Poslední císař (countryhumans story)

Kapitola 24.-Záchrana

[Pořád ten samý večer, Vídeň]

Pohled🇨🇿:

Anička najednou zvedla hlavu a překvapeně se na mě podívala.
A: "Ty...Ty mi odpouštíš?"
Vydechla a do toho ještě jednou vzlykla.
🇨🇿: "To ještě nevím, ale pomůžu ti. Vím, jak se cítíš a chci ti pomoct."
Anička mě zmáčkla snad ještě víc než předtím a znova se rozplakala. Tentokrát ale dojetím.
A: "Děkuju, děkuju, děkuju..."
Děkovala.
Takže Uhersko...Jak jinak, že? Já věděl, že se o to dřív nebo později pokusí. Nečekal jsem ale, že by k tomu využil Aničku. Každopádně mu to nevyšlo, takže po mně pořád jde. Ani se nedivím, že k tomu Aničku donutil. V tomhle byl vždycky dobrej...Manipulace byla vždycky hlavní strategie jeho válek a tohle není poprvé, co někoho tak dobře zmanipuloval. Za tohle zaplatí...
Nejdřív ale musíme vyřešit Aniččiny bratry.
🇨🇿: "Nemáš zač. Ale teď už pojď, musíme hodit kostrou."
A: "Co chceš dělat?"
🇨🇿: "Držet se původního plánu. Ale budeme potřebovat píchnout."
Anička se na mě nechápavě podívala.
Zvednul jsem se, pak jí podal ruku a postavil ji na nohy.
🇨🇿: "Počkej tady. Hned jsem zpátky."
Vyšel jsem z toho sálu, který jsem náhodou objevil a sešel o patro níž. Ocitl jsem se ve křídle, kde byly ložnice. Na chodbě stáli přesně ti, které jsem hledal...
🇨🇿: "Rusko! Srbsko!"
🇷🇺: "Čechy!"
🇷🇸: "Zdaaar! Tak co, už dobrý?"
🇨🇿: "No, ještě úplně ne, ale na tom teď nesejde. Potřebuju vaší pomoc."
🇷🇺: "Co se vlastně stalo?"
🇨🇿: "Uh...Noo...To je na dlouho. Kdyžtak ti to řeknu potom."
🇷🇺: "No dobře..."
🇷🇸: "O co jde?"
🇨🇿: "Chci pomoct Aničce, ale sami to nezvládneme."
Srbsko na mě vytřeštil oči...nebo spíš oko...a spadla mu čelist.
🇷🇸: "I potom, co se stalo?!"
🇨🇿: "Řekla mi, jak to bylo a...Sice to byla i její chyba, ale navedl jí k tomu-"
🇷🇺: "Nevím, co se stalo, ale nech mě hádat...Uhersko?"
🇨🇿: "...Přesně tak."
🇷🇺: "Сука..."
Syknul Rusko.
🇷🇸: "Já ti říkal, že stačilo si s ní promluvit."
🇨🇿: "No jo, já vím, ale to teď neřeš. Tak...pomůžete mi?"
🇷🇺: "Že se vůbec ptáš!"
🇷🇸: "To je snad jasný, ne?"
🇨🇿: "Skvělý, ani nevím jak vám poděkovat. Pojďte za mnou!"
Dovedl jsem oba až do toho sálu ve třetím patře. Tam jsem zabouchnul dveře a zavřel všechny okna. Rusko se opřel o dveře, aby slyšel, kdyby někdo šel náhodou kolem. Srbsko se posadil do křesla naproti Aničce, která už tam na nás čekala. Já jsem začal nejistě kroužit dokola po místnosti.
🇷🇸: "Takže...Co po nás chceš?"
🇷🇺: "Předpokládám, že se to týká Aniččiných bratrů, že?"
A: "Ano."
🇷🇸: "Co?"
A: "V-víte, pane...Moji 2 bratři byli neprávem obviněni ze zločinu a odvezeni sem do Vídně do žaláře. Jsem tu proto, abych je odtamtud vysvobodila."
🇷🇸: "A jak to hodláte provést?"
🇨🇿: "Podplatíme je."
🇷🇸: "Jakože korupce?"
🇨🇿: "Přesně tak."
Srbsko se zaraženě otočil na Rusko, který nehybně stál u dveří.
