Poslední císař (countryhumans story)

Kapitola 9.-Život a smrt

O půl roku později...

(6.8. 1806 Praha)

Pohled🇨🇿:

Nádherné slunečné letní ráno, ptáci zpívají, květiny otevírají své barevné květy, z oken lidských obydlí se line vůně čerstvě upečené bábovky...Ano, tak voní tahle země...
Praha žije. Netrávím tu poslední dobou zrovna moc času, ale když jsem sem teď na 2 týdny dostal povolení přijet, všechno bylo daleko živější, než jak jsem si to pamatoval. Možná je to tím letém...Jsem rád, když můžu alespoň nachvíli navštívit svou zemi, a nemusím se furt ohánět puškou v rakouských zákopech proti Francouzům. Hned, co jsem přijel do Prahy, už nechci tu zbraň alespoň další měsíc vidět. Vím, že budu muset, ale nechci...
Ano, Napoleonské války pokračují a je to mnohem horší, než jsme předpokládali. Francie nezná milost a nad nikým nemá slitování. Do tohle bojů se mi moc nechce, ale tentokrát budu rád, když Rakousko a spol vyhrajou. Bude to asi poprvé, co se mi vážně chce v něčem pomáhat Rakousku. Máme momentálně stejný cíl - porazit Francii. Rakouska plán na dualistickou monarchii se už dávno rozplynul, stejně si myslím, že by to bylo divný.
Scházel jsem úzkou uličkou někam dolů z kopce a prohlížel si vše, co bylo kolem mě. Lidi mě poznávali a zdravili a já jsem jim pozdravy oplácel. Hrozně rád bych jel nachvíli někam do přírody. Třeba do Krkonoš nebo na Moravu, taky můžu nachvíli na Šumavu, na jih...hlavně někam na území Českého království. Bohužel, jediný, na co mám čas je tady Praha. Než bych dojel například do těch Krkonoš, byly by to 2 dny a vzhledem k tomu, že tu mám ještě práci, mi moc naději na nějaký výlet nedává.
V poklidné tiché uličce jsem najednou uslyšel nějaké hlasy. Jeden byl mužský a druhý ženský, mně velmi povědomý. Následoval jsem je, až jsem došel k vyšší kamenné zídce. Hlasy už jsem slyšel téměř zřetelně, musí to jít zpoza té zídky....Schoval jsem se za ni a opatrně vykoukl ven. Uviděl jsem dívku, která dělá na Pražském hradě služebnou, Magdaléna...Nad ní stál vysoký pohledný hoch a drželi se spolu za ruce. Už jsem poznával i jeho. Byl to ten, se kterým minulý rok na Vánoce Magda tančila před Pražským hradem. Tak přece se ni usmálo štěstí...Je hezké vidět, jak se dva mají rádi, ještě k tomu, když jsou tak mladí. Musí to být pro ně nejkrásnější období jejich životů. I když trochu pochybuju, že jim to na nějaký celoživotní vztah vydrží...A nebo taky ano, to já už určit nemohu.
Nechám jim trochu soukromí. Přece jenom špehovat se nemá. Potichounku jsem odešel pryč. Bylo by fakt trapný, kdyby si mě všimli. Vyšel jsem tou samou uličkou zase nahoru a tam se ocitl na rampě u Pražského hradu. Přes zahrady jsem se dostal až k břehům Vltavy. Sednul jsem si na lavičku a pozoroval labutě, které plavaly po hladině řeky.
Všechno je poslední dobou nějaký divný. Nikdy by mě nenapadlo, že někdy budu střílet zrovna po Francii. Já a Francie jsme se spolu nikdy moc neznali. Několikrát jsme se sice viděli a docela dost jsme spolu mluvili, ale nikdy jsme nějakou osobnější konverzaci nevedli. I přes to, že jsem ji z její osobní stránky života moc neznal, vždy působila mile a vlídně. Nevím, čím ji kdo praštil, ale chci, aby už to skončilo. Přestává mě to bavit a ztráty na životech jsou s každou válkou čím dál větší. Ale teď se tím nechci moc zabývat, moje "dovolená" končí už za týden, tak si to nebudu tímhle kazit. Měl bych si to tady víc užít, než na sebe zase budu muset natáhnout ty vojenský hadry.
Zvednul jsem se a zívnul si. Musím někam zajet, kamkoliv...No, se svou časovou kapacitou dojedu max na Karlštejn. Inu, proč ne? Práci si tam můžu vzít s sebou a je tam hezky. Namířil jsem si to zpět k Pražskému hradu a tam si začal balit věci. Zítra pojedu na Karlštejn, byť jen na chvilku, mi to pomůže...

