Poslední císař (countryhumans story)

Kapitola 37.-Spolu

[30. 9. 1849, les u Gdaňsku]

Pohled🇷🇺:

Pomalu jsem začínal otevírat oči a znovu nabírat vědomí. Ležel jsem na něčem měkkém. Zkusil jsem zmáčknout ruce v pěst. Ano, cítil jsem to... Mlha začala pomalu ustupovat. Když se mi konečně zaostřil zrak, spatřil jsem nad sebou dřevěný strop. Snažil jsem se rozvzpomenout, co se stalo a kde jsem.
🇷🇸: "No podívejme se! On žije!"
Uslyšel jsem známý hlas.
🇨🇵: "Díky Bohu!"
Ozval se další takový. Opřel jsem se o loket a pokusil se zvednout. Bolest v ranách bylo hned to druhé, co mě dovedlo zpátky k vědomí, hlavně ta v tý kyčli...
🇷🇺: "A-Ahh..."
Pokoušel jsem se to překonat a nějak se alespoň posadit. Najednou mě někdo chytil za zdravé rameno a tlačil mě zpátky.
🇬🇧: "Šetři se."
Řekl Británie a podíval se mi do očí.
🇷🇺: "V pohodě."
🇬🇧: "Rusko...měj rozum."
🇷🇺: "Nic to není- A-Ah..."
🇬🇧: "To vidím."
Řekl přísně Británie a dál se mě snažil položit zpátky na lůžko. I přes jeho nátlak se mi podařilo se posadit. Británie mě pustil a protočil oči.
🇧🇬: "Bože, kdo tě takhle zřídil?"
🇨🇵: "Bulharsko! Dej mu chvíli."
Když jsem se vzpamatoval úplně, zvednul jsem hlavu a začal si prohlížet místnost. Tak moc se mi ulevilo, když jsem viděl Srbsko, Británii, Francii i Bulharsko všechny živé a zdravé. Zvedl jsem přikrývku. Byl jsem jen v bílé košili, na které bylo několik krvavých skvrn. Nohu jsem měl taky obmotanou v obvazu.
🇷🇸: "Vítej mezi živými!"
🇷🇺: "Dík vole..."
Srbsko mi dvakrát luskl u ucha na každé straně, aby se ujistil, že vnímám.
🇨🇵: "Jak se cítíš?"
🇷🇺: "J-je mi fajn."
🇷🇸: "To říkáš pořád."
Ušklíbl se Srbsko.
Podíval jsem se na Británii, který stál se založenýma rukama vedle lůžka a nervózně poklepával nohou.
🇨🇵: "Ó můj bože! Jsme tak rádi, že jsi živý!"
Zvolala Francie a sepjala ruce.
🇧🇬: "No už jsme si mysleli, že to nerozdejcháš."
🇷🇺: "Jo, to já taky..."
🇷🇸: "Rusko, já...chci se ti omluvit."
Nechápavě jsem se na Srbsko podíval.
🇷🇺: "Za co?"
🇷🇸: "Že jsme tě tam nechali. Když jsi nás nejvíc potřeboval, tak jsme prostě utekli a nechali tě napospas těm vrahům. Ty bys tohle nikomu z nás nikdy neudělal. Alespoň já se nezachoval jako přítel. Nežádám o odpuštění, stejně si ho nezasloužím."
🇧🇬: "Já také, mrzí mě to..."
🇬🇧: "I já..."
Všichni čtyři zklopili hlavy a nastala chvíle ticha.
🇷🇺: "Já to ale nikomu z vás nezazlývám. Kdybyste tam zůstali, zabili by vás. To já bych se měl spíš omluvit vám. Vystavil jsem vás obrovskému nebezpečí. Jen tak tak jste unikli smrti a jestli Čechy nepřežil...vina je na mně."
🇨🇵: "Rusko, nemohl jsi to vědět. Bylo to přepadení, ty za to nemůžeš."
🇧🇬: "Stejně mě zajímá, jak se tam ti Turci dostali a proč to vůbec udělali."
Hlasitě jsem si povzdechl.
🇷🇺: "Nešli po vás, šli po mně...nebo spíš ŠEL po mně..."
🇷🇸: "Kdo?"
🇷🇺: "Turecko."
🇷🇸🇬🇧🇧🇬🇨🇵: "COŽE?!"
🇷🇸: "Ty jsi viděl Osmána?!"
🇷🇺: "Да, chtěl mě zavraždit. Když viděl, že se mu to nedaří v bitvách, šel na to jinak. V přestrojení se dostal do Zimního paláce a nalákal mě do pasti. Utkali jsme se v souboji, byli v přesile. Čtyři proti jednomu a mezi nimi Turecko. Po nějakém čase v boji jsme zůstali proti sobě už jen já a on. Bylo mi jasný, že mě zabije, pomalu jsem se neudržel na vlastních nohou. Ale tu nám začal na hlavu padat kus stropu a to donutilo Turecko se stáhnout a ve vteřině byl pryč. Vpadl jsem do hlavní síně a říkám vám, totální spoušť. Vy všichni už jste byli naštěstí pryč. Když Turkům došlo, že nemají šanci na výhru, vyskákali ven z oken a rozutekli se do petrohradských ulic. Ale teď jde o jinou věc."
🇬🇧: "O co?"