🇷🇸: "Tys o tom věděl?"
🇷🇺: "Да."
🇷🇸: "A to jsi mi to nemohl říct?!"
🇷🇺: "Na to to bylo moc tajný. Závisel by na tom život Čechyho i Aničky."
🇷🇸: "A vy jste si mysleli, že bych to jako někde rozhlašoval?!"
🇷🇺: "Ty jsi mi taky neřekl, co se stalo, tak-"
🇨🇿: "Ticho!"
Zařval jsem a Rusko, Srbsko i Anička se na mě prudce otočili.
🇨🇿: "Proto tu nejsme! Srbsko, neřekli jsme ti to, protože to muselo být 100% tajný. Ale to už je jedno, teď už o tom stejně víš."
🇷🇸: "No dobře no...Tak už pojďme k věci."
🇨🇿: "Jasně. Takže..."
Řekl jsem a zamyšleně pokračoval v kroužení kolem místnosti.
🇨🇿: "Tohle je můj plán: Rusko a Srbsko, vy nám pomůžete nenápadně odejít z paláce a pak z bran do města. Já a Anička se v pláštích dostaneme pod Vídeň do žaláře. Tam vysvobodíme tvoje bratry, Ani, a vrátíme se jen PŘED brány Hofburgu, kde nám připravíte odvoz. Tam Anička a její bratři nasednou a jedou zpátky do Čech."
🇷🇺: "No a co ty? Ty se nevrátíš?"
🇨🇿: "Pojedu až potom. Mám tu ještě...nějakou práci..."
Zamračil jsem se pro sebe. Musím si ještě něco důležitého vyřídit s Uherskem. Nenechám ho bez odplaty.
A: "Ale Čechy, kočár nás odveze do Prahy a odtamtud se nedostaneme až domů! Nemáme jak!"
🇨🇿: "Počkáte na mě v Praze. Pojedu za vámi jen pár hodin, není to nic na dlouho."
🇷🇸: "A co když to nebude stačit?"
🇨🇿: "Co nebude stačit?"
🇷🇸: "Peníze."
🇨🇿: "...Pak zkusíme všechno."
🇷🇺: "Dobře, kdy začneme?"
A: "Teď."
🇨🇿🇷🇸🇷🇺: "CO??!!!"
A: "Už nehodlám čekat ani minutu. Už je chci odtamtud dostat, jet domů a žít zase jako dřív!"
Já, Rusko a Srbsko jsme na sebe začali zděšeně koukat.
🇷🇸: "No...zase je pravda: Čím dřív, tím líp."
🇷🇺: "Да, ale tohle chce víc promyslet-"
🇨🇿: "Hele, máme v patách Uhersko a jestli sebou nepohneme, tak i Rakousko! Anička má pravdu, uděláme to teď hned."
Anička mi na to odhodlaně kývla.
🇨🇿: "Teď mě všichni dobře poslouchejte..."
Všem jsem řekl, kde kdo má kdy být a co mají dělat. Když už jsme byli připraveni, mohli jsme začít. Postavili jsme se s Aničkou před dveře a pak se na sebe podívali.
🇨🇿: "Jdeme do toho?"
A: "Ano."
Řekla sebevědomě.
🇨🇿: "Dobře."
Tak jo...nádech, výdech...Máme 1 pokus, nesmíme to zvorat. Potichu jsem otevřel dveře a rozhlédl se. Nikde nikdo...
🇨🇿: "Čistý vzduch, můžeme!"
Zašeptal jsem dozadu.
Já a Anička jsme co nejrychleji běželi ke mně do ložnice a zavřeli za sebou. Tam jsem si vzal koženou brašnu, peníze a dva černé pláště. Rusko mezitím běžel zabavit stráže. Srbsko nás mezitím hlídal na chodbě.
Pak jsme běželi k hlavním dveřím, které vedly ven z paláce. Rusko nám zajistil bezpečný průchod. Nepotkali jsme jediného vojáka...Vyběhli jsme na dvůr a ze dvora branami na ulici. Tam jsme si oblékli pláště a nasadili kapuce. První etapu máme za sebou. Teď už zbývá jen ta druhá...
Vydali jsme se po chodníku směrem k žaláři. Věděl jsem kudy...