(6.8. 1806 Vídeň)

Pohled🇦🇹:

Sedím na židli a nervózně koukám do klína. Hodiny tikají a s odbytím každé vteřiny je mi čím dál víc úzko. Ani nevím proč se takhle cítím. Francie neustupuje, nevzdává se, neprohrává...Naše úsilí ničemu moc nepomáhá, vždy vše prohrajeme a ještě víc nás to oslabí. Ne, nesmíme se vzdát! Závisí na tom naše budoucnost! Ticho v místnosti panovalo dál. Byla jsem sama, široko daleko nikdo. Jen poklidně týkající hodiny a uprostřed vzduchové prázdnoty já...
Z ničeho nic do salónu vtrhli 3 vojáci a jeden z nich zběsile vyhrkl:
V1: "Meine Dame, Svatá říše římská, chce Vás vidět, hned!"
Okamžitě jsem byla na nohách. Nadzvedla jsem si dlouhou sukni, aby se mi lépe běželo, a nejvyšší možnou rychlostí jsem utíkala do pokoje Svaté říše římské. Tak až teprve teď mi bylo úzko. Co se děje? Nikdy to takhle naléhavě nevypadalo. Vyběhla jsem schody druhého patra a bez zaklepání jsem vpadla do místnosti. Chvíli za mnou přiběhli i ti tři vojáci.
V ložnici bylo hrobové ticho. Všechny služebné i doktor stáli u zdi nešťastně koukali do země. Na posteli ležel Řím a s každým nádechem se těžce zadusil. To je zlé...
🇦🇹: "Ř-Říme?"
Řím pootočil hlavu na mě a natáhl směrem ke mně jeho třesoucí se ruku.
Sřř: "Rakousko..."
Řekl slabým chvějícím se hlasem a znova se začal dusit kašlem.
Přišla jsem k němu a chytla jsem ho za ruku, kterou měl ke mně nataženou. Byla studená jako led a neproudil ní téměř žádný život.
Sřř: "Můj čas nadešel..."
🇦🇹: "C-Cože?"
Cítila jsem se, jako kdyby všechno v mém těle přestalo fungovat. Nemohla jsem ani dýchat. Byl to takový šok...Doufala jsem, že to je jenom zlý sen. Nebyl...Nechtěla jsem tomu uvěřit, snažila jsem se ze všech sil...Nebylo to možné...
Sřř: "Dobře mě poslouchej, Rakousko, má cesta je sice u konce, ale ta tvá stále pokračuje. Věřím, že povzneseš Rakouské císařství na vrchol, jak to chtěl tvůj otec."
🇦🇹: "Říme já...to bez tebe-"
Sřř: "Zvládla jsi to se mnou, zvládneš to i beze mě. Já vím, čeho jsi schopná, Rakousko. Vím, koho jsi dcera. Celá říše na tebe spoléhá, věřím, že nás nezklameš."
Ucítila jsem, jak mi po tváři sjela slza. A za ní druhá, a třetí...