🇷🇺: "Srbsko, Bulharsko...jste v nebezpečí."
Srbsko a Bulharsko si vyměnili nechápavé pohledy.
🇧🇬: "Cože?"
🇷🇺: "Jde o to, že-"
V půlce věty jsem syknul bolestí a křečovitě jsem stiskl své levé rameno, do kterého mě Turecko při boji zasáhl. Povolil jsem stisk a podíval se na svou dlaň. Byla celá od krve. Krev z rány protekla přes obvaz i látku bílé košile.
🇨🇵: "Co je?"
🇷🇺: "N-nic, jsem v pohodě..."
Francie si toho všimla a odešla do vedlejší místnosti. Za chvíli se vrátila s čistými obvazy a mísou vody. Přišla ke mně a opatrně mi začala sundavat krvavý obvaz z ramene.
🇨🇵: "Klidně pokračuj, jen se nehýbej prosím."
🇷🇺: "Díky... Jde o to, že Turecko si pro mojí hlavu šel z dvou důvodů. Ten první je nenávist a touha ukojit neoplacenou pomstu."
🇧🇬: "A ten druhý?"
🇷🇺: "...Ví, že dokud jsem živý, budu mu bránit v tom si zpátky osvojit Balkán. Sice jste pod jeho mocí (kromě Řecka), ale i tak to nenechá být. Jde po vás... Navíc je teď plný hněvu a ví, že jsem oslabený. Bude si na vás chtít vybít vztek. Připravte se na útok."
Bulharsko se Srbskem se po sobě začali vyděšeně dívat.
🇷🇺: "Hned co jsem se odtamtud dostal, jsem vás jel varovat. Nevěděl jsem, kde je Turecko a bál jsem se, že už je na cestě vás zabít."
🇬🇧: "Ty jsi jel v tomhle stavu z Petrohradu až sem?! Přemýšlíš vůbec?! Víš, že jsi to vůbec nemusel přežít?!"
🇷🇺: "Nemusel, ale přežil. Musel jsem vás jít varovat. Vám dvou teď jde o živo-Au!"
🇨🇵: "Promiň."
🇷🇺: "To nic... Srbsko, Bulharsko varujte zbytek Balkánu. Nevím to jistě, ale radši buďte připraveni."
🇷🇸: "Hned jak to bude možné, všem ti oznámíme. Díky."
Nachvíli jsme se všichni odmlčeli. Rovzpoměl jsem se na Čechyho. V tu chvíli mě zabolelo u srdce. Pořád mi něco říkalo, že je to všechno moje vina.
🇷🇺: "Už máte nějaké zprávy o Čechym?"
🇬🇧: "Bohužel... Pátráme po něm, ale zatím nic.."
Povzdechl si Británie a posadil se na dřevěnou židli, která stála u zdi. Zklopil jsem provinile zrak.
Srbsko mi najednou položil ruku na pravé rameno.
🇷🇸: "Neboj..."
Pronesl vlídným hlasem.
🇷🇸: "Najdeme ho a přivedeme ho zpátky. Bude v pořádku, je silný. Je to přece Slovan, jako my."
Nešťastně jsem se Srbsku podíval do očí. Srbsko na mě jedním okem mrknul a usmál se.
🇷🇺: "Čechy...je náš dobrý přítel...Věrný, obětavý, vždy jsme mu mohli věřit a vždy jsme se na něj mohli spolehnout...Ukažme, že jsme stejní přátelé jako on. Nenecháme ho v tom."
🇷🇸: "Souhlasím!"
Francie, Británie a Bulharsko odhodlaně pokývali hlavami.
🇷🇺: "Musím vyslat jednotku z mé armády na průzkum. Nevím, jak to udělám, protože- Блять!"
Vykřikl jsem, Francie mi jen trochu přiškrtila tu ránu, nečekal jsem to.
🇨🇵: "Omlouvám se, ještě chvíli drž."
🇷🇺: "V pohodě, nic se neděje."
🇧🇬: "Rusko, všichni naši nejlepší stopaři ho hledají, nevadí, když tvoje garda vyrazí o pár dní později. Teď se tím netrap."
🇬🇧: "Bulharsko má pravdu, Rusko."
🇷🇺: "A-Ale to nemůžu udělat."
🇬🇧: "Věř mi, že 3-4 dny tomu nic neudělají."
🇨🇵: "Tak, a je to."
Francie mi dovázala ruku a odstoupila dál.
🇷🇺: "Díky."
Na chvíli jsem se zamyslel. V hlavě jsem měl tolik myšlenek... Všechno se seběhlo tak nějak rychle a nečekaně. Vůbec by mě ani nenapadlo, že by se mohlo něco takového stát.
🇨🇵: "Rusko..."
Pronesla Francie starostlivě a přišla ke mně.
🇨🇵: "Všechno bude dobrý. Čechy to přežije, najdeme ho! A Turecko... ten je prozatím mimo hru, alespoň pro nás."
Francie mě pohladila po zádech a usmála se. Slabý úsměv jsem jí opětoval. Dalo mi to docela naději. Jenom to s tím Tureckem...Pro zbytek Evropy možná, pro Balkán rozhodně mimo hru není. Pro mě možná nachvíli...