Nikolaj vyšel ven a zanedlouho jsme se rozjeli...