Řím se znova rozkašlal a já mu zoufale ještě víc zmáčkla ruku.
🇦🇹: "P-prosím..."
Oči se mi zaplavily slzami a začala jsem potichu vzlykat.
Řím pomalu začal natahovat i druhou ruku, kterou držel sevřenou v pěsti. Když ji rozevřel, ležel v ní šperk. Byl to rubín s rakouskou orlicí zkreslenou po ním.
Sřř: "Když tvůj otec umíral, nechal mi tohle na stole se vzkazem: "Až odejdeš i ty, postarej se, aby ho dostala má dcera." Je to klenot vaší rodiny, symbol neporazitelnosti a síly vašeho rodu. Už jenom to, že jsi právoplatná dědička trůnu i tohoto klenotu, značí tvou věčnou moc a slávu. Opatruj ho."
Opatrně jsem si ho od Říma převzala a začala si ho prohlížet. Nerozumím tomu, proč mi ho táta nedal sám? Však i já jsem byla u toho, když říkal svá poslední slova, proč mi ho nedal rovnou?
Sřř: "Mám jednu prosbu, Rakousko... Vyřiď mému synu, Prusku, že ho miluji, i když na mě teď už nemyslí."
Hlesl smutným hlasem Řím.
Sřř: "Hodně štěstí, Rakousko..."
🇦🇹: "N-ne, Říme, Říme! Nechoď, prosím!"
Sřř: "Už jsem na lepším místě. Sbohem..."
Řím se na mě podíval a potom naposledy vydechl...
Sesunula jsem se na kolena a padla hlavou na jeho tělo. Hlasitě jsem se rozbrečela. Ne, ne, ne, ne, NE! Prosím, já to tak nechci! Tohle se neděje! Prober se! Ne...je to pravda...Zoufale jsem brečela dál a neustále naříkala. Takhle to skončit nemělo...proč teď? Proč on? Proč tady? PROČ VŮBEC?!
Po chvíli jsem zvedla hlavu a podívala se Římu do obličeje. Neskutečná bolest. Postavila jsem se, pořád se slzami v očích, na nohy a zadívala se na šperk, který jsem pevně svírala v dlani. Pověsila jsem si ho na krk a položila si na něj ruku.
Nejdřív jsem se podívala zpátky na Svatou říši římskou a pronesla:
🇦🇹: "Sbohem, Říme..."
Pak jsem zvedla zrak vzhůru a zašeptala:
🇦🇹: "Neboj tati, nezklamu vás, slibuju..."
Přikryla jsem tělo Svaté říše římské královsky vyšívanou dekou a pomodlila se. Poté jsem sama odešla z místnosti...
Bolelo to, nedokázala jsem se z toho vzpamatovat. Je to jako kdyby mi někdo zařezával ostrý nůž do duše. Ale nesmím to vzdát, musím se znova postavit a jít vstříc vítězství. Za mého otce, za Svatou říši Římskou, vyhraju! Teď už vím, že nemůžu prohrát...

(12.8. 1806 Praha)

Pohled🇨🇿:

Na Karlštejně jsem vydržel jen 2 dny. Kvůli ještě nějaké práci jsem se musel vrátit zpátky do Prahy. Chtěl jsem tam být dýl, ale teď už mi nestojí za to tam jezdit. Každou chvíli tu budou vyslanci z Hofburgu a budou mě zase hnát do zákopů. Sice to byly jen 2 týdny, ale i tak jsem rád. Alespoň za to málo bych měl být vděčný, taky mi to Rakousko vůbec nemusela povolit.
Hned z rána jsem nasedl na koně a projel se po Praze. Chtěl jsem si to tady naposledy pořádně prohlédnout, než odsud zase na nějakou dobu zmizím. Na Václavském náměstí bylo docela rušno. Na tržištích se vyprodávalo poslední zboží a všichni se ve frontách prali o každý kousek zeleniny nebo pečiva. Bylo to tak ucpaný, že jsem musel projet vedlejší ulicí. Projížďku jsem po 3 hodinách ukončil a šel zpátky do hradu.
Celý den jinak probíhal v celku normálně. Příznivé počasí, dobrá nálada lidí na ulici, občas i sem tam zazněla nějaká ta muzika. Zkrátka, na poslední den dobrý.
Odpoledne jsem strávil celé Praze.
🇨🇿: "Už jsou 4 hodiny a nic špatného se zatím nestalo."
Řekl jsem si pro nahlas. Ale to by to nesměl být můj život...Hned, co jsem to dořekl, uslyšel jsem fanfáru a klapot koňských kopyt. Za nedlouho se za kopcem vynořil průvod vojáků, kteří nesli rakouskou vlajku. Protočil jsem oči a otráveně se postavil čelem k blížící se vojenské družině.
🇨🇿: "A už je to tu zase..."
Fanfára hrála pořád do kola, už mi z toho začínalo hrabat. S každým opakovaním melodie se hudba i s vojáky přibližovala. Všichni, co zeovna šli po cestě rakouské družině uhíbali a uskakovali z cest. Když to neudělali hned, Rakušani na ně namířili pušky a lidé hned v zápětí taky uhl. Když družina dorazila až ke mně, voják, který seděl na bílém koni úplně ve předu a celou družinu vedl, se na mě podezíravě podíval.
???: "Jste České království, alias Země koruny České?"
🇨🇿: "Ehm, ano? Co po mně chcete?"
Voják seskočil z koně a z postranní tašky sedla vytáhl jakýsi svitek. Zasalutoval přede mnou a potom mi nabídl ruku.
???: "Plukovník Hans Stefan Hoffer, těší mě."
🇨🇿: "Země koruny České, taky mě těší."
Řekl jsem trochu zaraženě a potřásl jsem si s ním rukou.
H.S. Hoffer: "Nesu vzkaz od jeho císařského Veličenstva Rakouské říše."
Ach Bóže, tak co je to tentokrát? To že mám zítra zase upalovat na frontu, mi připomínat nemusí. To si bohužel zrovna pamatuju sám.
🇨🇿: "Tak co, mám jít pomáhat mlátit Francii? Nebojte, to vím sám."
H.S. Hoffer: "To je ta druhá část toho vzkazu. Tohle by bylo možná vhodné, abyste si to přečetl sám."
Nechápavě jsem se na něj podíval a převzal si od něj svitek. Rozevřel jsem ho a začal jsem číst:

Vážené České království

Se zármutkem Vám oznamuji, že Svatá říše římská 6.8. 1806 v císařském sídle Hofburgu ve Vídni nás navždy opustil. S úctou Vás zvu na jeho pohřeb, který se bude konat 20.8. 1806 v 11:00 ve Vídni...

Dál už jsem to ani nečetl. Svatá říše římská...on je mrtvý? A-ale jak? Co se stalo?
🇨🇿: "Cože?"
Podíval jsem se na toho plukovníka, ten se jen smutně díval do země.
H.S. Hoffer: "Moc nás to mrzí, ale už se nedá nic zdělat. Mohu?"
Řekl a ukázal na svitek, který jsem mu okamžitě dal zpátky. Potom ho Hoffer znova rozevřel a dalších 5 minut mi přednášel zbytek té zprávy. Vnímal jsem ho tak napůl. Víc než na to, jsem myslel na Svatou říši římskou. Slyšel jsem o něm, že byl poslední dobou nemocný, ale snad né tak, ne? Na vídeňským dvoře to byla snad jediná mně sympatická bytost. Taky jsem kdysi býval jeho císařem. Tohle mě mrzí...Ze začátku jsem byl spíš zmatený, ale teď už cítím, jak mě začíná svírat smutek a tesk.
H.S. Hoffer: "...Rakouské císařství. Nějaké dotazy?"
Dočetl Hoffer text a probral mě z mého dumaní. Moc jsem ho neposlouchal, a tak jsem se to pokusil nějak zakecat.
🇨🇿: "N-nic, vše je jasné."
H.S. Hoffer: "V tom případě Vás její Výsost očekává na místě v den daného data. Auf Wiedersehen!"
Zasalutoval mi, pak se mi uklonil a vyskočil zpátky do sedla koně. Potom koně otočil a dal pokyn celé družině k odjezdu.
Potřeboval jsem nějakou tu chvíli, abych to všechno mohl zpracovat. Nedokázal jsem určit, co přesně vlastně cítím. Cítil jsem v sobě smutek, ale i tím jsem si nebyl jistý. Asi mi to ještě chvilku zabere, ale vzpamatuju se. Jen mi dejte...čas...